Již v ro­ce 1988 tak vzni­kl na pů­dě teh­dej­ší­ho Ústa­vu pro vý­zkum ob­rat­lov­ců Čes­ko­slo­ven­ské aka­de­mie věd di­va­del­ní sou­bor A.I.D.S. (Aka­de­mic­ký in­sit­ní di­va­del­ní sou­bor). Věd­ci pra­vi­del­ně při osla­vách Me­zi­ná­rod­ní­ho dne žen na­cvi­či­li ně­ja­kou scén­ku – by­la to zá­ba­va pro za­měst­nan­ce a přá­te­le ústa­vu. Nej­vět­ší úspěch skli­dil Darwin na stro­mě, což by­la sa­ti­ra na po­mě­ry v aka­de­mic­ké ob­ci. Tou do­bou jsem byl pou­ze za­ní­ce­ný di­vák, až poz­dě­ji jsem byl an­ga­žo­ván ja­ko „he­rec“. Po Lis­to­pa­du za­čal sou­bor hrát i na ve­řej­nos­ti, nej­čas­tě­ji v Di­va­dle Husa na pro­váz­ku.  Pak jsem za­čal s přá­te­li ta­ké hry psát. Slo­že­ní sou­bo­ru se ale v ča­se pro­mě­ňo­va­lo. Po­té, co vět­ši­na pro­ta­go­nis­tů už ne­by­la z aka­de­mie, pře­jme­no­va­li jsme na žá­dost Kar­la Hud­ce sou­bor na Ver­dis (Ve­ro­ni­čí di­va­del­ní sou­bor), kte­rý od té do­by ve­du. Pra­co­val jsem až do dů­cho­du v Eko­lo­gic­kém in­sti­tu­tu Ve­ro­ni­ca, ke kte­ré­mu pa­t­ři­la ta­ké cim­bá­lo­vá mu­zi­ka Ve­ro­ni­ca, na­da­ce Ve­ro­ni­ca, a do­kon­ce i ča­so­pis Ve­ro­ni­ca (kte­rý vy­chá­zí do­sud). A tak se ná­zev „Ve­ro­ni­čí“ na­bí­zel.

Čas­to ří­kám, že na­še di­va­dlo se hlá­sí k od­ka­zu di­va­del­ních her staré­ho Řec­ka a Ří­ma. Ba­da­te­lé zkou­ma­jí­cí sta­ro­věk nás učí, že teh­dej­ší di­va­dlo žánro­vě spí­še při­po­mí­na­lo Blesk či bul­vár­ní te­le­vi­zi. A pro­to Aris­to­fa­nés či So­fo­k­lés ne­pat­ří k na­šim vzo­rům. Prá­vě na­o­pak. Vět­ši­na di­va­del­ních ku­sů by­la teh­dy na­psá­na ama­té­ry na zá­kla­dě sku­teč­ných udá­los­tí, aby je na­ko­nec se­hrál ama­tér­ský sou­bor pod ve­de­ním na­pros­to ama­tér­ské­ho re­ži­sé­ra. Tak to dě­lá­me i my. Náš sou­bor pro­to in­sce­na­ci vždy kon­ci­pu­je ja­ko pre­mi­é­ru a zá­ro­veň der­ni­é­ru. Z pra­xe v en­vi­ron­men­tál­ních spol­cích vím, že když udě­lá­me od­bor­nou před­náš­ku na­pří­klad o eko­lo­gic­kém les­nic­tví (což by­lo té­ma hry Cer­ti­fi­ká­tor 2), při­jde mož­ná de­set po­slu­cha­čů a pět jich us­ne. Jestli­že o stej­ném té­ma­tu na­pí­še­me hru a pak ji uve­de­me, krá­lov­sky se ba­ví jak her­ci, což je zá­klad, tak obe­cen­stvo. Sál je na­bi­tý a spous­ta li­dí se o pro­ble­ma­ti­ce do­zví, ať chce, ne­bo ne.

