Po­zvá­ní ke ku­la­té­mu sto­lu, ve kte­rém se de­ba­to­va­lo o kul­tur­ní po­li­ti­ce hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, do­ta­cích pro kul­tu­ru, ko­merč­ním a ex­pe­ri­men­tál­ním di­va­dle, při­ja­ly a při­ja­li: Ve­ro­ni­ka Bed­ná­řo­vá, zá­stup­ky­ně šéf­re­dak­tor­ky Di­va­del­ních no­vin, člen­ka gran­to­vé ko­mi­se MHMP; Pe­tr Er­bes, dra­ma­turg pů­so­bí­cí v Di­va­dle Na zá­brad­lí, sou­bo­ru Za­pětdva­náct a pro­sto­ru Vzlet; Ka­rel Král, pu­b­li­cis­ta a eme­rit­ní šéf­re­dak­tor ča­so­pi­su Svět a di­va­dlo; Bec­ka Mc­Fad­den, per­for­mer­ka a cho­re­o­gra­f­ka, no­si­tel­ka oce­ně­ní Thá­lie v ka­te­go­rii Al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo; Ji­ří Sulžen­ko, ře­di­tel od­bo­ru kul­tu­ry a ces­tov­ní­ho ru­chu MHMP.

Jan Mo­tal: Dě­ku­ji všem, že jste při­ja­li na­še po­zvá­ní k dis­ku­zi. Vá­ží­me si to­ho. Já jsem si na za­čá­tek při­pra­vil makro­po­hled. Bu­de­me spo­lu mlu­vit o do­ta­cích, o pod­po­ře ne­zá­vis­lé­ho umě­ní v Pra­ze. Všich­ni dob­ře ví­me, že v po­sled­ních le­tech jsme pro­šli dvě­ma kri­ze­mi, kte­ré kul­tur­ní obor za­sáh­ly – nej­pr­ve pan­de­mie co­vi­du, po­tom ná­růst in­fla­ce na pat­náct pro­cent, což by­la nej­vyš­ší hod­no­ta za de­ká­dy. In­fla­ci vy­táh­ly po­lož­ky ja­ko ná­kla­dy na byd­le­ní, ná­jem­né, ener­gie a po­tra­vi­ny, což sa­mo­zřej­mě za­sáh­lo pře­de­vším ty čás­ti kul­tur­ní­ho eko­sys­té­mu, kte­ré ne­ma­jí sta­bil­ní in­sti­tu­ci­o­nál­ní fi­nan­co­vá­ní ani trž­ní vý­no­sy. Po­u­ží­vá­me pro ně po­jem pre­ka­ri­át. A roz­hod­ně to ješ­tě ne­ní za ná­mi. Ma­lé a střed­ní ne­zři­zo­va­né sub­jek­ty, ko­lek­ti­vy, fes­ti­va­ly, ne­zá­vis­lé pro­sto­ry a fre­e­lan­ce­ři jsou v hor­ší si­tu­a­ci než v mi­nu­los­ti.

Zá­ro­veň měs­to Pra­ha dlou­ho­do­bě kon­čí pře­byt­kem ve svém roz­počtu – ne­ní v tom sa­mo­zřej­mě sa­ma, je to cha­rak­te­ris­tic­ký rys hos­po­da­ře­ní územ­ních cel­ků. Či­li vstu­pu­je­me do dis­ku­ze, ve kte­ré je u nás ne­zá­vis­lá kul­tu­ra v si­tu­a­ci kře­h­čí, než by­la tře­ba před de­se­ti le­ty. Zá­ro­veň jsme v si­tu­a­ci, kdy Pra­ha pe­ní­ze má. A kdy po po­sled­ním roz­ho­do­vá­ní od­bor­né ko­mi­se pro kul­tur­ní do­ta­ce vý­sled­ky vzbu­di­ly od­por čás­ti ne­zá­vis­lé di­va­del­ní scé­ny.

Tak­že má prv­ní otáz­ka smě­řu­je k pa­nu Sulžen­ko­vi. Jak vní­má­te sys­tém roz­dě­lo­vá­ní pe­něz ve vzta­hu k ne­zá­vis­lé kul­tu­ře? Fun­gu­je dob­ře?

Ji­ří Sulžen­ko: Dě­ku­ji za slo­vo. Já mys­lím, že na jed­no­du­chou otáz­ku je jed­no­du­chá od­po­věď. Fun­gu­je dob­ře, je dob­ře na­sta­ve­ný.

Je otáz­ka, jest­li v tom sys­té­mu je dost pe­něz. Když se po­dí­vá­me, jak se po­hy­bu­je roč­ní alo­ka­ce, tak kro­mě pro­pa­du bě­hem dru­hé­ho roku co­vi­du vlast­ně po­řád stou­pá. A sa­mo­zřej­mě, že ne­stou­pá tak rych­le, ja­ko do­pa­dy in­fla­ce, nicmé­ně to je úpl­ně čis­tě po­li­tic­ké roz­hod­nu­tí. Za to ne­ne­se od­po­věd­nost od­bor kul­tu­ry ani do­tač­ní ko­mi­se, kte­rá pros­tě pra­cu­je s pe­ně­zi, kte­ré jsou v rám­ci roz­počtu schvá­le­né.

Zmí­nil jste, že vý­sled­ky roz­ho­do­vá­ní ko­mi­se vzbu­di­ly od­por. Vlast­ně jsem do­stal asi pět či šest e‑mailů, což ne­po­va­žu­ji za ně­ja­ký od­por. V pon­dě­lí ra­da schvá­li­la osm­de­sát pro­jek­tů ve vý­ši asi osm­de­sá­ti mi­li­o­nů ko­run, zby­tek schvá­lí, dou­fej­me, ve čtvr­tek 12. úno­ra za­stu­pi­tel­stvo, čímž se te­dy na­pl­ní pod­po­ra ve vý­ši čty­ři sta dva­ce­ti mi­li­o­nů ko­run.

Če­tl jsem člá­nek na Novinky.cz, kde ho­vo­ří li­dé z kul­tur­ní scé­ny, kte­ří jsou spo­ko­je­ní. Včet­ně tře­ba di­va­dla Ma­na. Těm se di­vím, že jsou spo­ko­je­ní, pro­to­že já bych jim dal ví­ce pe­něz, kdy­bych měl.

Co mů­že bu­dit ne­ga­tiv­ní emo­ce – po­pr­vé se me­zi roky 2025 a 2026 sní­ži­la alo­ka­ce na jed­no­le­té do­ta­ce. A to si mys­lím, že je pro­blém. Na ten jsme upo­zor­ňo­va­li jak ná­měst­ka pri­má­to­ra Ji­ří­ho Po­spí­ši­la (TOP 09 – pozn. red.), kte­rý v tu do­bu měl ges­ci kul­tu­ry na sta­ros­ti, tak pa­na rad­ní­ho pro fi­nan­ce (Zde­něk Ko­vá­řík, ODS – pozn. red.). Že ten pro­pad sa­mo­zřej­mě po­cí­tí jed­no­le­tí ža­da­te­lé a vzbu­dí to ně­ja­kou ne­ga­tiv­ní re­ak­ci. Tak­že to je fakt a my pra­cu­je­me na tom, aby příští rok to by­lo na­o­pak, aby k to­mu sní­že­ní zno­va ne­do­šlo.

Mo­tal: Dě­ku­ji. Je­nom do­pl­ním, že v těch čty­ři sta dva­ce­ti mi­li­o­nech je vá­za­ný ob­jem na ví­ce­le­té do­ta­ce z mi­nu­lých let tři sta de­set mi­li­o­nů. Či­li při­bliž­ně sto de­set mi­li­o­nů by­lo ur­če­no na le­to­šek. Po­prosím Kar­la Krá­le, jest­li by mohl říct, jak on vi­dí funkč­nost to­ho sys­té­mu i jak hod­no­tí roz­dě­le­ní fi­nan­cí na příští roky.

Ka­rel Král: Cel­ko­vě ten praž­ský gran­to­vý sys­tém byl vy­myš­le­ný dob­ře, ale ně­jak se ka­zí, ře­kl bych. Je div­né, že na to, co by mě­lo tvo­řit ja­kousi zá­klad­nu, se dá­vá nejmé­ně. Jed­no­le­té gran­ty jsou úrod­né po­le, z kte­ré­ho by di­va­dlo mě­lo růst. Ví­ce­le­té gran­ty jsou pro ty, kte­ří jsou za­ve­de­ní. To, že to takhle do­padlo, je pod­le mě chy­ba, pro­to­že do­to­va­ná jsou i ko­merč­ní di­va­dla, kte­rá pů­vod­ně ne­mě­la šan­ci. Ne­moh­la se do­stat ke gran­to­vým pe­nězům. A pří­spěv­ko­vé or­ga­ni­za­ce jsou pod­le mě re­likt so­ci­a­lis­mu, ale chá­pu lob­by, sil­né lob­by těch­to in­sti­tu­cí.

Chy­ba vznik­la hned po lis­to­pa­du 1989, kdy se v Če­chách ne­po­da­ři­lo pro­sa­dit spra­ved­li­vý sys­tém, kde by mě­li všich­ni v zá­sa­dě stej­nou mož­nost na zisk pod­po­ry, ať už jsou zá­vis­lí, ne­zá­vis­lí, zři­zo­va­ní, ne­zři­zo­va­ní. To ata­ko­va­li sa­mi di­va­del­ní­ci po­ku­sy o zís­ká­ní ta­ko­vé či ona­ké pro­tek­ce. Prv­ní by­li prá­vě ti z pří­spěv­ko­vých or­ga­ni­za­cí. Bo­hu­žel lob­bo­vá­ní pro­růs­tá s ko­rup­cí.

Sulžen­ko: Oprav­du chce­te, pa­ne Krá­li, tvr­dit, že v tom do­tač­ním sys­té­mu je ko­rup­ce? Je tam se­dm­náct čle­nů do­tač­ní ko­mi­se, osm­de­sát ex­ter­ních hod­no­ti­te­lů. Po­tom sys­tém eko­no­mic­kých hod­no­ti­te­lů. Nejdřív to schvá­lí ra­da. Po­tom to pro­jde za­stu­pi­tel­stvem.

Ve­ro­ni­ka Bed­ná­řo­vá: Já bych do to­ho ta­ky rá­da vstou­pi­la. Ta kra­ji­na se straš­ně změ­ni­la, ko­merč­ní di­va­dla už dneska ma­jí svo­je umě­lec­ké smě­řo­vá­ní, ma­jí čas­to ve­li­ce pres­tiž­ní di­va­del­ní ce­ny, ma­jí za se­bou za­hra­nič­ní hos­to­vá­ní. Ta kra­ji­na je pros­tě kom­pli­ko­va­ná, tak s tím ta gran­to­vá ko­mi­se mu­sí ně­jak na­klá­dat a mu­sí se tím za­bý­vat a mu­sí o tom dis­ku­to­vat.

Mo­tal: Dě­ku­ji za žha­vý za­čá­tek, ale pojď­me se po­su­nout od otáz­ky ko­rup­ce, kte­rá v tuhle chví­li ne­ní hlav­ním té­ma­tem na­še­ho se­tká­ní. Ve­ro­ni­ko, já se vás te­da ze­ptám, jak se vám v ko­mi­si roz­ho­du­je? Je ten sys­tém funkč­ní?

Bed­ná­řo­vá: Já jsem v gran­to­vé ko­mi­si s pře­stáv­ka­mi, tu­ším, od roku 2008. Za­ži­la jsem změ­ny, pře­cho­dy a stá­le v něm se­tr­vá­vám rá­da a po­měr­ně pyš­ně, prá­vě dí­ky je­ho transpa­rent­nos­ti a ne­u­stá­lé sna­ze se zdo­ko­na­lo­vat. A to i ve srov­ná­ní s ev­rop­ský­mi me­t­ro­po­le­mi. My jsme lo­ni na­je­li na způ­sob roz­ho­do­vá­ní, kte­rý mož­ná ta­ky při­ná­ší ur­či­tý stín kri­ti­ky, ale já za ním ab­so­lut­ně sto­jím. Pro­to­že je v po­řád­ku, že hod­no­tí­me pod­le pě­ti zce­la jas­ně da­ných kri­té­rií, kte­rý­mi jsou účel­nost, po­třeb­nost, hos­po­dár­nost, efek­tiv­nost a pro­ve­di­tel­nost.

