Ha­na Prů­cho­vá se dlou­ho­do­bě po­hy­bu­je v ob­las­ti kul­tur­ní­ho ma­nage­men­tu, a to nejen di­va­dla. Pro­šla růz­ný­mi po­zi­ce­mi v Čes­ké te­le­vi­ze, v cas­tingu u fil­mu, na hu­deb­ních fes­ti­va­lech (na­pří­klad JAZZFEST­BR­NO ne­bo Ibé­ri­ca). Vě­no­va­la se fun­drai­sin­gu, pra­cu­je ja­ko kon­zul­tant­ka a lek­tor­ka v ob­las­ti pro­jek­to­vé­ho ří­ze­ní kul­tur­ních pro­jek­tů, do­ta­cí či gran­tů. Na Di­va­del­ní fa­kul­tě JA­MU dlou­hou do­bu pů­so­bi­la ja­ko pro­jek­to­vá ma­na­žer­ka, po­té pro­dě­kan­ka pro vý­zkum, dnes pro­dě­kan­ka pro roz­voj, kva­li­tu, ce­lo­ži­vot­ní vzdě­lá­vá­ní a bez­pe­čí. Vy­u­ču­je na ate­li­é­ru di­va­del­ní pro­duk­ce a je­višt­ní tech­no­lo­gie.

Čím se li­ší prá­ce v umě­ní od prá­ce v ji­ných obo­rech?

Mys­lím si, že je to pros­tě prá­ce. Dě­lat z to­ho ně­co vý­luč­né­ho je pod­le mě ne­smy­sl. Jas­ně, mů­že­me ří­ci, že jde o kre­a­tiv­ní čin­nost, k níž člo­věk po­tře­bu­je ta­lent – ale to pla­tí i pro ji­né obo­ry. Ta vý­luč­nost mů­že ur­či­tým způ­so­bem ško­dit, pro­to­že se na ni po­tom hra­je.

Ne­dáv­no jsem mo­de­ro­va­la dis­kuz­ní pa­nel na kon­fe­ren­ci Im­pact Hu­bu v Br­ně, by­lo tam mno­ho li­dí z kre­a­tiv­ních od­vět­ví. Nejen z ono­ho tak­zva­né­ho umě­lec­ké­ho já­dra, ale i ná­vaz­ných kul­tur­ních od­vět­ví. A účast­ní­ci mě­li zku­še­nost, že jim oko­lí ří­ká: „Vždyť dě­láš to, co tě ba­ví. Tak proč chceš víc pe­něz?“ To, že se v umě­ní spo­ju­je prá­ce a se­be­re­a­li­za­ce, ně­kdy ve­de k li­ché­mu ar­gu­men­tu, že za to ne­ní tře­ba chtít to­lik pe­něz. Jen­že já si mys­lím, že v dob­ře pla­ce­ných pro­fe­sích ta­ké dě­la­jí li­dé, kte­ré je­jich prá­ce ba­ví. Lé­ka­ře ba­ví je­jich pro­fe­se, ale ni­kdy by tam ta­ko­vý ar­gu­ment ne­pa­dl. Pro­to­že si li­dé uvě­do­mu­jí hod­no­tu zdra­ví. Ano, je to ná­roč­něj­ší být lé­ka­řem, i z hle­dis­ka pří­pra­vy. Ale prá­ce v umě­ní je – pros­tě ta­ky prá­ce.

Asi se ale cha­rak­ter té prá­ce a sou­vi­se­jí­cích pro­blé­mů li­ší i pod­le ty­pu di­va­dla.

V di­va­del­ní sí­ti na­jdeš růz­né práv­ní for­my. Ve zři­zo­va­ných di­va­dlech vy­chá­zí plat za­měst­nan­ců pri­már­ně z ta­bu­lek, na ne­zá­vis­lé scé­ně se bu­de od­ví­jet od fi­nanč­ních mož­nos­tí a do­ho­dy. Opro­ti na­pří­klad fil­mu, kde ne­e­xis­tu­je zři­zo­va­ná or­ga­ni­za­ce ty­pu pří­spěv­ko­vé­ho di­va­dla, to mů­že být ne­pře­hled­ný te­rén. Ně­kde na te­be pů­jdou s ta­bul­kou, jin­de tě bu­dou pla­tit pro­jek­to­vě, ne­bo tě bu­dou chtít a da­jí ti ví­ce pe­něz… Ab­sol­ven­ti di­va­del­ních škol vstu­pu­jí do svě­ta, kte­rý v růz­ných obo­rech a in­sti­tu­cích mů­že fun­go­vat od­liš­ně. To ví­me i z fo­cus groups s ab­sol­ven­ty, jež u nás dě­la­ly ko­le­gy­ně Lu­cie Abou a Zdeň­ka Ku­jo­vá. Umět si sta­no­vit ho­no­rář, aby ne­byl pří­liš níz­ko, ale ani pří­liš vy­so­ko, je pro ně­kte­ré pro­blém. Vy­ža­du­je to znát kon­text, ve kte­rém se na­chá­zím.