Sou­bor se ří­dí tak­zva­ným de­sa­te­rem, ze kte­ré­ho se dá do­ce­la dob­ře vy­tu­šit, jak ta­ko­vé hry vy­pa­da­jí:

1. Ver­dis je slo­žen z ne­u­r­či­té­ho po­čtu osob, vý­hrad­ně ne­her­ců (dá­le jen her­ci).

2. Veš­ke­ré po­dob­nos­ti se sku­teč­ný­mi po­sta­va­mi, soft­ware ane­bo roz­počto­vý­mi po­lož­ka­mi nejsou ná­hod­né, ale ne­smí to být po­znat.

3. Her­ci hra­jí pře­de­vším pro po­tě­še­ní ze hry a pro po­ba­ve­ní ostat­ních her­ců. Pří­pad­ný úspěch u pří­pad­né­ho obe­cen­stva je ví­ta­ný, ni­ko­liv však ne­zbyt­ný ve­d­lej­ší efekt. Her­ci hra­jí bez­úplat­ně, pří­pad­né finanč­ní a na­tu­rál­ní po­žit­ky nejsou tou­to zá­sa­dou do­tče­ny.

4. Veš­ke­ré ro­le se čtou pří­mo z pa­pí­ru. Po­kud se ně­ja­ký he­rec ce­lou ro­li na­u­čí na­zpa­měť a mů­že to pro­ká­zat, je ze sou­bo­ru vy­lou­čen.

5. Her­ci mo­hou po do­mluvě s re­ži­sé­rem mě­nit čás­ti vět, ce­lé vě­ty i ce­lé od­stav­ce tex­tu, umě­ře­ně při­dá­vat ne­bo vy­pouš­tět text, ale vždy tak, aby za­cho­va­li na­ráž­ky, na kte­ré na­va­zu­je dal­ší he­rec repli­kou.

6. Vše­chen text je tře­ba číst po­ma­lu, vý­raz­ně, na­hlas a s po­ml­ka­mi zva­ný­mi la­ch­pau­zy, a to i v pří­pa­dě, že se ni­kdo ne­smě­je.

7. He­rec čte pou­ze repli­ky ozna­če­né jmé­nem jím před­sta­vo­va­né po­sta­vy, ni­ko­liv repli­ky ko­le­gů, scé­nic­ké po­znám­ky a po­dob­ně.

8. V pří­pa­dě, že se he­rec ne­mů­že ze zá­važ­ných dů­vo­dů zú­čast­nit zkouš­ky ne­bo před­sta­ve­ní, mu­sí se­hnat za se­be ná­hra­du, a to nejmé­ně 5 mi­nut před za­čát­kem zkouš­ky ne­bo před­sta­ve­ní.

9. Veš­ke­ré jíd­lo a pi­tí po­dá­va­né na scé­ně (a při zkouš­kách) je pra­vé a je­ho kon­zu­ma­ce jde na účet da­ňo­vých po­plat­ní­ků. V pří­pa­dě, že jsou pří­tomni pla­tí­cí di­vá­ci, tak i na je­jich účet.

10. Před­sta­ve­ní kon­čí dě­ko­vač­kou. To ne­zna­me­ná, že her­ci obe­jdou všech­ny di­vá­ky a osob­ně jim po­dě­ku­jí (a to ani v pří­pa­dě, kdy níz­ký po­čet di­vá­ků k to­mu vy­bí­zí), ale po­sta­ví se do řa­dy a na po­kyn re­ži­sé­ra se s úsmě­vem uklo­ní. (Tu­to zá­sa­du jsme jed­nou po­ru­ši­li, a to v Os­t­ra­vě, kde na na­še před­sta­ve­ní při­šlo 37 di­vá­ků – tak jsme jim osob­ně ruka­ma po­třás­li.)