Pod­le to­ho jsme schop­ni na­psat ta hod­no­ce­ní ve­li­ce ob­jek­tiv­ně, s tím, že nám ni­kdo ne­brá­ní v tom, abychom do to­ho da­li ur­či­tá kon­tex­tu­ál­ní do­pl­ně­ní a za­myš­le­ní ne­bo co­ko­liv dal­ší­ho. Těch­to pět kri­té­rií tam vždyc­ky mu­sí být tak, aby se do­sta­lo sku­teč­ně i na to nej­kře­h­čí umě­ní.

Od to­ho tam jsme, to je na­še po­vin­nost, to je na­še prá­ce, kvan­ti­fi­ko­vat a ur­či­tým způ­so­bem ana­ly­zo­vat to, jak je žá­dost na­psa­ná a za­slou­ží-li si pod­po­ru, tak přes­ně proč. Já se vlast­ně v tom sys­té­mu cí­tím ve­li­ce kom­fort­ně a bez­peč­ně.

Mo­tal: Za­zně­lo ta­dy těch pět kri­té­rií: účel­nost, po­třeb­nost, hos­po­dár­nost a efek­tiv­nost. Otáz­ka zů­stá­vá stej­ná. Pet­ře, jak se ti ta kri­té­ria na­pl­ňu­jí? Jak se uměl­cům a uměl­ky­ním gran­ty vy­pl­ňu­jí?

Pe­tr Er­bes: Dě­ku­ju za otáz­ku. Já si ne­trou­fám mlu­vit za ni­ko­ho ji­né­ho než za se­be a po­taž­mo za sou­bor Za­pětdva­náct. Je nás ta­dy víc, kaž­dý má za se­bou ji­nou zku­še­nost, a hlav­ně ji­ný typ umě­lec­ké­ho pro­je­vu, kte­rý vy­tvá­ří. Zá­ro­veň ne­spa­dám pou­ze ta­dy do ko­lon­ky ne­zá­vis­lé di­va­dlo, pro­to­že až do červ­na pů­so­bím v Di­va­dle Na zá­brad­lí. Či­li sou­čas­ně pů­so­bím na ne­zá­vis­lé scé­ně, ve zři­zo­va­ných di­va­dlech a od led­na v kul­tur­ním cen­t­ru Vzlet, kte­rý má for­mu ese­ročka.

Abych se uži­vil, pra­cu­ji na mno­ha po­zi­cích. A mys­lím, že to zá­ro­veň vy­ja­dřu­je zku­še­nost mno­ha li­dí. Ne­vím, jest­li po­u­ží­vat slo­vo pre­ka­ri­át, ale jsou to li­dé nu­ce­ní sys­té­mem dě­lat mno­ho vě­cí zá­ro­veň, což ne­ní správ­né. A to je zá­ro­veň do jis­té mí­ry pod­sta­ta to­ho ne­zá­vis­lé­ho sek­to­ru.

Vrá­til bych se ale k otáz­ce ko­merč­nos­ti. Pro­to­že z mé­ho po­hle­du to ne­ní ně­ja­ké ta­bu v tom gran­to­vém sys­té­mu. Když bu­du mlu­vit o Vzle­tu, tak ten fun­gu­je způ­so­bem, že umě­lec­ký pro­gram – di­va­del­ní, ga­le­rij­ní, ko­mu­nit­ní, vzdě­lá­va­cí – mů­že pod­po­ro­vat dí­ky ko­merč­ním pro­ná­jmům, kte­ré mu­sí dě­lat vzhle­dem k to­mu, že ne­má pe­ní­ze ja­ko pří­spěv­ko­vé or­ga­ni­za­ce.

A jak se nám vy­pl­ňu­jí gran­ty? Ne­vím, vy­pl­ňo­vá­ní je asi v po­řád­ku.

Mo­tal: Když se vrá­tím k těm kri­té­ri­ím, jsou to ka­te­go­rie, pod­le nichž, jak ta­dy za­zně­lo, je mož­né hod­no­tit ob­jek­tiv­ně žá­dosti? Při­dal bys ně­co, ne­bo ubral?

Er­bes: Vlast­ně ne­vím, ne­do­ká­žu to oko­men­to­vat. Pro mě ja­ko pro tvůr­ce je zá­sad­ní té­ma, kte­ré mě za­jí­má. Jak k ně­mu bu­du při­stu­po­vat. Ale ro­zu­mím to­mu, že gran­to­vý sys­tém po­tře­bu­je mít i po­hled, jest­li pro­jek­ty jsou re­a­li­zo­va­tel­né. Z mé­ho po­hle­du je otáz­ka, do ja­ké mí­ry hod­no­ce­ní od­po­ví­dá vý­sled­ku. Tře­ba účel­nost je po­jem, ke kte­ré­mu je těž­ké se vzta­ho­vat, pro­to­že co je účel­né, to se u kaž­dé­ho mů­že li­šit.

Mo­tal: Po­zvá­ní ke ku­la­té­mu sto­lu při­ja­la i Bec­ka Mc­Fad­den, kte­rá mi­mo ji­né v ro­ce 2023 ob­dr­že­la ce­nu Thá­lie v obo­ru al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo za vý­kon v in­sce­na­ci Black Dress. Vy má­te mož­nost srov­ná­vat vý­voj do­tač­ní pod­po­ry, pro­to­že pů­so­bí­te v Lon­dýně i v Čes­ku. Vi­dí­te ně­ja­ké pa­ra­le­ly?

Bec­ka Mc­Fad­den: Pa­ra­le­ly vi­dím víc teď, než na za­čát­ku mé­ho pů­so­be­ní v čes­kých di­va­dlech. Ta­ko­vý gran­to­vý sys­tém, o kte­rém ta­dy dis­ku­tu­je­me, v Lon­dýně ne­e­xis­tu­je. Má­me tam Arts Coun­cil En­gland, jenž fun­gu­je pro ce­lou An­g­lii. A kaž­dý rok je tam mé­ně a mé­ně pe­něz. Tak­že vi­dím, ja­ký vliv to má na ži­vot uměl­ců, kte­ří v Lon­dýně ži­jí a pra­cu­jí, a ta­ky, ja­ký vliv to má na ži­vot měs­ta. A vi­dím na­pří­klad, že li­dé mů­žou tvo­řit mno­hem mé­ně než v Čes­ku.

Když jsem by­la v Lon­dýně, mě­la jsem štěs­tí, když jsem moh­la vy­tvo­řit jed­nu in­sce­na­ci kaž­dý dru­hý rok. Pro mla­dé uměl­ce je tam ve­li­ce těž­ké na­jít pro­stor pro re­a­li­za­ci vlast­ní vi­ze. To zna­me­ná, že tři­ce­ti­le­tí, čty­ři­ce­ti­le­tí li­dé pra­cu­jí ja­ko asi­s­ten­ti, ne­ma­jí mož­nost vy­tvo­řit vět­ší pro­duk­ce. A je to kvů­li ne­do­sta­teč­né­mu fi­nan­co­vá­ní. Ten tlak na pro­sto­ry a na uměl­ce zna­me­ná, že vy­tvo­řit in­sce­na­ci je moc dra­hé. Ztrá­cí­me kvů­li to­mu dů­le­ži­té hla­sy, dů­le­ži­té pří­běhy, což mi při­jde ja­ko vel­ká ško­da. Vi­dí­me, že pro­sto­ry se bo­jí ris­ko­vat. Když umě­lec při­jde s plá­nem na za­jí­ma­vý pro­jekt, je čas­to dů­le­ži­těj­ší, že má mar­ke­tingo­vý plán než ten dra­ma­tur­gic­ký.

Sa­mo­zřej­mě chá­pu, že je mo­jí zod­po­věd­nos­tí ak­tiv­ně spo­lu­pra­co­vat na mar­ke­tingu, na pro­pa­ga­ci. Mu­sím o tom pře­mýš­let, mu­sím pře­mýš­let o pu­b­li­ku. Když mlu­ví­me o běž­ném fi­nan­co­vá­ní, vní­mám to, že dě­lám služ­bu pro li­di měs­ta. Ale my v di­va­dle nejsme od­bor­ní­ci na mar­ke­ting. A když pře­mýš­lí­me hlav­ně o pe­ně­zích, o pro­de­ji, tak to má vliv na kva­li­tu.

Vi­dě­la jsem to lo­ni. Roz­hod­la jsem hrát Black Dress v rám­ci fes­ti­va­lu Pra­gue Frin­ge (fes­ti­val se za­hra­nič­ní účas­tí, mj. pod­po­ro­va­ný i měs­tem Pra­ha – https://www.praguefringe.com/ – pozn. red.), což jsem chá­pa­la ja­ko pří­le­ži­tost k ne­twor­kin­gu. Ne­při­jde mi, že to je tech­nic­ky ná­roč­né před­sta­ve­ní. Ale pro li­di z fes­ti­va­lu to by­lo straš­ně tech­nic­ky ná­roč­né.

Vi­zu­ál­ní strán­ka di­va­dla bý­vá po­tla­če­na, když li­dé ne­ma­jí do­sta­teč­ný čas na prá­ci v pro­sto­ru. V Čes­ku jsme zvyklí chys­tat před­sta­ve­ní ce­lý den. V An­g­lii má­te tak dvě ho­di­ny. By­la by vel­ká ško­da, kdy­by ně­co ta­ko­vé­ho se sta­lo v Pra­ze. Pro­to­že to zna­me­ná, že pak li­di pra­cu­jí hlav­ně s tex­tem. Že vi­zu­ál­ní strán­ka pa­dá. A mys­lím, že ce­lý náš obor to oprav­du hod­ně za­ží­vá.

Fi­nanč­ní tlak je i dů­vod, proč se hod­ně uměl­ců od­stě­ho­va­lo z Lon­dý­na. Ti, co tam zů­stá­va­jí, jsou star­ší uměl­ci, kte­ří ma­jí pev­něj­ší zá­kla­dy, a ti, kte­ří ma­jí vět­ší ko­merč­ní sí­lu. Dě­jí se tam stá­le dob­ré pro­jek­ty, ale je to vel­mi těž­ké. Mys­lím, že ta­dy v Pra­ze a v Če­chách má­me dob­ré pod­půr­né struk­tu­ry. Když o tom mlu­vím v An­g­lii, zá­vi­dí nám.

A bo­jím se tro­chu, že to ne­vní­má­me, jak dob­ré ty vě­ci v Čes­ku jsou. Když teď vi­dím na­pří­klad, že pro­jek­ty ja­ko No­vá síť do­stá­va­jí mé­ně pe­něz, bo­jím se bu­douc­nos­ti. Ty­to or­ga­ni­za­ce ne­ní snad­né zno­vu vy­bu­do­vat.

Mo­tal: Mlu­vi­li jsme o „úrod­ném po­li“ jed­no­le­tých gran­tů. Je to te­dy pri­már­ně po­li­tic­ká otáz­ka, na co se kla­de dů­raz? Kdo ur­ču­je ten plán, co se bu­de pre­fe­ro­vat?

Sulžen­ko: To je mož­ná dob­ré vy­svět­lit. Po­li­tic­ky je roz­hod­nu­to, ko­lik pe­něz pů­jde do to­ho sys­té­mu, cel­ko­vá su­ma. Ko­lik je z to­ho roz­dě­le­no na ví­ce­le­té a jed­no­le­té do­ta­ce ne­ní před­mě­tem po­li­tic­ké do­ho­dy, ale je to vý­sle­dek před­cho­zí­ho roz­ho­do­vá­ní do­tač­ní ko­mi­se. Pro­to­že ví­ce­le­té do­ta­ce se po­dá­va­jí a na­vr­hu­jí s roč­ním před­sti­hem.

To zna­me­ná – kdo po­žá­dal o ví­ce­le­tou do­ta­ci v ro­ce 2025, tak ji žá­dal na rok 2027 a dál. A tu­díž v mo­men­tu schva­lo­vá­ní roz­počtu ne­pod­lé­há část­ka na­vr­že­ná na ví­ce­le­té do­ta­ce od roku 2027 dál při roz­ho­do­vá­ní v ro­ce 2025 žád­né­mu li­mi­tu. Roz­ho­du­jí­cí je de­ba­ta do­tač­ní ko­mi­se, jak bu­de vstříc­ná, jak bu­de ty ví­ce­le­té do­ta­ce pod­po­ro­vat. Nicmé­ně sa­mo­zřej­mě mu­sí brát v po­taz to, ja­ká je his­to­ric­ky před­po­klá­da­ná alo­ka­ce na ce­lý do­tač­ní pro­gram. To zna­me­ná, že když by­la před dvě­ma le­ty do­tač­ní ko­mi­se štěd­rá, což by­la, a pod­po­ři­la ví­ce­le­té do­ta­ce v té vý­ši, jak jste zmi­ňo­val – těch tři sta de­set mi­li­o­nů ko­run –, tak to lo­gic­ky zna­me­ná, že zby­tek alo­ka­ce je na jed­no­le­té do­ta­ce. Ale to se roz­hod­lo dva roky zpát­ky s tím, že před­po­klad sa­mo­zřej­mě byl, že se po­da­ří vy­jed­nat roz­po­čet na do­ta­ce vyš­ší než čty­ři sta dva­cet mi­li­o­nů cel­kem.