A když se po­dí­vá­me na děl­bu prá­ce v umě­ní? Ho­vo­ří se hod­ně o uměl­cích, ale pak je ta­dy ta ne­vi­di­tel­ná prá­ce – ku­li­sá­ci, bed­ňá­ci, zvu­ka­ři, li­dé v po­za­dí, bez nichž to nejde.

O tom by se da­lo mlu­vit hod­ně dlou­ho. Ji­nak jsem to vní­ma­la, když jsem di­va­del­ní pro­duk­ci stu­do­va­la, ji­nak to vi­dím teď z od­stu­pu. Za mých stu­dií to byl ten béč­ko­vý obor: „Vy má­te se­dět na zkouš­ce a če­kat na re­ži­sé­ra. Když řek­ne se­žeň la­no a při­nes ho, tak ho se­že­ne­te a při­ne­se­te.“ I já jsem ja­ko stu­dent­ka pro­duk­ce cí­ti­la despekt, i když ne od všech. Vždyc­ky jsem to bra­la tak, že když s ostat­ní­mi spo­lu­pra­cu­je­te a dě­lá­te svo­ji prá­ci dob­ře, tak ho na osob­ní úrov­ni ne­cí­tí­te.

Když jsem pak opus­ti­la ško­lu, na­rá­že­la jsem na ko­le­gy, kte­ří si tře­ba za­klá­da­li di­va­dlo a zou­fa­le shá­ně­li dob­ré­ho pro­dukč­ní­ho. Když ho ne­mě­li, tak na­jed­nou mu­se­li or­ga­ni­zo­vat, jed­nat s lid­mi… Ta pro­dukč­ní prá­ce je pod­stat­ná, pro­to­že vy­tvá­ří pod­mín­ky pro to, aby se moh­lo tvo­řit. V tý­mech, kde jsem pra­co­va­la, na­víc ne­pla­ti­lo, že li­dé z pro­duk­ce ne­mlu­ví do tvůr­čí­ho pro­ce­su.

A vy­lo­že­ně tech­ni­ci?

Ano, jsou to ne­vi­di­tel­né pro­fe­se, ale čím dál čas­tě­ji se se­tká­vám i u je­višt­ních tech­no­lo­gů s tím, že je po nich vel­ká po­ptáv­ka, pro­to­že je jich má­lo. Mlu­ví­me-li o osvět­lo­va­čích ne­bo zvu­ka­řích, je to na­víc umě­lec­ko-tech­nic­ká pro­fe­se. Když ne­ní dob­rý tech­nik, řa­da vě­cí ne­mů­že vznik­nout v po­do­bě, v ja­ké si to in­sce­nač­ní tým pře­je.

Ne­dáv­no jsem se se­tka­la s tím, že se jed­ny ko­le­gy­ně po­hor­šo­va­ly nad tím, že mu­sí tech­ni­kům pla­tit víc než ta­neč­ní­kům. Ji­ná ko­le­gy­ně jim ale od­vě­ti­la: „No jo, ale ta­neč­ní­ků je hod­ně a tech­ni­ky ne­má­te.“ A tech­ni­ci si dnes mo­hou vy­bí­rat. Tak­že ce­na je­jich prá­ce i je­jí dů­le­ži­tost ros­te.