Je spe­ci­fi­kem na­šich her, že prak­tic­ky vždy jsou o ochra­ně pří­ro­dy a ce­lé pla­ne­ty. Dal­ším spe­ci­fi­kum: hry se sna­ží být sa­ti­ric­ké a ak­tu­ál­ní. Tře­tím spe­ci­fi­kem je, že vět­ši­nou řád­ně ci­tu­je­me. Je to své­ho dru­hu ne­zbyt­nost, pro­to­že kdy­by ně­kdo zjis­til, že ur­či­té pa­sá­že jsou kra­de­né, mohl by pro­tes­to­vat. A tak sa­my po­sta­vy na je­viš­ti uvá­dě­jí zdroj, ze kte­ré­ho je pří­sluš­ná část vy­kra­de­na. Tím se krá­dež le­ga­li­zu­je na ci­tát, a vznik­lé dra­ma­tic­ké dí­lo je tak vlast­ně učeb­ni­cí. Dal­ším spe­ci­fi­kem her je i to, že ro­le jsou psá­ny tak­zva­ně na tě­lo. Te­dy jest­li před­sta­vi­tel po­sta­vy v ob­čan­ském ži­vo­tě na­pří­klad šiš­lá ne­bo švidrá, tak šiš­lá ne­bo švidrá i je­ho po­sta­va. Vět­ši­na in­sce­na­cí se ode­hrá­vá u dlou­hé­ho sto­lu. Her­ci ma­jí text roz­lo­že­ný před se­bou a tu ne­ná­pad­ně, tu ná­pad­ně z něj čtou. Je dů­le­ži­té, aby se ne­sna­ži­li moc hrát, a hlav­ně čet­li dob­ře a vý­raz­ně svůj text. To sou­bo­ru umož­ňu­je, že ne­ztrá­cí zby­teč­ný čas zkou­še­ním, kde kdy kte­rý he­rec bu­de stát, a zá­ro­veň to umož­ňu­je ak­tu­a­li­zo­vat text i ho­di­nu před před­sta­ve­ním. Pros­tě na­tisk­ne­te no­vou ver­zi scé­ná­ře a roz­dá­te ji her­cům.

A co všech­no se dá vlast­ně hrát? Di­va­del­ní hru je scho­pen na­psat kaž­dý, kdo má ma­tu­ri­tu z češ­ti­ny. Pod­le ži­vo­ta. Své­ho i ji­ných bliž­ních. Hra by mě­la být krát­ká. Tak­že nej­dů­le­ži­těj­ší je umě­ní vy­ne­chá­vat, škr­tat. Na dru­hé stra­ně – vzhle­dem k to­mu, že pí­še­me pro ne­her­ce, je tře­ba uvést ve scé­ná­ři úpl­ně všech­no, kdo od­kud při­chá­zí a jak se tvá­ří a po­dob­ně.

A po­kud jde o re­žii, nej­lep­ší je, když se jí ujme sám au­tor (ne­bo je­den z au­to­rů). Nej­lé­pe totiž ví, jak to vlast­ně mys­lel. Po­kud to te­dy me­zi­tím ne­za­po­mněl. No a pak už je jen tře­ba se­hnat obe­cen­stvo. Což bý­vá pro mno­ho di­va­del pro­blém. Bý­va­lý šéf Cen­t­ra ex­pe­ri­men­tál­ní­ho di­va­dla Pe­tr Oslz­lý mne jed­nou po­tkal v ša­li­ně (pozn. pře­kl. br­něn­ská tram­vaj) a za­ho­vo­řil ke mně: „Vy jste v Br­ně nej­svo­bod­něj­ší uměl­ci. My mu­sí­me hrát tak, aby při­šli di­vá­ci, aby mám mi­nis­ter­stvo da­lo grant, aby o nás sluš­ně psa­la kri­ti­ka – a vy? Vy si se­cvi­čí­te kdeja­kou bl­bost a má­te na­bi­to!“

Měl prav­du, ale klí­čem úspě­chu je pře­de­vším to, že u Ver­dis je kaž­dá pre­mi­é­ra zá­ro­veň der­ni­é­ra, tak­že než se li­di do­zví, že je to bl­bost, už se to ne­hra­je. A po­tom: po před­sta­ve­ní ná­sle­du­je draž­ba umě­lec­kých a ne­u­mě­lec­kých před­mě­tů, košt ví­na a raut, k tan­ci a po­sle­chu hra­je cim­bá­lo­vá mu­zi­ka. Tak­že ti, kte­rým se hra ne­lí­bi­la, se aspoň dob­ře na­jí a na­pi­jí, pří­pad­ně si za­zpí­va­jí. A při­jdou za rok zas.