Tak­že do­tač­ní ko­mi­se se s nej­lep­ším vě­do­mím a svě­do­mím sna­ží pod­po­řit ex­ce­lent­ní ža­da­te­le o ví­ce­le­tou do­ta­ci, ale roz­ho­du­je­te o tom pros­tě dva roky pře­dem. Roz­po­čet se za­čí­ná pro­jed­ná­vat v červ­nu roku před­chá­ze­jí­cí­ho to­ho, na kte­rý ten roz­po­čet je ur­če­ný, a po­tom ho schva­lu­je za­stu­pi­tel­stvo vět­ši­nou v pro­sin­ci. Dřív to je v zá­sa­dě ne­mož­né, a kdy­by to by­lo poz­dě­ji, tak už bychom by­li v roz­počto­vém pro­vi­zo­riu.

Nicmé­ně kul­tur­ní gran­ty se z mno­ha dů­vo­dů, kte­ré ur­či­tě chá­pe­te – na­pří­klad pro to, aby se ža­da­te­lé co nejdří­ve do­zvě­dě­li, ja­ký je vý­sle­dek a co nejdřív do­sta­li pe­ní­ze –, vy­hla­šu­jí už v břez­nu roku před­chá­ze­jí­cí­ho. Pak pod­le zá­ko­na tři­cet dní vi­sí vy­hlá­še­ní na des­ce, a pak ma­jí de­ad­li­ne v červ­nu a hod­no­tí se v lis­to­pa­du. Z to­ho jas­ně vy­plý­vá, že to je mi­ni­mál­ně tři mě­sí­ce před tím, než se vů­bec za­čne rad­ní pro fi­nan­ce za­bý­vat roz­poč­tem měs­ta na dal­ší rok.

Což nás sta­ví do troš­ku slo­ži­té po­zi­ce. My jsme prv­ní, kdo si při­jde říct o tu alo­ka­ci na do­ta­ce, a měs­to vů­bec ne­má spo­čí­tá­no, jak bu­de vy­pa­dat cel­ko­vý roz­po­čet. Či­li chci zdů­raz­nit, že po­zi­ce pro vy­jed­ná­vá­ní je v břez­nu ne­bo v dub­nu úpl­ně ji­ná, než když se po­tom li­ci­tu­je o jed­not­li­vé po­lož­ky v zá­ří či v říj­nu a ta de­ba­ta je v mno­hem kva­li­fi­ko­va­něj­ší.

V břez­nu při­jde­te a rad­ní pro fi­nan­ce, po­dí­vá se na loň­skou in­fla­ci a řek­ne: „Lo­ni to by­lo 2,5 %, tak si k loň­ské část­ce při­dá­te 2,5 % a takhle bu­de vy­pa­dat va­še alo­ka­ce na do­tač­ní pro­gram dal­ší rok. Teč­ka.“

Mo­tal: Do­pl­ním, že zá­stup­ce po­li­tic­ké re­pre­zen­ta­ce jsme zva­li, kon­krét­ně rad­ní­ho pro kul­tu­ru To­má­še Sla­bi­houd­ka (TOP 09 – pozn. red.). Ze čtyř ce­lo­den­ních ter­mí­nů si ne­vy­bral a je­ho se­kre­tář­ka nám na­bíd­la ja­ko ná­hra­du je­ho ná­měst­ky­ni. Tu­to mož­nost jsme od­mít­li. Rov­něž v té­to sou­vis­los­ti při­po­me­nu, že měs­to Pra­ha je dlou­ho­do­bě kri­ti­zo­vá­no, že má pře­byt­ky a na­pří­klad ne­in­ves­tu­je do­sta­teč­ně. Zrov­na teď vy­šel v De­ní­ku N vel­ký ana­ly­tic­ký člá­nek Pro­ko­pa Vodráž­ky o praž­ském rad­ním pro fi­nan­ce Zdeň­ku Ko­vá­ří­ko­vi, jme­nu­je se Cen­t­rál­ní mo­zek Pra­hy. Ten­to po­li­tik je od­půr­ce ob­čan­ské spo­leč­nos­ti a dr­ží de­va­de­sát­ko­vý étos. Jak se vám ten pro­stor fi­nan­cí na kul­tu­ru ob­ha­ju­je, ne­bo jak se ho da­ří zvět­šo­vat?

Sulžen­ko: Já bych roz­li­šil dvě po­lož­ky. Prv­ní je běž­ný pro­voz. Ve vní­má­ní roz­počtu do­ta­ce jsou běž­ný pro­voz, nejsou in­ves­ti­ce. In­ves­ti­ce jsou fi­nan­ce oprav­du in­ves­to­va­né do re­kon­struk­cí, do­sta­veb a tak dá­le. Pe­ní­ze, kte­ré zbý­va­jí, a o kte­rých pí­še Pro­kop Vodráž­ka v De­ní­ku N, jsou ty in­ves­tič­ní pe­ní­ze. To jsou pe­ní­ze, kte­ré se ne­sta­či­ly pro­in­ves­to­vat, pro­to­že se fir­my po­há­da­ly o stav me­t­ra, sou­dí se ne­bo se vzá­jem­ně na­pa­da­jí u ÚHO­Su (Úřad pro ochra­nu hos­po­dář­ské sou­tě­že – pozn. red.), pro­to­že se ne­spus­ti­la re­kon­struk­ce Di­va­dla na Vi­no­hra­dech. Když to na­sčí­tá­te, tak to jsou re­zer­vo­va­né pe­ní­ze na ty­hle stav­by. Kdy­by ne­byl kom­pli­ko­va­ný za­káz­ko­vý zá­kon a kdy­by ne­byl kom­pli­ko­va­ný ÚHOS, tak jsou utra­ce­né a ne­zby­dou.

Po­li­tic­ké roz­hod­nu­tí lze ta­ké chá­pat ve smys­lu, že le­vi­ce bu­de utrá­cet víc, pra­vi­ce bu­de chtít še­t­řit, a to se od­ra­zí v tom pro­vo­zu. Ale to, že zby­ly pe­ní­ze na účtech, je po­tře­ba brát ja­ko pe­ní­ze re­zer­vo­va­né na in­ves­ti­ce a nejsou to pe­ní­ze, kte­ré by se tak­zva­ně ne­spo­tře­bo­va­ly v běž­ném pro­vo­zu.

Mo­tal: Je­den z poj­mů, kte­rý ny­ní za­zněl a jenž se ob­je­vil i v kri­ti­ce roz­hod­nu­tí do­tač­ní ko­mi­se, je ex­ce­len­ce. Exis­tu­je srov­ná­va­cí stu­die, kte­rou pro Pra­hu zpra­co­val Ja­kub Ba­ku­le, je tu i od­bor­ná me­zi­ná­rod­ní dis­ku­ze, v níž se zdů­raz­ňu­je pře­de­vším nut­nost pre­fe­ro­vat umě­lec­kou slož­ku ex­ce­len­ce, to zdů­raz­ňu­je i zmí­ně­ná srov­ná­va­cí stu­die – „Za­hra­nič­ní pra­xe uka­zu­je, že kul­tur­ní a umě­lec­ká ex­ce­len­ce by mě­la být zdů­raz­ně­na (opro­ti pro­voz­ně-eko­no­mic­ké kva­li­tě),“ s. 29. Kar­le, co to je ta ex­ce­len­ce?

Král: Pro mě je to hlav­ně ex­ce­len­ce umě­lec­ká. To, co se ob­je­vi­lo v hod­no­ce­ních, že o tu kte­rou pro­duk­ci ne­bo dí­lo ne­ní tak vel­ký zá­jem, ne­ní tak ma­in­stre­a­mo­vá, pro mě ne­ní do­sta­teč­ný ar­gu­ment. Ně­kte­ré pro­jek­ty, kte­ré jsou men­ši­no­vé a jsou pro ma­lé po­čty di­vá­ků, jsou pro mě ex­ce­len­ce. Jsou to po­ku­sy o dí­la, kte­rá oprav­du do­sa­hu­jí vy­so­ké umě­lec­ké úrov­ně, ale ne­ní to ma­in­stre­am, ne­ní to po­p­ka, na kte­rou se všich­ni hr­nou, ne­před­vá­dí to her­ce z te­le­viz­ních se­ri­á­lu, což je je­den z nej­vět­ších mag­ne­tů di­va­dla dneska. Tak­že hod­no­ce­ní to­ho, co je ex­ce­len­ce, bych bral spí­še umě­lec­ky než eko­no­mic­ky.

Mo­tal: Ve­ro­ni­ko, vy jste ta­dy za ty, kte­ří apli­ku­jí po­jmy do re­a­li­ty, moh­la bys­te te­dy sro­zu­mi­tel­ně, jed­no­du­še za se­be říct, jak vy te­da hod­no­tí­te pod­le ex­ce­len­ce?

Bed­ná­řo­vá: Sou­vi­sí to s tím, co ta­dy by­lo ře­če­no. Ex­ce­len­ce se vět­ši­nou ma­ni­fes­tu­je v těch ví­ce­le­tých gran­tech, a jsou to sku­teč­ně or­ga­ni­za­ce, kte­ré ně­ja­kým zá­sad­ním způ­so­bem pro­vá­dě­jí ve­řej­nou služ­bu ve smys­lu pod­po­ry ná­rod­ní iden­ti­ty, zkrát­ka ně­če­ho, bez če­ho by Čes­ká re­pub­li­ka, re­spek­ti­ve hlav­ní měs­to Pra­ha, ne­moh­la exis­to­vat. Pro­to­že to po­tře­bu­je ur­či­té, neje­nom fi­nanč­ní, ale i po­ci­to­vé zá­ze­mí dlou­ho­do­běj­ší­ho vý­vo­je. To zna­me­ná, jsou to or­ga­ni­za­ce, kte­ré by zna­me­na­ly ob­rov­skou ztrá­tu, kdy­by ta­dy ne­by­ly. A to je vlast­ně jed­no­du­ché.

Tím hle­dis­ko té ex­ce­len­ce zů­stá­vá. S tím, že u za­čí­na­jí­cích, men­ších se sna­ží­me ta­ky hle­dat a na­lé­zat hle­dis­ko ex­ce­len­ce, ale mu­sí se to ma­ni­fes­to­vat pou­ze v tom jed­no­le­tém gran­tu, abychom prá­vě jed­no­ho dne ne­skon­či­li kvů­li to­mu ča­so­vé­mu ne­sou­la­du tak, že bu­de­me mít na ty jed­no­le­té gran­ty tak má­lo pe­něz, že je ne­bu­de­me mo­ci roz­dě­lit pod­le své­ho nej­lep­ší­ho vě­do­mí a svě­do­mí. Ne­bu­de­me de­ba­tu teď po­sou­vat ně­kam ji­nam, než by mě­la být, ale sku­teč­ně vždyc­ky dou­fá­me, že ta část­ka bu­de na­vý­še­ná, ale ona ne­ní na­vý­še­ná to­lik, ko­lik by se před­po­klá­da­lo, kvů­li již zmi­ňo­va­né in­fla­ci.

Tak­že já si mys­lím, že má-li mít ta­to de­ba­ta smy­sl, mě­lo by to být o sjed­no­ce­ném tla­ku nás všech na po­li­tic­kou re­pre­zen­ta­ci, aby se sku­teč­ně pří­spě­vek na kul­tu­ru kaž­do­roč­ně na­vy­šo­val, abychom my ne­by­li ru­kojmí to­ho, že si­ce krás­ně dis­ku­tu­je­me o ex­ce­len­ci, ale vlast­ně po­tom nám ne­zbý­vá do­sta­teč­né množ­ství pro­střed­ků.

Mo­tal: Pro­to jsem uvá­děl ty makro­e­ko­no­mic­ké úda­je. I když jsme pro­ži­li vel­kou kri­zi, prů­měr­ná roč­ní mí­ra in­fla­ce za rok 2025 je dva a půl pro­cen­ta, což při na­vy­šo­vá­ní alo­ka­ce le­tos bu­de zna­me­nat, že ne­zo­hled­ní dlou­ho­do­bé do­pa­dy kri­ze, ná­růst cen byd­le­ní apod., kte­ré po­kra­ču­jí. Mám ješ­tě jed­nu do­pl­ňu­jí­cí otáz­ku na vás. V dis­ku­zi o pojmu ex­ce­len­ce v za­hra­ni­čí se čas­to zdů­raz­ňu­je, že im­pli­cit­ně mě­ří spí­še sta­bi­li­tu pro­jek­tu a vy­lu­ču­je ne­jis­to­tu a ex­pe­ri­men­ty. Je to tak pod­le vás?