Mys­lím ale, že v ne­dáv­né dis­ku­zi o sta­tu­su uměl­ce to tro­chu za­nik­lo. Že u di­va­dla se mlu­vi­lo hlav­ně o re­ži­sé­rech, her­cích…

Sta­tus uměl­ce ote­vřel otáz­ku, kdo vlast­ně ten umě­lec je. Mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry k to­mu ny­ní při­stu­pu­je tak, že ne­chce pří­mo ur­čo­vat, kte­ré pro­fe­se tam pat­ří a ne­pat­ří. Má jít o prá­ci, bez níž je tvůr­čí pro­ces ob­tíž­ný ne­bo ne­mož­ný. Ve chví­li, kdy bu­du dě­lat ně­ja­ký umě­lec­ký pro­jekt a ne­bu­du vy­ko­ná­vat ty pro­dukč­ní ak­ti­vi­ty ty­pu fun­dra­sin­gu, pro­ma, ošet­ře­ní smluv, je otáz­kou, zda k umě­lec­ké­mu vý­stu­pu vů­bec do­jde. Ne­mlu­vím teď o vol­no­ča­so­vých ak­ti­vi­tách, ama­tér­ském di­va­dle a po­dob­ně. Ale i tam se na­rá­ží na­pří­klad na pro­blém ošet­ře­ní au­tor­ských práv k tex­tu a hud­bě.

Za mě te­dy ne­zá­le­ží na tom, jak to po­jme­nu­je­me, ale pat­ří tam li­dé, kte­ří jsou k umě­ní po­tře­ba. A tím roz­ši­řu­je­me po­jem uměl­ce na ty čin­nos­ti, kte­ré tak­to v mi­nu­los­ti, kdy se roz­li­šo­va­ly tvůr­čí pro­fe­se tře­ba od bed­ňá­ků, vní­má­ny ne­by­ly. Po­kud dě­lám in­sce­na­ci v pro­sto­ru, kde se ne­o­be­jde­te bez stav­by, zvu­ku či svě­tel, tak to bez tech­no­lo­gů nejde.

Ostat­ně – v tu­to chví­li a z po­hle­du kon­krét­ních vý­hod to­ho sta­tus uměl­ce ješ­tě to­lik ne­při­ná­ší. Li­dé oče­ká­va­jí, že když se bu­dou de­fi­no­vat ja­ko uměl­ci, tak jim to ně­co při­ne­se, ale k to­mu jsou po­tře­ba pe­ní­ze. V čes­kém pro­stře­dí to za­tím pri­már­ně mí­ří k to­mu, že bu­de mož­né žá­dat o tvůr­čí sti­pen­dia, bu­dou-li na to fi­nan­ce. Ne­ní to šir­ší sys­tém pod­po­ry ja­ko v ně­kte­rých ze­mích v za­hra­ni­čí.

Dob­ře, tak­že li­dé, co pra­cu­jí v kul­tu­ře, by mě­li dr­žet spo­lu. Do­ká­že­me táh­nout za je­den pro­vaz?

Jo, by­lo by to hez­ké, kdy­bychom se spo­ji­li. Exis­tu­je ta­dy řa­da aso­ci­a­cí ne­bo na­pří­klad ne­twor­kin­go­vých plat­fo­rem ja­ko je No­vá síť. Před ne­dáv­nem vznik­la Kul­tur­ní a kre­a­tiv­ní fe­de­ra­ce, kte­rá má am­bi­ci být jed­not­ným hla­sem kul­tu­ry a kre­a­ti­vi­ty. Ale vy­ža­du­je to hroz­ně moc úsi­lí.

Když se ně­kdo pus­tí do to­ho, že chce li­di spo­jo­vat a ho­vo­řit spo­leč­ným hla­sem, mu­sí být ochot­ný čás­teč­ně opus­tit svo­ji pro­fe­si, pro­to­že je to spous­ta ne­vi­di­tel­né prá­ce. Do­vést li­di s růz­ný­mi po­sto­ji ke kon­sen­zu ne­ní jed­no­du­ché. V ide­ál­ním svě­tě by to fun­go­va­lo, ale ukaž mi ty li­di, kte­ří do to­ho pů­jdou, re­spek­ti­ve ve svém úsi­lí vy­dr­ží a ne­po­le­ví, pro­to­že to­to je běh na dlou­hou trať.