Bed­ná­řo­vá: Ne, vů­bec ne, vů­bec ne. Mě­ří ta­ké sta­bi­li­tu, pro­to­že ne­mů­že­te mít ex­ce­len­ci v or­ga­ni­za­ci, kte­rá je ve fi­nanč­ním roz­kla­du ne­bo v dlu­hu, to si vzá­jem­ně od­po­ru­je. In­sti­tu­ce s ex­ce­len­cí má zá­ro­veň do­sta­tek schop­nos­tí plá­no­vá­ní a sou­stře­dě­né prá­ce, aby si na­šla ma­na­že­ra, kte­rý ji dá do kva­lit­ní­ho sta­vu. A po­kud ho ne­má, tak si ho ně­kde mů­že na­jít přes No­vou síť. Či­li hle­dis­ko ex­ce­len­ce s tím, že ta or­ga­ni­za­ce je v ně­ja­kých hlu­bo­kých fi­nanč­ních pro­blé­mech, ne­e­xis­tu­je. Pro­to gran­to­vá ko­mi­se se ve­li­ce in­ten­ziv­ně za­bý­vá ta­ké eko­no­mic­kým hod­no­ce­ním.

My má­me vždyc­ky k dis­po­zi­ci eko­no­mic­ké hod­no­ti­te­le, vět­ši­nou dva ne­zá­vis­lé, kte­ří nám or­ga­ni­za­ce sku­teč­ně de­tail­ně za­na­ly­zu­jí za­se pod­le svých ve­li­ce přís­ných kri­té­rií, a ta­ké to bo­du­jí, což je vlast­ně jed­na z vě­cí, kte­rou my ja­ko čle­no­vé gran­to­vé ko­mi­se má­me k ru­ce do­pře­du.

To­hle je pod­le mě do­ce­la zá­sad­ní a asi by to stá­lo za to vy­svět­lit, že my to fi­nanč­ní zdra­ví ne­hod­no­tí­me úpl­ně sa­mi, re­spek­ti­ve hod­no­tí­me ho ta­ké, ale hod­no­tí­me ho prá­vě s po­mo­cí těch eko­no­mic­kých od­bor­ní­ků, kte­ří se tím za­bý­va­jí mno­hem de­tail­ně­ji než my, kte­ří pak hod­no­tí­me všech těch ostat­ních pět kri­té­rií (eko­no­mic­ké­ho hod­no­ce­ní ex­ter­ních od­bor­ní­ků pod­lé­ha­jí žá­dosti až nad mi­li­on ko­run – pozn. red.).

Mc­Fad­den: Mlu­ví­me o sta­bi­li­tě, ta ale po­tře­bu­je ur­či­tý fi­nanč­ní zá­klad. A to je, řek­la bych, blud­ný kruh, ve kte­rém se to­čí­me. Po­kud or­ga­ni­za­ce ne­má na za­čát­ku pev­ný fi­nanč­ní zá­klad, i když má vel­mi na­da­né a schop­né li­di, do­kon­ce i ma­na­žer­sky, je těž­ké pra­co­vat efek­tiv­ně. Kaž­dý člo­věk má tři, čty­ři prá­ce, aby fi­nanč­ně pře­žil. Když se řek­ne, že or­ga­ni­za­ci chy­bí sta­bi­li­ta, tak to re­flek­tu­je, mys­lím, spíš je­jí fi­nanč­ní zá­klad než schop­nos­ti těch li­dí, kte­ří tam pra­cu­jí. Chtě­la jsem se te­dy ze­ptat, jak se s tím dá pra­co­vat?

Sulžen­ko: Mys­lím, že ne­ní v kon­flik­tu, co ří­ká­te vy a co ří­ká Ve­ro­ni­ka. Uka­zu­je se to na tom, že my se fi­nanč­ní sta­bi­li­tě sub­jek­tů sna­ží­me po­má­hat prá­vě tím, že se re­a­li­zu­jí ty ví­ce­le­té do­ta­ce, kte­ré nejsou dneska už tak vý­ji­meč­né. Os­t­ra­va má tří­le­té do­ta­ce, Br­no má dvou­le­té do­ta­ce, Pra­ha má do­kon­ce až čtyř­le­té do­ta­ce a tvo­ří prá­vě ty dvě tře­ti­ny ba­lí­ku do­tač­ních pe­něz. Tak­že tam ta sta­bi­li­ta je, mys­lím, do­ce­la dob­ře za­jiš­tě­ná.

Mys­lím si, že Pe­tr je ta­dy vý­bor­ným pří­kla­dem to­ho, že si to ne­pro­ti­ře­čí. A na za­čát­ku dob­ře zmí­nil, že ten eko­sys­tém kul­tur­ní je krás­ně pro­stup­ný. Ně­kdo, kdo má kus úvaz­ku v pří­spěv­ko­vé or­ga­ni­za­ci, kde má ně­ja­kou aspoň zá­klad­ní sta­bi­li­tu – i když my se ja­ko ne­mů­že­me moc chlu­bit tím, ja­ký jsou prů­měr­né pla­ty v praž­ských pří­spěv­kov­kách –, po­tom pro­chá­zí ne­zá­vis­lý­mi sub­jek­ty, ese­ročka­ma… Sta­bi­li­tu hle­dá­me pře­de­vším v tom, že se po­dí­vá­me, jest­li ná­ho­dou ta fir­ma ně­kde ne­dlu­ží, jest­li má ně­ja­ké dal­ší zdro­je fi­nan­co­vá­ní, a to si mys­lím, že je úpl­ně zá­klad­ní pa­ra­me­tr, aby by­la schop­ná při­jmout ně­ja­kou do­ta­ci z ve­řej­ných pe­něz.

Bed­ná­řo­vá: Já jsem chtě­la říct v pod­sta­tě to­též. Abych to vy­svět­li­la – my ta­dy troš­ku ská­če­me od hle­dis­ka ex­ce­len­ce až po jed­no­le­té gran­ty. Ex­ce­lent­ní pro­jekt má ob­rov­sky vy­so­ké bo­do­vé hod­no­ce­ní prá­vě pro­to, že je fi­nanč­ně sta­bil­ní. Pak je tam sa­mo­zřej­mě vel­ká šká­la troš­ku niž­ší­ho bo­do­vé­ho ohod­no­ce­ní, kdy ten sub­jekt, i když ne­ní úpl­ně na tom fi­nanč­ně su­per, ale je funkč­ní, ně­kde moc ne­dlu­ží a sna­ží se zís­kat si ví­ce­zdro­jo­vé fi­nan­co­vá­ní, tak stá­le má sa­mo­zřej­mě ješ­tě ná­rok na zís­ká­ní jed­no­le­té do­ta­ce. Z hle­dis­ka ex­ce­len­ce exis­tu­jí sku­teč­ně sub­jek­ty, kte­ré jsou hod­no­ce­ny v nej­vyš­ších pě­ti pro­cen­tech té bo­do­vé šká­ly.

Král: V le­tech 2012–2014 jsem byl ta­ky hod­no­ti­te­lem praž­ských gran­tů a mys­lím, že ten sys­tém byl nej­lep­ší v Če­chách. Ale všech­no mů­že mít své mou­chy. Ta­dy mě za­ra­zi­lo, že me­zi tě­mi ex­ce­lent­ní­mi nejsou sou­bo­ry, ja­ko Han­da Go­te re­search & de­ve­lo­p­ment, Bo­ca Lo­ca Lab ne­bo Bo­dy­Voice­Band, ten na rok 2026 do­kon­ce ne­do­stal ani jed­no­le­tý grant. Sou­bo­ry to­ho­to ty­pu pod­le mě spl­ňu­jí tu ex­ce­len­ci umě­lec­kou. Pros­tě jsou zá­ru­kou kva­lit­ní umě­lec­ké prá­ce, po lé­ta. Že se do to­ho ta­ko­vá kva­li­ta ne­pro­pi­su­je, zna­me­ná, že buď­to s mým ná­zo­rem ne­sou­hla­sí gran­to­vá ko­mi­se, ane­bo ty dů­vo­dy eko­no­mic­ké pře­va­žu­jí a roz­hod­nou o tom, že tře­ba ta­ko­vá di­va­dla ne­do­sta­nou ví­ce­le­tý grant. Přes­to­že jsou to, pod­le mě, zrov­na di­va­dla, kte­rá před­sta­vu­jí i vý­voz­ní ar­ti­kl.

Er­bes: Mám po­cit, že se ta­dy ba­ví­me o in­sti­tu­cích a tro­chu v té de­ba­tě za­pa­da­jí li­dé, kte­ří v nich pů­so­bí. A pro mě je v tom ur­či­tý pa­ra­dox. Ve chví­li, kdy li­dé nejsou za­pla­ce­ni ne­bo ne­mo­hou být za­pla­ce­ni, tak in­ves­ti­ce do in­frastruk­tu­ry, kte­rá mně při­jde ja­ko ne­smír­ně dů­le­ži­tá, se oci­tá v ta­ko­vé sle­pé ulič­ce a ně­jak mě to vra­cí zpát­ky k otáz­ce ex­ce­len­ce. Pro mě je tro­chu pře­kva­pe­ní dneš­ní­ho dne, že ta ex­ce­len­ce je pri­már­ně eko­no­mic­ká věc. Tak já jsem to­mu tak po­ro­zu­měl teď­ka, par­don.

Bed­ná­řo­vá: Ne, ani omy­lem.

Sulžen­ko: Pojď­me si udě­lat ex­tra se­mi­nář o kri­té­ri­ích, pojď­me si udě­lat se­mi­nář o tom, jak se to vní­má, ja­ko pojď­me fakt vést klid­ně tuhle tech­nic­kou de­ba­tu, ale ne­za­bí­hej­me do dojmů.

Já vám ta­dy klid­ně od­ci­tu­ji všech­na ta kri­té­ria. Vy jste mlu­vi­li o pě­ti. Ale oni ma­jí pod­kri­té­ria, kte­rá jsou spe­ci­fic­ká pro kul­tur­ní gran­ty. A tam si mys­lím, že se vel­mi dob­ře uka­zu­je, že jsme schop­ni dát ko­mi­si pod­kla­dy k to­mu, aby do­ká­za­la zhod­no­tit tu ob­sa­ho­vou kva­li­tu, tu umě­lec­kou kva­li­tu. Še­de­sát pro­cent bo­dů, kte­ré mů­že­te zís­kat v rám­ci to­ho hod­no­ce­ní, se tý­ká ob­sa­ho­vé kva­li­ty, kva­li­ty tý­mu, re­le­van­ce pro­jek­tu a kul­tur­ní kva­li­ty. Še­de­sát pro­cent z to­ho. Na­víc v těch pro­po­zi­cích k to­mu do­tač­ní­mu ří­ze­ní jsou čer­ve­ně ozna­če­né ty bo­dy, kte­ré ko­mi­se pak bu­de po­su­zo­vat v rám­ci ex­ce­len­ce.

Zá­ro­veň bych rád troš­ku de­my­ti­zo­val ten po­jem v na­šem gran­to­vém sys­té­mu. Pro­to­že ex­ce­len­ce ne­ní je­di­né kri­té­ri­um, kte­rým po­su­zu­je­me. A roz­hod­ně ho ne­o­če­ká­vá­me u všech pro­jek­tů, kte­ré jsou pod­po­ře­né. Pro­to­že jsou pros­tě pro­jek­ty, kte­ré dě­la­jí mla­dí ta­len­to­va­ní li­di, kte­ří ne­ma­jí ně­ja­ký track re­cord a my je umí­me pod­po­řit, pro­to­že ex­ce­len­ci jsme si od­lo­ži­li do těch ví­ce­le­tých do­ta­cí ne­bo do pár špič­ko­vých pro­jek­tů v rám­ci jed­no­le­tek. Ale spous­ta těch pro­jek­tů, kte­ré jsou pod­po­ře­né v rám­ci jed­no­le­tek, ne­mu­sí nut­ně spl­ňo­vat ex­ce­len­ci. Má­me tam ko­mu­nit­ní pro­jek­ty, má­me pro­jek­ty mi­mo cen­t­rum, má­me pro­jek­ty multi­žánro­vé, má­me pro­jek­ty, kte­ré jdou na­příč vše­mi mož­ný­mi ji­ný­mi kri­té­rii a do­sta­nou pod­po­ru.

My jsme to slo­vo za­ved­li, pro­to­že nám při­šlo, že ko­mi­se ne­má do­sta­teč­nou sys­té­mo­vou pod­po­ru v roz­ho­do­vá­ní ve smys­lu, že se dá­vá všem troš­ku. A my jsme ří­ka­li: pojď­te pro­sím ne­cuk­ro­vat tu do­ta­ci, ne­dá­vej­te všem troš­ku, dej­te těm, kte­ří sku­teč­ně jsou ex­ce­lent­ní, po­řád­ně, ať mů­žou za­pla­tit li­di, ať mů­žou za­pla­tit ná­jem, ať mů­žou dě­lat me­zi­ná­rod­ní pro­gra­my. A pojď­me se na to­hle za­mě­řit, pro­to­že jsme se shod­li na tom, že se cuk­ru­je. Tak­že teď se pře­stá­vá troš­ku cuk­ro­vat a to­hle je dů­sle­dek, že ti, na kte­ré ten cukřík ne­do­pa­dl, se ozva­li.

Já jsem spo­ko­je­ný, jsem rád, že tu de­ba­tu mů­že­me vést. Ale ta­hle stra­te­gic­ká změ­na, kte­rá se ode­hrá­la tři, čty­ři roky zpát­ky, se sta­la po pro­jed­ná­ní se vše­mi aso­ci­a­ce­mi, s uměl­ci, kte­ří do té de­ba­ty by­li za­po­je­ni. A to­hle by­lo roz­hod­nu­tí, k to­mu jsme do­spě­li.  Pojď­me vrá­tit k to­mu, kde se ta dis­ku­ze zro­di­la. Zro­di­la se v tom, že aso­ci­a­ce, ško­ly, uměl­ci, ty sa­mot­ní ža­da­te­lé mě­li po­cit, že se cuk­ru­je.

Er­bes: Ro­zu­mím, že to je za­ča­ro­va­ný kruh. Mám po­cit, že bychom mě­li vy­tvo­řit ně­ja­ký spo­leč­ný tlak, jak do to­ho sys­té­mu na­bus­to­vat pe­ní­ze, kte­ré se do­sta­nou až k těm sku­pi­nám, kte­ré je ne­do­stá­va­jí ne­bo po­tře­bu­jí. Pro­to­že ny­ní to cuk­ro­vá­ní po­řád pro­bí­há, byť pro­bí­há i to škr­tá­ní. Z mé­ho po­hle­du je ta­dy ob­rov­ská sku­pi­na li­dí, kte­ří jsou ex­ce­lent­ní, ne­bo se sna­ží být, ne­bo vě­nu­jí to­mu sys­té­mu vlast­ně ob­rov­skou ener­gii, ob­rov­skou pé­či, ale ne­do­sta­li nic.

Za­zně­lo ta­dy slo­vo od­por. Ale co jsem vní­mal tře­ba od sou­bo­ru Za­pětdva­náct, tak to je spí­še ně­ja­ká frustra­ce, a to dlou­ho­do­bá. Ja­ko pří­klad zmí­ním pří­běh, kte­rý se stal nám. Chys­ta­li jsme pro­jekt A proč? (s An­nou Kli­me­šo­vou, pre­mi­é­ru měl ve Vzle­tu 14. 12. 2025 – pozn. red.) o hra­ni­ci vo­leb­ní­ho prá­va. Vy­psa­li jsme to, za­ča­li zkou­šet a v prů­bě­hu roku jsme na ten pro­jekt ne­mě­li pe­ní­ze. My jsme se roz­hod­li, že i tak ho re­a­li­zu­je­me, pro­to­že nám při­šlo dů­le­ži­té vě­no­vat se sku­pi­ně mla­dých li­dí, vná­šet do to­ho di­va­del­ní­ho pro­sto­ru i ně­ja­ká té­ma­ta, kte­rá tře­ba pří­spěv­ko­vé or­ga­ni­za­ce ne­bo ji­né ty­py di­va­del nejsou i kvů­li své­mu in­sti­tu­ci­o­nál­ní­mu cha­rak­te­ru schop­ny po­krýt. Dva týd­ny po pre­mi­é­ře pro­jek­tu, kte­rý se ce­lý ko­lek­tiv včet­ně her­ců roz­ho­dl dě­lat za­dar­mo, při­šly vý­sled­ky magis­trát­ních gran­tů. Náš pro­jekt na ce­lo­roč­ní čin­nost pro rok 2026 byl slov­ně oce­něn vel­mi po­zi­tiv­ně, ale část­ka to­mu z mé­ho po­hle­du ne­od­po­ví­dá. Což po­va­žu­ji za chy­bu sys­té­mu, kte­rý ně­co de­kla­ru­je, ale ne­ní schop­ný to na­pl­nit. Já bych spíš mlu­vil o frustra­ci než o od­po­ru. A o tom, ja­kým způ­so­bem tu ener­gii pod­po­řit.

Bed­ná­řo­vá: Jak Ji­ří ří­ká, že jsme cuk­ro­va­li, ne­bo cuk­ru­je­me, tak chci ape­lo­vat, aby by­lo čím cuk­ro­vat. Pro­to­že ve chví­li, kdy my podro­bu­je­me otáz­ku ex­ce­len­ce a tu dis­ku­zi o ví­ce­le­tých gran­tech, oprav­du ve­li­ce de­tail­ní dis­ku­zi, my o nich jed­ná­me zvlášť, be­re­me je vždyc­ky na za­čát­ku, a u těch in­sti­tu­cí, kte­ré ty dvou­le­té, tří­le­té, čtyř­le­té gran­ty do­stá­va­jí, tak se oče­ká­vá i ur­či­tá mí­ra re­zisten­ce. Ve­li­ce čas­to se stá­vá, že při prv­ní žá­dosti o ty ví­ce­le­té gran­ty jim ne­ní vy­ho­vě­no pros­tě je­nom pro­to, že tím ve­li­ce přís­ným sí­tem ex­ce­len­ce ne­pro­jdou. Mu­sí se hlá­sit opa­ko­va­ně a pro­ka­zo­vat vlast­ně tu ex­ce­len­ci v prů­bě­hu těch jed­no­le­tých gran­tů. Či­li sku­teč­ně to ne­ní, že bychom si řek­li: tak ta­dy má­me ex­ce­lent­ní pro­jek­ty, těm dá­me všech­no a pro zby­tek děj se vů­le bo­ží. Vů­bec to tak ne­ní, je to sku­teč­ně je­nom o tom, že my v dob­ré vů­li od­sou­hla­sí­me ví­ce­le­té gran­ty je­den rok a za dva roky plá­če­me nad vý­děl­kem.

Mo­tal: Rád bych se po­su­nul k té­ma­tu, kte­ré za­zně­lo na za­čát­ku, a to je té­ma ne­zá­vis­lé­ho di­va­dla. Když bychom udě­la­li pojmo­vou hy­gi­e­nu, tak tře­ba pod­le uzná­va­né­ho ně­mec­ké­ho te­a­t­ro­lo­ga Man­fre­da Brau­nec­ka, kte­rý se ce­lý ži­vot vě­nu­je ev­rop­ské­mu di­va­dlu, ne­zá­vis­lé di­va­dlo fun­gu­je zá­měr­ně in­sti­tu­ci­o­nál­ně a pro­dukč­ně mi­mo za­ve­de­né struk­tu­ry, re­per­toá­ro­vá di­va­dla, ma­in­stre­am. Vzni­ká his­to­ric­ky ja­ko al­ter­na­ti­va ne­bo opo­zi­ce vů­či ko­mer­ci. Ne­ní to jen es­te­tic­ká ná­lep­ka, ale své­byt­ná kon­fi­gu­ra­ce prá­ce, kte­rá je cha­rak­te­ris­tic­ká struk­tu­rál­ní křeh­kos­tí, ne­jis­tý­mi zdro­ji, li­mi­to­va­nou ad­mi­nis­tra­tiv­ní ka­pa­ci­tou. Per­for­mer­ka a pro­fe­sor­ka za­mě­ře­ná na ex­pe­ri­men­tál­ní umě­ní An­ne­ma­rie Matzke uvá­dí: ne­zá­vis­lost je me­to­da a pra­cov­ní re­žim, kte­rý se li­ší v prin­ci­pu od to­ho, jak fun­gu­jí ma­in­stre­a­mo­vé or­ga­ni­za­ce. Pa­rafrá­zu­ji z ob­sáh­lé stu­die In­de­pen­dent The­a­t­re in Con­tem­po­ra­ry Eu­ro­pe vy­da­né na­kla­da­tel­stvím Tran­skript v ro­ce 2017. Ne­zna­me­ná to te­dy, že ten do­tač­ní me­cha­nis­mus, o kte­rém se ta­dy ba­ví­me, vlast­ně už ze své­ho prin­ci­pu zne­vý­hod­ňu­je tak­to cha­rak­te­ri­zo­va­ná ne­zá­vis­lá di­va­dla?

Sulžen­ko: Po­lo­vi­nu pe­něz alo­ko­va­ných v tom do­tač­ním pro­gra­mu kon­zu­mu­je di­va­dlo. A všech­na ta di­va­dla, kte­rá to kon­zu­mu­jí, jsou ne­zá­vis­lá, pod­le té­to de­fi­ni­ce, kte­rou jste prá­vě ře­kl.

Mo­tal: Nejsou. My v Čes­ku ne­zá­vis­lé di­va­dlo vět­ši­nou de­fi­nu­je­me prá­vě ja­ko ne­zři­zo­va­né. Ale ta de­fi­ni­ce je přes­něj­ší. Mi­mo ji­né je to di­va­dlo ne­ko­merč­ní.

Sulžen­ko: Ale tak to jsou všech­ny ty, kte­ré jsou v tom do­tač­ním sys­té­mu.

Mo­tal: Nejsou. V roz­sáh­lém do­ku­men­tu, v zá­pi­se z jed­ná­ní vý­bo­ru pro kul­tu­ru z loň­ské­ho pro­sin­ce, kte­rý má ví­ce než tři sta stran, se ve­řej­nost mů­že po­dí­vat na vý­sled­ky roz­ho­do­vá­ní ko­mi­se. Je tam Opat­ře­ní č. VII – Pod­po­ra roz­ma­ni­tos­ti kul­tur­ní in­frastruk­tu­ry. Tam pe­ní­ze zís­ká­va­jí ko­merč­ní di­va­dla. A je tam rov­něž ná­vrh ko­mi­se, což vy­pa­dá, ja­ko by to schva­lo­va­la do­tač­ní ko­mi­se. Je to tak?

Sulžen­ko: To je jed­no­du­ché. To­to opat­ře­ní ne­hod­no­tí hod­no­ti­te­lé, ale pou­ze se vy­chá­zí z čí­sel, kte­rá ža­da­te­lé za­da­jí do žá­dosti. Upo­zor­ňu­ji, že alo­ka­ce na to­hle opat­ře­ní je sedm mi­li­o­nů sedm set ti­síc ko­run na rok 2026 a do­ta­ci čer­pá asi dva­náct sub­jek­tů. Z nichž ně­kte­ří jsou ta zmi­ňo­va­ná ko­merč­ní di­va­dla, já to dá­vám do uvo­zo­vek, pro­to­že si mys­lím, že už jsme se od těch de­va­de­sá­tých let oprav­du vý­znam­ně po­su­nu­li v tom, že už ne­mu­sí­me mlu­vit o ko­merč­ních di­va­dlech ne­ga­tiv­ně. Jak Ve­ro­ni­ka zmi­ňo­va­la, řa­da z nich má per­fekt­ní umě­lec­ké vý­sled­ky a to­hle opat­ře­ní se ne­hod­no­tí kva­li­ta­tiv­ně.

Pan Král ta­dy zmí­nil spra­ve­dl­nost gran­tů. Já jsem se sna­žil při pří­pra­vě na tuhle dis­ku­zi při­jít na to, jest­li ně­kdo te­da de­fi­no­val spra­ve­dl­nost při pře­dě­lo­vá­ní do­ta­cí, pro­to­že mi to při­jde ja­ko za­jí­ma­vé té­ma, dů­le­ži­té té­ma. Cy­nik by asi ře­kl, že spra­ve­dl­nos­ti se v roz­dě­lo­vá­ní gran­tů ni­kdy ne­do­sáh­ne, ale mně se po dal­ším hle­dá­ní po­da­ři­lo na­jít ně­co, co asi by vám moh­lo být blíz­ké, a to je ta­ko­vá stu­die IETM, což je vlast­ně nej­vět­ší síť di­va­del­ních or­ga­ni­zá­to­rů a uměl­ců v Ev­ro­pě, a tam je do­ce­la hezká stu­die, kte­rou jsem si takhle neje­nom vy­tisk­nul, ale i pře­čet, kte­rá se jme­nu­je Sup­por­ting Re­le­van­ce: Ide­as and Stra­te­gies for Inclusi­ve, Fair and Fle­xi­ble Arts Fun­ding.