Vím, že po­su­nout vě­ci i o krů­ček vez­me hod­ně ener­gie. Mu­síš na­jít li­di, se kte­rý­mi to jde. Když po­dob­né ini­ci­a­ti­vy vzni­ka­jí, je to čas­to v ob­do­bí kri­ze. To jsme vi­dě­li v CO­VI­Du. Ale za mě to ne­ní ani tak otáz­ka, jak udě­lat, aby ně­co vznik­lo, ale jak to dlou­ho­do­bě udr­žet a roz­ví­jet, aby se ně­ja­ký pří­nos do­sta­vil. Proč v po­li­ti­ce chy­bí li­dé, kte­ré bychom tam rá­di vi­dě­li? Li­dé se zna­los­tí ně­ja­ké­ho té­ma­tu, o kte­rých si mys­lí­me, že by mě­li, re­spek­ti­ve umě­li kva­li­fi­ko­va­ně roz­ho­do­vat? Po­li­ti­ku si vy­zkou­ší a čas­to se vrá­tí zpět ke své pro­fe­si, pro­to­že je fun­go­vá­ní to­ho­to svě­ta od­ra­dí.

Mlu­víš o udr­ži­tel­nos­ti ak­ti­vit na pod­po­ru umě­lec­ké prá­ce. Ja­ký smy­sl ma­jí te­dy jed­no­rá­zo­vé ote­vře­né do­pi­sy ne­bo ma­ni­fes­ty?

Zá­le­ží, jak jsou for­mu­lo­va­né. Za mě je pod­stat­ná ar­gu­men­ta­ce, na kte­ré svá vy­já­d­ře­ní sta­ví. Ně­kte­ré lze po­de­psat, ji­né ne, pro­to­že z nich je znát, že ti li­dé ne­ma­jí zna­lost všech sou­vis­los­tí. Ote­vře­ný do­pis pak mů­že být jen vý­kři­kem, kte­rý ne­ní po­lo­že­ný na re­ál­ných fak­tech a v dů­sled­ku mů­že vě­ci ješ­tě uško­dit. Ně­kdy se dá ote­vře­ný do­pis na­psa­ný v dob­ré ví­ře vel­mi lehce oto­čit. Smy­sl ma­jí, ale vy­ja­dřuj­me své po­sto­je na zá­kla­dě pev­ných ar­gu­men­tů, kte­ré vy­chá­zí ze zna­los­ti pro­stře­dí.

Po­jem, kte­rý se dnes v di­va­dle hod­ně po­u­ží­vá, je kre­a­tiv­ní prů­my­sl. Ale z mo­jí zku­še­nos­ti má­lo­kdo ví, co tam vlast­ně pat­ří. Že to ne­ní jen umě­ní.

Ono to prav­dě­po­dob­ně sou­vi­sí s tím, jak moc se ori­en­tu­ji ve svě­tě, ve kte­rém se po­hy­bu­ji. Když se na to po­dí­vám z po­hle­du stu­den­tů umě­lec­kých škol, tak jim ně­kdy chy­bí pře­hled o pro­stře­dí, do kte­ré­ho mí­ří. To je po­le, na kte­rém mu­sí­me udě­lat ješ­tě hod­ně prá­ce. Za mě se jed­ná o hen­di­kep, když ne­chá­pu pro­stře­dí, do kte­ré­ho vstu­pu­ji, když ne­znám kon­text. A to i pro­to, že když jsem s ně­čím v ta­ko­vém svě­tě, kte­ré­mu ne­ro­zu­mím, ne­spo­ko­je­ný, bu­de se mít hůř mě­nit k lep­ší­mu.

Své­ho ča­su by­ly pro­fe­se vel­mi ohra­ni­če­né, stu­den­ti by­li vzdě­lá­vá­ni pro svůj obor. Když jste se pak ja­ko ab­sol­vent čis­tě umě­lec­ké­ho obo­ru do­stal do ří­dí­cí funk­ce, mohl na­stat pro­blém, ne­boť dě­lat di­va­dlo a ří­dit di­va­dlo jsou pře­ce jen dvě od­liš­né vě­ci.

Pro­to­že jsem pro­šla růz­ný­mi ob­last­mi a po­zi­ce­mi, tak si sou­čas­ně mys­lím, že na­stou­pit na ně­ja­ké mís­to a zů­stat tam po ce­lou svo­ji ka­ri­é­ru už ne­ní mož­né. A to i s ohle­dem na růz­né tech­no­lo­gic­ké změ­ny, kte­rý­mi pro­chá­zí­me.

V čem se na­o­pak di­va­dlo li­ší od ji­ných kre­a­tiv­ních od­vět­ví, ja­ko je tře­ba soft­ware, de­sign, ře­mes­la…

Di­va­dlo je ze své pod­sta­ty ži­vé umě­ní. Dnes ře­ší­me, ko­ho vše­ho vy­lou­čí umě­lá in­te­li­gen­ce z pra­cov­ní­ho tr­hu. Mož­ná jsem kon­zer­va­tiv­ní, ale já si ne­mys­lím, že by di­va­dlo by­lo ohro­že­né prá­vě dí­ky oné „ži­vos­ti“. Lec­cos mů­že vznik­nout dí­ky AI, ale po­kud se ba­ví­me o di­va­dle – to ne­ní mož­né bez ži­vých her­ců. A CO­VID to pod­le mě uká­zal. Sí­la di­va­dla je v onom pří­tom­ném oka­mži­ku a pro­sto­ru spo­leč­ně sdí­le­ném s tě­mi, kdo jsou jak na je­viš­ti, tak v hle­diš­ti. A ta­ké v tom, že je kaž­dé před­sta­ve­ní troš­ku ji­né.

Ab­sol­ven­ti na­še­ho ate­li­é­ru pro­duk­ce se čas­to úspěš­ně uplat­ňu­jí i v ji­ných kre­a­tiv­ních od­vět­vích. Mys­lím, že je to i pro­to, že ma­jí zku­še­nost s di­va­del­ní pra­cí, kte­rá je své pod­sta­ty tý­mo­vou zá­le­ži­tos­tí. Schop­nost spo­lu­pra­co­vat s lid­mi je pod­le mne za­tím ne­na­hra­di­tel­nou kom­pe­ten­cí. Po­kud te­dy ne­do­spě­je­me do dysto­pie, kdy kaž­dý bu­de za­vře­ný do­ma, bu­de mít své­ho ava­ta­ra a ven­ku bu­dou žít jen ro­bo­ti. Ale to pře­há­ním jen pro­to, že jsem si vzpo­mně­la na je­den béč­ko­vý film, co jsem kdy­si vi­dě­la.

Pod­le ana­lýz ale roz­voj umě­lé in­te­li­gen­ce má nej­ví­ce po­stih­nout prá­vě vý­kon­né uměl­ce, li­di v kul­tu­ře, spe­ci­a­lis­ty na umě­ní a kul­tu­ru.

Di­va­dlo ja­ko spo­leč­né se­tká­vá­ní, tvo­ře­ní, ta­dy stá­le bu­de. Je ale otáz­ka, zda na­še pro­fe­se zů­sta­nou v po­do­bě, v ja­ké je zná­me. Já jsem op­ti­mis­ta, di­va­dlo ne­zmi­zí, po­kud se ne­roz­hod­ne­me pře­stat se se­tká­vat. Tech­no­lo­gic­ký roz­voj ovliv­ní au­di­o­vi­zi, tam je to ohro­že­ní vět­ší. V re­kla­mě se už teď zá­kaz­ní­ci pří­mo pta­jí, jest­li ne­bu­de vý­ro­ba lev­něj­ší, když se po­u­ži­je AI na­mís­to ži­vé he­reč­ky.

Mo­je dce­ra dě­lá zá­vod­ní ae­ro­bik, trá­ví­me dost ča­su na sou­tě­žích. Na jed­né z nich za­ved­li umě­lou in­te­li­gen­ci ja­ko mo­de­rá­to­ra. Týmy do­pře­du po­šlou in­for­ma­ce k jed­not­li­vým skladbám a na tom­to zá­kla­dě pak onen mo­de­rá­tor, re­spek­ti­ve mo­de­rá­tor­ka pro­vá­zí sou­tě­ží. Mož­ná i pro­to, z ja­ké­ho jsem obo­ru, mě to za­ča­lo vel­mi br­zy iri­to­vat. AI prů­vod­ky­ně ne­by­la schop­ná re­a­go­vat na dě­ní na mís­tě, chy­bě­la im­pro­vi­za­ce, by­lo to ta­ko­vé in­stant­ní. Po­stu­pem ča­su jsem ji pře­sta­la úpl­ně vní­mat Pak se na jed­né sou­tě­ži ob­je­vil ži­vý mo­de­rá­tor, a by­la to vel­mi po­zi­tiv­ní změ­na. Dří­ve by mě vů­bec ne­na­padlo, jak dů­le­ži­tý pro cel­ko­vý zá­ži­tek z ta­neč­ní sou­tě­že mů­že ži­vý mo­de­rá­tor být, re­spek­ti­ve bych o tom prav­dě­po­dob­ně ne­u­va­žo­va­la. Ne­vím, kam umě­lá in­te­li­gen­ce do­jde. Ale pro mě by­lo za­jí­ma­vé, že i ostat­ní li­dé na těch zá­vo­dech, kte­ří nejsou od di­va­dla, to vní­ma­li cit­li­vě. Mož­ná ži­ví uměl­ci bu­dou ta­ko­vé spe­ci­ál­ní ko­ře­ní ne­bo ká­va Ko­pi Lu­wak pro ty, kte­ří oce­ní kva­li­tu.