Mys­lím si, že to je hezká stu­die, se kte­rou tře­ba ne ve všem můžu sou­hla­sit, pro­to­že to je v ně­čem li­mi­to­va­né na­ši­mi zá­ko­ny ne­bo před­pi­sy, kte­rý­mi se mu­sí­me ří­dit, ale zá­ro­veň si mys­lím, že vel­ké množ­ství těch opat­ře­ní, kte­ré pod­le re­spon­den­tů té­hle stu­die za­jiš­ťu­jí prá­vě tu in­klu­zi­vi­tu, fé­ro­vost a fle­xi­bi­li­tu do­tač­ní­ho sys­té­mu, má­me v tom na­šem do­tač­ním sys­té­mu za­bu­do­va­nou.

A ur­či­tě bu­du rád, když si to tře­ba pře­čte­te, ne­bo já jsem ta­dy udě­lal ta­ko­vý vý­pi­sek, kte­rý pak můžu sdí­let, a vlast­ně sa­mi podro­bí­te tes­tu ten náš do­tač­ní sys­tém. A tře­ba nám po­šle­te zpět­nou vazbu v tom, kde se v těch pa­ra­me­t­rech s tím dá hý­bat, aby to by­lo sku­teč­ně in­klu­ziv­ní, aby to by­lo sku­teč­ně fle­xi­bil­ní, aby to by­lo sku­teč­ně spra­ved­li­vé.

Le­tos se bu­de­me ba­vit o ino­va­ci do­tač­ní­ho sys­té­mu, pro­to­že stá­va­jí­cí pla­tí do roku 2027, tak­že jsme ur­či­tě při­pra­ve­ni k dis­ku­zi, v čem se do­tač­ní sys­tém mů­že opra­vit. A co se po­da­ří vy­jed­nat, my rá­di za­bu­du­je­me

Král: Sa­mo­zřej­mě, že spra­ve­dl­nost je ur­či­tý cíl, kte­ré­ho úpl­ně do­sáh­nout nelze. Li­di v ko­mi­si roz­ho­du­jí pod­le své­ho mí­ně­ní. Mě­li by se ale o spra­ve­dl­nost sna­žit. Vzpo­mí­nám, že když jsem byl – teh­dy i s pa­nem Sulžen­kem – v měst­ské gran­to­vé ko­mi­si, tak se při těch jed­ná­ních pro­je­vi­la i ne­spra­ved­li­vá aver­ze. Tře­ba Di­va­dlo v Řez­nic­ké by­lo hod­no­ce­no ne­ga­tiv­ně, aniž by je­jich in­sce­na­ce kdo­ko­liv vi­děl.

Bed­ná­řo­vá: Já bych to­ho mož­ná vy­u­ži­la pro tro­chu bliž­ší vy­svět­le­ní, jak vlast­ně gran­to­vá ko­mi­se fun­gu­je. My má­me obo­ro­vé dvo­ji­ce pro kaž­dý umě­lec­ký žánr, kte­rá si sa­ma vy­bí­rá ex­ter­ní hod­no­ti­te­le. Je jich hod­ně, do­hro­ma­dy osm­de­sát (to­to čís­lo za­hr­nu­je hod­no­ti­te­le všech umě­lec­kých dru­hů, pro di­va­dlo je jich tři­náct – pozn. red.). Ti ex­ter­ní hod­no­ti­te­lé jsou pro­bí­rá­ni a schva­lo­vá­ni, abychom všich­ni vě­dě­li, kdo a proč hod­no­tí. Po­tom ve chví­li, kdy má­me žá­dosti k dis­po­zi­ci, tak se obo­ro­vá ko­mi­se mu­sí se­jít a ve­li­ce peč­li­vě roz­dat jed­not­li­vé gran­ty me­zi dal­ší tři ex­ter­ní hod­no­ti­te­le. Do­hro­ma­dy kaž­dý pro­jekt hod­no­tí pět li­dí.  

Tak­že je­nom z to­ho prin­ci­pu je jas­né, že i kdy­by je­den se sna­žil ně­ja­kým ne­ka­lým – Kar­le – způ­so­bem ovliv­nit, tak je to úpl­ně ne­smy­sl, pro­to­že těch li­dí je pět. Pro­to já to po­va­žu­ju za ve­li­ce kva­lit­ní a dob­rý sys­tém. My má­me čas­to ce­lo­den­ní ne­bo i dvou­den­ní schůzku, kdy všich­ni ti ex­ter­ní hod­no­ti­te­lé s obo­ro­vou dvo­ji­cí sku­teč­ně dis­ku­tu­jí de­tail­ně o kaž­dém pro­jek­tu, te­pr­ve na zá­kla­dě to­ho se bo­du­je.

Ty bo­dy mo­hou být ve­li­ce roz­díl­né. Mů­že se stát, že je­den ex­ter­ní hod­no­ti­tel hod­no­tí ve­li­ce níz­ko a dru­hý z nich vy­so­ko, a je to úpl­ně v po­řád­ku. Přes­ně tak, li­dé mo­hou mít růz­né ná­zo­ry, ale v tom nám prá­vě ve­li­ce po­má­ha­jí ta kri­té­ria. Já tam tu mí­ru ob­jek­ti­vi­ty dí­ky těm kri­té­ri­ím pros­tě cí­tím.

Mo­tal: Ty ne­ga­tiv­ní re­ak­ce na hod­no­ce­ní ko­mi­se se tý­ka­ly i to­ho, že ne­ní jas­né hod­no­ce­ní kva­li­ty. Že na­pří­klad sou­bo­ry, kte­ré zís­ka­ly di­va­del­ní oce­ně­ní, by­ly krá­ce­ny ne­bo do­ta­ci ne­do­sta­ly. Ja­kou ro­li te­dy hra­jí di­va­del­ní ce­ny při hod­no­ce­ní?

Bed­ná­řo­vá: To je pro mě hroz­ně obec­ná otáz­ka. Já ne­vím. To bychom mu­se­li zpát­ky do těch žá­dos­tí. Ano, ja­ko di­va­del­ní ce­ny jsou jed­ním z kri­té­rií ex­ce­len­ce, ale mu­sí­me se na to kou­kat v tom cel­ko­vém ba­líč­ku žá­dosti.

Mo­tal: A pra­cu­je­te ně­jak s tě­mi ne­ú­spěš­ný­mi ža­da­te­li, je tam ně­ja­ká zpět­ná vaz­ba od vás, co tam zlep­šit, co tam po­su­nout?

Sulžen­ko: Ur­či­tě je. Na od­bo­ru kul­tu­ry je sedm re­fe­ren­tek, před­stav­te si, sedm li­dí, kte­ří se vě­nu­jí ža­da­te­lům po ce­lý rok. A kon­zul­tu­jí s ni­mi po­dá­vá­ní žá­dos­tí a ná­sled­ně sa­mo­zřej­mě, a to je hroz­ně dů­le­ži­té, vy­účto­vá­ní těch ob­dr­že­ných do­ta­cí. A zá­ro­veň s ni­mi sa­mo­zřej­mě ve­dou de­ba­tu o fun­go­vá­ní pro­jek­tu.

Ta zpět­ná vaz­ba, kte­rou ma­jí po­da­né žá­dosti, je vy­já­d­ře­ná v tom po­pis­ku ve zmi­ňo­va­ném zá­pi­se. Tam mů­že kaž­dý ža­da­tel na­jít od­sta­vec, kte­rý je kom­pi­la­cí těch pě­ti hod­no­ce­ní od těch hod­no­ti­te­lů. Řa­da ža­da­te­lů, kte­ří chtě­jí mít vět­ší de­tail, tak si zvyk­la po­sí­lat nám žá­dosti o in­for­ma­ce pod­le zá­ko­na 106 (106/1999 Sb., Zá­kon o svo­bod­ném pří­stu­pu k in­for­ma­cím – pozn. red.), kde se do­sta­nou k těm pě­ti hod­no­ti­cím zprá­vám, ne ale ke jmé­nům těch, co je psa­li. Tak­že to je dal­ší zpět­ná vaz­ba… A vel­mi vý­ji­meč­ně, po­kud tře­ba jsou ur­či­té fak­tic­ké chy­by v těch hod­no­ce­ních, kte­ré ma­jí vliv po­tom na vý­sle­dek, tak vel­mi vý­ji­meč­ně umož­ňu­je­me ža­da­te­lům se se­tkat s ko­mi­sí, s jed­ním, se dvě­ma čle­ny, tak­že i to se dě­je. Ne­dě­je se to ale při de­ba­tě o té bu­dou­cí žá­dosti. Tak­že ta ko­mu­ni­ka­ce je po­měr­ně či­lá, si mys­lím.

Mo­tal: Jest­li to­mu ro­zu­mím správ­ně, to zna­me­ná, že je tam těch pět li­dí, kte­ří se po­dí­lí na hod­no­ce­ní, ale ten člo­věk, když uspě­je, ne­u­spě­je – do­sta­ne pou­ze to, co my jsme vi­dě­li v tom ve­řej­ném do­ku­men­tu, ale ty po­sud­ky a ty bo­dy ty ne­do­stá­va­jí.

Sulžen­ko: Do­sta­nou ten kom­pi­lát. Po­kud chtě­jí de­tail, na zá­kla­dě sto­šest­ky do­sta­nou de­tail těch pě­ti sa­mo­stat­ných hod­no­ce­ní, prů­měr bo­dů je zve­řej­ně­ný, de­tai­ly jed­not­li­vých bo­dů mů­žou ta­ky do­stat na zá­kla­dě sto šest­ky.

Mo­tal: To je pro mě pře­kva­pi­vé. Já si se zku­še­nos­tí s vě­dec­ký­mi gran­ty ne­do­ká­žu před­sta­vit, že bych ja­ko ža­da­tel ne­do­stal kom­plet­ní po­sud­ky.

Sulžen­ko: Tak těch žá­dos­tí je sedm set. Před­stav­te si, jak by vy­pa­dal ten ma­te­ri­ál se vše­mi tě­mi hod­no­ce­ní­mi. Mys­lím si, že je pod­stat­né, že ta ko­mi­se roz­ho­du­je ve sbo­ru. Je to ko­lek­tiv­ní or­gán, je to se­dm­náct čle­nů, a pro­to je tam ta kom­pi­la­ce hod­no­ce­ní, pro­to jsou to čle­no­vé ko­mi­se, kte­ří zpra­co­vá­va­jí po­sud­ky ex­ter­ních hod­no­ti­te­lů.

Mo­tal: Proč tře­ba ne­e­xis­tu­je ně­ja­ký in­for­mač­ní sys­tém, kam se při­hlá­sím a vi­dím svo­je hod­no­ce­ní?

Sulžen­ko: Ale ta­dy má­te pět růz­ných hod­no­ce­ní.

Mo­tal: To mů­že být u vě­dec­kých re­cen­zí ta­ky.

Sulžen­ko: To zna­me­ná, že se bo­dy pak lo­gic­ky vy­dě­lí pě­ti a vznik­ne z to­ho prů­měr, stej­ně tak je z těch pě­ti hod­no­ce­ní po­vin­nos­tí čle­na gran­to­vé ko­mi­se na­psat kom­pi­lát.

Mo­tal: Opět – to­mu ro­zu­mím. Já si ale upřím­ně ře­če­no ne­do­ká­žu před­sta­vit, že by ně­kdo hod­no­til mou prá­ci, aniž bych vě­děl, ja­ké kon­krét­ní vý­tky k to­mu má. Když jsem če­tl ten zá­pis, tak tam vlast­ně by­la obec­ná vy­já­d­ře­ní, že kri­té­ria ex­ce­len­ce ne­by­la na­pl­ně­na, ale z to­ho já si ja­ko ža­da­tel nic ne­vez­mu. Já si mu­sím te­da žá­dat sto­šest­ku, abych zjis­til, co přes­ně hod­no­ti­te­lům va­di­lo. To mi te­da při­jde, ne­zlob­te se, že to na mě ja­ko ža­da­te­le kla­de po­vin­nos­ti, kte­ré by pod­le mě měl mít ten úřad.