Tak­že to bu­de ex­klu­ziv­něj­ší. A ta­ky bu­de mé­ně pe­něz. Po­čet di­va­del u nás ale na­růs­tá.

Bu­de to­ho muset být mé­ně. Ane­bo se to pro ví­ce li­dí sta­ne spí­še vol­no­ča­so­vou ak­ti­vi­tou než za­měst­ná­ním. Znám řa­du na­šich ab­sol­ven­tů, kte­ří za­ča­li pod­ni­kat v ob­las­tech ne­u­mě­lec­kých, i když kre­a­tiv­ních. Tře­ba i v ob­las­tech vý­vo­je soft­ware, mar­ke­tingu, pro­duk­ce even­tů mi­mo kul­tu­ru. Řa­da z nich si dr­ží ak­ti­vi­ty v di­va­dle, re­spek­ti­ve kul­tu­ře, ale be­rou to ja­ko ko­ní­ček, ni­ko­liv ja­ko zdroj ob­ži­vy. Pro­duk­ce to ale umož­ňu­je, má­me šir­ší uplat­ně­ní. U ně­kte­rých pro­fe­sí, na­pří­klad he­rec­kých obo­rů, se při­ro­ze­ně ote­ví­rá otáz­ka, co tvo­ří to šir­ší po­le, ve kte­rém se mo­hou uplat­nit. Na JA­MU teď i v sou­vis­los­ti s akre­di­tač­ní­mi pro­ce­sy po­jme­no­vá­vá­me mož­né pře­sa­hy. A už na při­jí­mač­kách se ně­kdy po­tká­vám s tě­mi, kte­ří na umě­lec­kou ško­lu na­stu­pu­jí s tím, že čis­té uplat­ně­ní v obo­ru bu­de ná­roč­né a po­čí­ta­jí s ví­ce­port­fo­li­o­vou ka­ri­é­rou. Ví, že se bu­dou vě­no­vat ně­če­mu dal­ší­mu.

Jsou re­a­lis­tič­těj­ší?

Ně­kte­ří ano.

Ří­ka­la jsi, že do­ba se mě­ní. Vět­ši­na li­dí už ne­pra­cu­je v to­vár­nách, pro­mě­ni­la se obec­ně po­va­ha lid­ské prá­ce. Do­mi­nu­jí služ­by. Na­pa­dá mě – se zna­lost­ní eko­no­mi­kou li­dé za­ča­li dě­lat po­dob­né vě­ci, hra­ni­ce me­zi pro­fe­se­mi se rozost­řu­jí. Ne­ní čas na ně­ja­kou šir­ší so­li­da­ri­tu?

To ur­či­tě. Mys­lím si, že jo. To se ne­vy­lu­ču­je s tím, že di­va­dlo je od­liš­né. Ne­ní vý­luč­né. Ale má svo­ji sil­nou strán­ku, kte­rou je mož­né vy­u­žít. Mám pro­blém s tím, když se vy­tvá­ří před­sta­va, že jen v di­va­dle se ce­dí krev a pra­cu­jí se ho­di­ny ne­o­hod­no­ce­né prá­ce. Mám za to, že se to dě­je v řa­dě ji­ných pro­fe­sí mi­mo kul­tu­ru.