Sulžen­ko: Ur­či­tě to je k dis­ku­zi. Zá­ro­veň exis­tu­je spous­ta vě­dec­kých gran­tů, kde se hod­no­ce­ní do­zví­te je­nom u těch pod­po­ře­ných, u těch ne­pod­po­ře­ných se pros­tě do­zví­te, že jste to ne­do­stal. Tak­že těch pří­kla­dů asi bu­de ce­lá řa­da a těch pří­stu­pů bu­de ta­ky ce­lá řa­da. Ale po­kud je ně­kde hod­no­ce­ní a vě­ta, že kri­té­ria ex­ce­len­ce ne­by­la na­pl­ně­na, tak zá­ro­veň se sta­čí po­dí­vat do to­ho pro­gra­mu, kde je na­psá­no, že ex­ce­len­ci re­flek­tu­jí kri­té­ria B po­třeb­nost dva­cet bo­dů, E pro­ve­di­tel­nost dva­cet bo­dů a čás­teč­ně D efek­tiv­nost de­set bo­dů. Ta­to kri­té­ria jsou ozna­če­na čer­ve­ně, a pak si ta­dy pro­jde­te těch ix kri­té­rií a pod­le to­ho po­zná­te, kte­rá kri­té­ria jste ne­na­pl­nil. To zna­me­ná, že po­kud ně­kde za­zně­lo, že kri­té­ria ex­ce­len­ce ne­by­la na­pl­ně­na, tak ne­byl na­pl­něn pří­nos pro­jek­tu pro cí­lo­vou sku­pi­nu, spo­leč­nost a da­nou kul­tur­ní ob­last, re­spek­ti­ve umě­lec­ký obor, zejmé­na s ohle­dem na umě­lec­kou kva­li­tu a dra­ma­tur­gic­ký plán, ne­by­la na­pl­ně­na je­di­neč­nost pro­jek­tu v rám­ci Pra­hy, ne­byl do­sta­teč­ně po­psán a ob­há­jen do­pad pro­jek­tu na ši­ro­kou ve­řej­nost a ces­tov­ní ruch, me­zi­ná­rod­ní spo­lu­prá­ci, ne­byl na­pl­něn efek­tiv­ní ma­na­žer­ský plán a ko­mu­ni­kač­ní stra­te­gie, kva­lit­ní zpra­co­vá­ní, sro­zu­mi­tel­nost, pře­hled­nost pro­jek­tu, udr­ži­tel­nost pro­jek­tu, dů­stoj­né od­mě­ňo­vá­ní umě­lec­kých vý­ko­nů, ne­by­lo na­pl­ně­no, že pro­jekt zvy­šu­je kva­li­tu….

Mo­tal: Jen­že…

Sulžen­ko: Ne­za­sta­vuj­me to, těch pět kri­té­rií si pojď­me pře­číst, pro­to­že vy to ta­dy po­tom zjed­no­du­ší­te.

Mo­tal: Ne, já jsem ta­dy ří­kal ně­co ji­né­ho. I když si to­hle pře­čtu, tak po­řád ne­vím, co hod­no­ti­te­lům va­di­lo v mé žá­dosti.

Sulžen­ko: No ně­kte­ré z těch­to kri­té­rií, tak se to do­zví­te v tom de­tail­ním hod­no­ce­ní, kte­ré mů­že­te do­stat.

Mo­tal: Ale mu­sím po­žá­dat sto­šest­ku. Tak to­hle mi při­jde ne­spra­ved­li­vé.

Sulžen­ko: Skvě­lé, tak to na­vrh­ně­te do to­ho zlep­še­ní sys­té­mu, mů­že­me se o tom ba­vit.

Mo­tal: Bec­ko, mlu­ví­me o in­klu­zi a spra­ve­dl­nos­ti. Vy jste upo­zor­ňo­va­la, že při krá­ce­ní fi­nan­cí ztrá­cí­me okra­jo­vé hla­sy.

Mc­Fad­den: Po­sled­ních pět let pů­so­bím ve Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce, kde má­me hod­ně sou­bo­rů, kte­ré pra­cu­jí na so­ci­ál­ních, in­klu­ziv­ních té­ma­tech, má­me sil­nou re­pre­zen­ta­ci LGB­TQ+ a do­stá­vá­me mé­ně a mé­ně pe­něz. V tom­to di­va­dle ja­ko do­má­cí sou­bo­ry pů­so­bí na­pří­klad ty, kte­ré do­sta­ly tři Thá­lie v po­sled­ních le­tech, je pro mě te­dy těž­ké po­cho­pit, že to ne­ní brá­no ja­ko zá­sad­ní pří­nos, že to ne­ní ex­ce­len­ce. To je pro mě oprav­du ne­po­cho­pi­tel­né.

Mo­tal: Dě­ku­ji. Má­me do­taz z pu­b­li­ka. Po­prosím te­dy Len­ku Dom­brov­skou…

Dom­brov­ská: Pan Sulžen­ko ute­kl z opat­ře­ní čís­lo sedm. Prv­ní ta­bul­ku na­jde­te v zá­pi­se na stra­ně tři sta tři­cet šest (řeč je zde o do­ta­cích do mi­li­o­nu, v do­ku­men­tu je i dal­ší ta­bul­ka s do­ta­ce­mi nad mi­li­on – pozn. red.). Jed­ná se o jed­no­le­té ne­in­ves­tič­ní do­ta­ce, kde je roz­dě­le­no téměř dva a půl mi­li­o­nu ko­run. A ta­dy jsou ty ko­merč­ní di­va­dla, což je pro­ble­ma­tic­ký ter­mín, ro­zu­mím to­mu, ale je to Di­va­dlo Rad­ka Br­zo­bo­ha­té­ho, je to RockO­pe­ra Pra­ha, je to Ko­mor­ní di­va­dlo Ka­lich a je to Rock Café, kte­ří do­sta­li pe­ní­ze, a to od čtyř set ti­síc do de­ví­ti set tří ti­síc. V do­ku­men­tu se ope­ru­je s ně­ja­kou ko­mi­sí, je ta­dy vy­lo­že­ně ko­lon­ka na­de­psá­na ja­ko ná­vrh ko­mi­se, tak se ptám, kdo je ta ko­mi­se? A co to je za opat­ře­ní?

Sulžen­ko: To je do­tač­ní ko­mi­se, kte­rá na­vr­hu­je ty­hle část­ky, kte­ré ne­vzni­ka­jí na zá­kla­dě kva­li­ta­tiv­ní­ho hod­no­ce­ní, ale na zá­kla­dě vý­po­čtu. Je to stej­ná ko­mi­se, ja­ko ta, co hod­no­tí do­ta­ce, je ur­če­ná ra­dou pro udě­lo­vá­ní do­ta­ci v ob­las­ti kul­tu­ry. V to­mhle opat­ře­ní se ale ne­hod­no­tí kva­li­ta­tiv­ně, nicmé­ně ta ko­mi­se na­vr­hu­je i v rám­ci to­ho­to opat­ře­ní kon­krét­ní část­ku.

Dom­brov­ská: A proč ta­dy te­dy ne­ní žád­né vy­svět­le­ní ko­mi­se? Ten ža­da­tel do­sta­ne, řek­ně­me, osm­de­sát až de­va­de­sát pro­cent z to­ho, o co po­žá­dal. Mů­že to pak oprav­du vy­pa­dat ko­rupč­ně, jak zmí­nil Ka­rel Král, když vi­dím úspěš­nost v gran­to­vém sys­té­mu.

Sulžen­ko: Skvě­lé, tak se po­dí­vej­te do vy­hlá­še­ní to­ho pro­gra­mu, to má přes­ně po­psa­ný me­cha­nis­mus, jak se k těmhle su­mám do­šlo.

Dom­brov­ská: Ale já ne­chá­pu, proč tam ne­ní bo­do­vá hra­ni­ce, proč tam ne­ní vy­já­d­ře­ní, když se jed­ná o stej­nou ko­mi­si, kte­rá ně­jak roz­ho­du­je v ji­ném opat­ře­ní, pros­tě to­mu ne­ro­zu­mím. Po­tře­bu­ji od vás vy­svět­le­ní.

Sulžen­ko: Já zno­vu ří­kám – to vy­svět­le­ní je sou­čás­tí to­ho do­tač­ní­ho pro­gra­mu, kte­rý já vám ta­dy za­se zno­vu můžu na­jít a oci­to­vat… Žá­dosti v opat­ře­ní čís­lo sedm ne­pod­lé­ha­jí věc­né­mu hod­no­ce­ní, od­bor po­sou­dí, zda žá­dost spl­ňu­je for­mál­ní ná­le­ži­tos­ti a dál ji ad­mi­nis­tru­je. V pří­pa­dě, že je pro­jekt v sou­la­du s do­tač­ním sys­té­mem a ža­da­tel do­lo­ží mi­ni­mál­ně pat­náct ti­síc ku­sů pro­da­ných vstu­pe­nek na před­sta­ve­ní vlast­ní pro­duk­ce, mi­ni­mál­ně v hod­no­tě sto ko­run za vstu­pen­ku za rok 2024 na před­sta­ve­ní ko­na­ná v ro­ce 2024 a v je­ho čin­nos­ti pře­va­žu­je pre­zen­ta­ce ži­vé­ho scé­nic­ké­ho umě­ní, bu­de vy­poč­te­na do­ta­ce tak, že po­čet do­lo­že­ných vstu­pe­nek za rok 2024 bu­de ná­so­ben část­kou dva­cet pět ko­run. Po­kud by v opat­ře­ní by­la alo­ko­va­ná niž­ší část­ka, než by byl sou­čet ob­jek­tiv­ně vy­počte­né hod­no­ty pod­le vý­še uve­de­né­ho vzhle­du, bu­de na­vr­že­ná do­ta­ce po­měr­ně krá­ce­ná až na pa­de­sát pro­cent té část­ky, ne­bo bu­de na­vr­že­ná do­ta­ce po­skyt­nu­ta těm ža­da­te­lům, je­jich žá­dost by­la ode­slá­na dří­ve. Takhle to je tam na­for­mu­lo­va­né a de­fi­no­va­né.

Dom­brov­ská: Tak­že jde jen o pro­dej­nost, nic ji­né­ho se ne­hod­no­tí. Je to pros­tě po­p­kul­tu­ra, kte­rá se pla­tí?

Sulžen­ko: Ano, a je to úpl­ně v po­řád­ku, pro­to­že v zá­ko­ně o měs­tě Pra­ze je usta­no­ve­ní, že Pra­ha má za­jis­tit kul­tur­ní pro­stře­dí pro svo­je oby­va­te­le (§ 16, odst. 3 uklá­dá Pra­ze uspo­ko­jo­vat po­tře­by „cel­ko­vé­ho kul­tur­ní­ho roz­vo­je,“ viz Zá­kon č. 131/2000Sb. – pozn. red.). A vy jste ta­dy za­ča­li ce­lou ex­pli­ka­ci od­ka­zem na in­fla­ci a na co­vid. A to­hle opat­ře­ní vznik­lo v do­bě, kdy všich­ni bez roz­dí­lů by­li za­sa­že­ni. A prá­vě fle­xi­bi­li­ta do­tač­ní­ho pro­gra­mu se pro­je­vi­la tím, že jsme vy­mýš­le­li způ­so­by, jak tu kul­tur­ní in­frastruk­tu­ru –pro­to se to tak jme­nu­je – za­cho­vat. Mož­ná bych se vrá­til oprav­du ně­kdy k to­mu roku 2020, kdy se po­da­ři­lo za­cho­vat všech­ny ty do­ta­ce, i když ko­le­go­vé z úřa­du na­vr­ho­va­li, aby ža­da­te­lé vra­ce­li pe­ní­ze, pro­to­že ne­moh­li re­a­li­zo­vat pro­jek­ty. Tak to se po­da­ři­lo vy­dis­ku­to­vat, že se to ne­dě­lo. Všich­ni, kdo mě­li ce­lo­roč­ní pro­voz, tak do­sta­li dva­cet pro­cent na­vý­še­ní těch do­ta­cí. Ny­ní by­la vy­hlá­še­na spe­ci­fic­ká vý­zva na pod­po­ru a ná­kla­dy na ener­gie, kte­ré vy­sko­či­ly ve­li­kým způ­so­bem, a spous­ta ža­da­te­lů si o tu pod­po­ru po­řá­da­la. A to­hle opat­ře­ní, kte­ré tvo­ří tři a půl pro­cen­ta cel­ko­vé alo­ka­ce v rám­ci do­tač­ní­ho pro­gra­mu, je jed­ním z těch opat­ře­ní, jež mě­ly po­moct za­cho­vat kul­tur­ní in­frastruk­tu­ru.

Dom­brov­ská: A k če­mu te­dy to­to opat­ře­ní slou­ží dnes? Když tam vi­dím pod­po­ře­né sub­jek­ty, tak ne­mám po­cit, že by vy­ko­ná­va­ly po­třeb­nou ve­řej­nou služ­bu. Což je čis­tě můj ná­zor, po­do­tý­kám. A vi­dím tam cel­ko­vou roz­dě­le­nou část­ku sedm mi­li­o­nů sedm set ti­síc ko­run, ta­dy se­dí v pu­b­li­ku tře­ba Voj­těch Bár­ta z oce­ňo­va­né­ho Che­mic­ké­ho di­va­dla, kte­ré ne­do­sta­lo nic, a na­pl­ňu­je ji ví­ce. Tak­že mi to při­jde ja­ko bi­zar­ní si­tu­a­ce. Mys­lím si, že dva a půl mi­li­o­nů z prv­ní ta­bul­ky by asi Che­mic­ké di­va­dlo do­ce­la do­sta­lo na…

Voj­těch Bár­ta: To je dva­cet pět Che­mic­kých di­va­del pod­le mě.

Dom­brov­ská: Ne­bo Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce, kte­rou zmi­ňo­va­la Bec­ka, ta do­sáh­la na ví­ce­le­tý grant od roku 2027, ale roč­ní část­ka je mno­hem niž­ší, než ja­kou mě­li v ro­ce 2024. Tak­že si mys­lím, že ta část­ka v opat­ře­ní čís­lo sedm je si­ce směš­ná v roz­počtu Pra­hy, ale když se po­dí­vá­te na ty jed­no­le­té gran­ty, tak je na­pros­to zá­sad­ní pro al­ter­na­tiv­ní scé­nu.

Já si ta­dy do­vo­lím mlu­vit o al­ter­na­tiv­ní či ex­pe­ri­men­tál­ní scé­ně, ne o ne­zá­vis­lé, pro­to­že ten ter­mín ne­zá­vis­lá di­va­dla je zpo­tvo­ře­ný v Pra­ze, tam sa­mo­zřej­mě spa­da­jí i prá­vě ta ko­merč­ní di­va­dla. Ale prá­vě tu oprav­du al­ter­na­tiv­ní scé­nu by pe­ní­ze v opat­ře­ní čís­lo sedm na ce­lý rok 2026, což je te­dy do­hro­ma­dy přes sedm mi­li­o­nů ko­run, jak jste už zmí­nil, do­ká­za­ly do­ce­la dob­ře pod­po­řit.

Bed­ná­řo­vá: Ko­merč­ní di­va­dla jsou pros­tě ne­díl­nou sou­čás­tí praž­ské in­frastruk­tu­ry. Mys­lím, že v ro­ce 2026 bychom o tom asi ne­mě­li dis­ku­to­vat. Ve chví­li, kdy ži­je­me v jed­né z nej­vět­ších tu­ris­tic­kých me­t­ro­po­lí, tak po­tře­bu­je­me ta­ky ně­ja­ká ko­merč­ní di­va­dla. Ne­bu­de­me za­ka­zo­vat Da­nu Brow­no­vi, aby při­jel do Pra­hy po­křtít svo­ji kni­hu.

Už jsme tak da­le­ko, že i ta ko­merč­ní di­va­dla ma­jí prá­vo na svůj ži­vot. Tak to je. A ma­jí-li svou šan­ci, jak si o do­ta­ce za­žá­dat, tak si o ně žá­da­jí. Ano, ma­jí svůj díl v tom sys­té­mu. Stej­ně ja­ko ma­jí ta ne­zá­vis­lá di­va­dla. Ne­vím, o ja­ké kon­krét­ní ce­ně jste mlu­vi­li před­tím, to jsem nesly­še­la a ne­moh­la jsem na to re­a­go­vat. Ale sni­žo­vá­ní ví­ce­le­tých gran­tů se dě­je prá­vě z to­ho dů­vo­du, abychom vů­bec moh­li po­krýt ty jed­no­le­té gran­ty. Ne­ní to roz­hod­ně vý­jim­ka pro Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce, ani ná­ho­dou.

Dom­brov­ská: Ve­ro­ni­ko, já ta­dy v rám­ci to­ho­to ku­la­té­ho sto­lu troš­ku zbro­jím pro­ti ko­merč­ním di­va­dlům, ale ne­za­ka­zu­ju je.

Bed­ná­řo­vá: Tak to jsem hroz­ně rá­da.

Dom­brov­ská: Ale ne­chá­pu, proč nejsou v běž­ném gran­to­vém ří­ze­ní. Proč ma­jí sa­mo­stat­ný člá­nek? To je mo­je otáz­ka. Proč ne­sou­tě­ží s Che­mic­kým di­va­dlem v ex­ce­len­ci?

Bed­ná­řo­vá: No, pro­to­že to jsou ko­merč­ní di­va­dla, tak pro­to ma­jí…

Dom­brov­ská: A proč ne­sou­tě­ží na­pří­klad s Che­mic­kých di­va­dlem?

Sulžen­ko: Pro­to­že jim to umož­ňu­je sys­tém.

Dom­brov­ská: A vy jste s tím spo­ko­je­ní te­da?

Sulžen­ko: Mně to při­pa­dá v po­řád­ku. Aby ten sys­tém byl fé­ro­vý, in­klu­ziv­ní, fle­xi­bil­ní. Mys­lím si, že to­hle je přes­ně krás­nou otáz­kou to­ho, že ni­ko­ho ne­vy­lu­ču­je.

Bed­ná­řo­vá: To­hle je vý­bor­ná pří­pa­do­vá stu­die.

Dom­brov­ská: Proč al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo te­dy ne­má svo­je opat­ře­ní čís­lo osm? Proč je nu­ce­no al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo bo­jo­vat s vel­ký­mi do­my? Proč jim je vy­čí­tá­na ně­ja­ká fi­nanč­ní la­bi­li­ta? Sa­mo­zřej­mě že jsou la­bil­ní, z pod­sta­ty své tvor­by, to vy­svět­lo­va­la už Bec­ka… Ale po­tom te­da roz­děl­te di­va­dla do růz­ných ko­lo­nek, aby moh­ly spo­lu sou­tě­žit sou­mě­ři­tel­né pro­jek­ty, ane­bo nech­te oprav­du všech­ny v jed­nom.

Sulžen­ko: To si mys­lím, že na­rá­ží­te na vý­bor­nou věc. Mož­ná bych troš­ku od­hro­til tu de­ba­tu. Do­tač­ní pro­gram za­zna­me­nal vý­voj přes­ně v tom smě­ru, pro­to­že jsme se po­stup­ně sna­ži­li, aby spo­lu o do­ta­ce sou­tě­ži­ly srov­na­tel­né sub­jek­ty. My jsme to na­sta­vi­li tak, aby se me­zi se­bou v rám­ci žán­ru srov­ná­va­la di­va­dla, sou­bo­ry, jed­no­rá­zo­vé pro­jek­ty, fes­ti­va­ly, ko­mu­nit­ní pro­jek­ty a vlast­ně to­hle je na­sta­ve­né tak, aby se to da­lo srov­ná­vat mno­hem lé­pe me­zi se­bou, aby pros­tě ne­sou­tě­ži­lo Praž­ské ja­ro s ně­ja­kým lo­kál­ním var­han­ním fes­ti­va­lem tře­ba, ale aby sou­tě­ži­ly Praž­ské ja­ro, Dvo­řá­ko­va Pra­ha a po­dob­ně srov­na­tel­ně ve­li­ké pro­jek­ty a men­ší fes­ti­va­ly spo­lu. Tak­že na­rá­ží­te na to, co jsme se sna­ži­li do to­ho sys­té­mu do­stat. Vě­řím, že to fun­gu­je, že to po­má­há té ko­mi­si, že jsou ta­ké srov­na­tel­ně hod­no­ce­né v rám­ci těch opat­ře­ní.

Dom­brov­ská: Pak opat­ře­ní čís­lo sedm ale ne­má smy­sl, pro­to­že ko­mi­se o něm ne­roz­ho­du­je, jak jste ře­kl.

Mo­tal: Mě by za­jí­ma­lo, jak v tom­to smys­lu chá­pe­te po­jem in­klu­ze, pro­to­že my se teď to­čí­me ko­lem ko­merč­ních di­va­del. Ale po­jem in­klu­ze v po­li­ti­ce, v so­ci­ál­ní te­o­rii, v umě­ní ozna­ču­je to, že se pod­po­ru­jí a dá­va­jí rov­né šan­ce těm, kte­ří jsou z tr­hu z pod­sta­ty vě­ci vy­lou­če­ní, kte­ří jsou mar­gi­na­li­zo­vá­ni, slab­ší. Ko­merč­ní di­va­dla jsou v trž­ním hos­po­dář­ství ty sil­něj­ší z de­fi­ni­ce…

Bed­ná­řo­vá: Jsou sil­něj­ší eko­no­mic­ky, ni­ko­li umě­lec­ky.

Mo­tal: No a to je přes­ně dů­vod, proč si mys­lím, že ve­řej­né fi­nan­ce by je ne­mě­ly chrá­nit.

Bed­ná­řo­vá: Pro­to­že ma­jí ta­ky prá­vo na ži­vot. Ony je ne­chrá­ní, je­nom jim umož­ňu­jí exis­to­vat.

Mo­tal: Ale to je pře­ci to, če­mu se ří­ká pod­ni­ka­tel­ské ri­zi­ko, když zů­sta­ne­me u to­ho­to eko­no­mic­ké­ho po­hle­du.

Sulžen­ko: Já se ne­chci do­tknout Pet­ra, ale úpl­ně stej­né pod­ni­ka­tel­ské ri­zi­ko je, že se bez fi­nan­co­vá­ní roz­ho­dl udě­lat pro­jekt, a pak ta­dy vy­čí­tá­te, že ne­byl do do­ta­cí za­hr­nut. To se na mě ne­zlob­te, ale jsme všich­ni v sys­té­mu, kte­rý umož­ňu­je roz­ho­do­vá­ní udě­lat tak, ane­bo tak, ale je to va­še roz­hod­nu­tí.

Mo­tal: To­hle je dů­le­ži­té, co jste ře­kl. Tím pa­dá otáz­ka kul­tur­ní di­ver­zi­ty, pro­to­že kul­tur­ní di­ver­zi­ta ne­má trž­ní po­va­hu.

Sulžen­ko: Já vám mo­hu oci­to­vat ma­te­ri­ál…

Mo­tal: Mě by spíš za­jí­ma­lo to, co ří­ka­la Bec­ka. My ví­me ze stu­dií, vel­kých stu­dií ze za­hra­ni­čí, že prá­vě tam, kde do­chá­zí ke zdů­raz­ňo­vá­ní ně­ja­ké hos­po­dář­ské, ma­na­žer­ské a po­dob­né efek­ti­vi­ty, do­chá­zí k to­mu, že di­ver­zi­ta se sni­žu­je. Ko­merč­ní di­va­dla jsou vždy schop­ná při­jít s pat­nác­ti ti­sí­ci vstu­pen­ka­mi, ale in­klu­zi­vi­ta zna­me­ná, že po­mů­že­me Ro­mům, li­dem, kte­ří při­chá­ze­jí po ško­le, ane­bo kte­rým je přes pa­de­sát a už nejsou start-up, ale dě­la­jí ně­co ex­pe­ri­men­tál­ní­ho pro šest li­dí…

Sulžen­ko: Všech­ny ta­ko­vé pro­jek­ty na­jde­te v tom do­tač­ním sys­té­mu pod­po­ře­né. Pro­jek­ty vše­ho mož­né­ho ty­pu v tom do­tač­ním pro­gra­mu na­jde­te pod­po­ře­né a jest­li má­te po­cit, že di­ver­zi­ta v Pra­ze upa­dá, tak to roz­hod­ně ne­bu­de do­tač­ní pod­po­ru.

Mo­tal: Dě­ku­ji vám za dis­ku­zi. Zá­vě­rem bych mož­ná zdů­raz­nil, že jste vy­já­d­řil výzvu ke ko­mu­ni­ka­ci, pro­to­že se chys­tá úpra­va do­tač­ní­ho sys­té­mu po ro­ce 2027. Te­dy dis­ku­tuj­me dál.

Zá­znam ku­la­té­ho sto­lu za účas­ti pu­b­li­ka byl po­ří­zen v au­di­o­po­do­bě, kte­rá by­la pře­psá­na a re­di­go­vá­na pro vět­ší sro­zu­mi­tel­nost, ale za­cho­vá­na ve své úpl­nos­ti.