Můj muž je živ­nost­ník, ře­me­sl­ník, dě­lá ná­by­tek. Vím od něj, co to je pra­co­vat za­káz­ko­vě. Ne­ní to prá­ce od do, ne­má žád­ný zvlášt­ní sta­tus, od­vá­dí so­ci­ál­ní a zdra­vot­ní bez ohle­du na to, zda da­ný mě­síc ně­co vy­dě­lal či mu zá­kaz­ník za­pla­til. Ano, po­řád se mlu­ví o tom, že OSVČ da­ní mé­ně než za­měst­nan­ci, ale ne­mo­cen­ská ne­při­pa­dá v úva­hu, do­vo­le­nou mu ni­kdo ne­za­pla­tí… Pak je tu ješ­tě sa­mo­zřej­mě švar­csys­tém, kdy pod­ni­ky zne­u­ží­va­jí, že li­dé mo­hou fak­tu­ro­vat, i když pra­cu­jí ja­ko za­měst­nan­ci. To je vel­ký pro­blém, když se sys­tém tak­to ob­chá­zí.

Ano. Sou­hla­sím s tím, že nelze vy­dě­lo­vat di­va­dlo z cel­ku. Když pak kři­čí­me, že se má­me špat­ně, ne­pů­so­bí to dob­ře. 

A mož­ná nám li­dé pak ani ne­ro­zu­mí. Já byl ješ­tě vy­cho­vá­ván v před­sta­vě, že umě­lec je hod­not­ný pro spo­leč­nost z po­va­hy své exis­ten­ce. Že je vlast­ně au­to­ma­tic­ké, že nás spo­leč­nost uzná­vá a pla­tí.

Ne, ne­ní to au­to­ma­tic­ké. I v dneš­ní do­bě má umě­ní svo­ji sí­lu, ale je to i otáz­ka to­ho, jak jsme schop­ni ji po­jme­no­vat. A nejen pro di­vá­ky, kte­ří do di­va­del cho­dí, ale pro ty po­ten­ci­ál­ní. Je za­jí­ma­vé sle­do­vat, proč li­dé do di­va­dla ne­cho­dí.

A proč?

Jak ví­me z vý­zku­mů, je to ce­lá šká­la dů­vo­dů a mnoh­dy fi­nan­ce nejsou na prv­ním mís­tě. Čas­to to bý­vá čas, do­stup­nost – i do­prav­ní. Pak je tu vel­ká ka­te­go­rie „já mám strach, pro­to­že to­mu ne­ro­zu­mím“, „mám oba­vu tam jít, pro­to­že ne­vím, jak se tam cho­vat“. A ve­d­le to­ho ješ­tě exis­tu­je sku­pi­na od­půr­ců, kte­ří ne­vi­dí dů­vod vů­bec di­va­dlo fi­nan­co­vat. Tře­ba ma­jí i špat­ný zá­ži­tek ze zá­klad­ní ne­bo střed­ní ško­ly, kde je pe­da­go­go­vé vza­li na ně­co, co jim di­va­dlo zne­chu­ti­lo. I s tím se se­tká­vám. Pak je otáz­kou, jak umě­ní sdí­lí­me, zpro­střed­ko­vá­vá­me, dis­ku­tu­je­me o něm, a to už od út­lé­ho vě­ku.

Já to za­se vi­dím na svých dě­tech, kte­ré do di­va­dla cho­dí od ma­lič­ka. A když tam del­ší čas nejdou, tak pak chtě­jí ne pro­to, že já bych ini­ci­o­va­la ná­vště­vu – to oni. A be­rou to ja­ko při­ro­ze­nou sou­část ži­vo­ta. Je za­jí­ma­vé se s ni­mi o di­va­dle ba­vit. Jed­nu do­bu jsem by­la di­va­dlem pře­sy­ce­ná, pak při­šlo ob­do­bí, kdy by­ly dě­ti vel­mi ma­lé, a pro­to­že byd­lí­me tři­cet ki­lo­me­t­rů od Br­na, mu­se­la jsem si ho ode­přít. Ny­ní do di­va­dla jez­dím i s dět­mi, hlav­ně se star­ší dce­rou, a je to pro mne za­se ji­ný, za­jí­ma­vý zá­ži­tek. Ne tak pro­to, co se dě­je na je­viš­ti, ale v hle­diš­ti. Po­zo­ru­ji, jak ona na dě­ní na je­viš­ti re­a­gu­je, po­tom o spo­leč­ném zá­žit­ku dis­ku­tu­je­me a při­ro­ze­ně­ji ote­ví­rá­me té­ma­ta, o nichž se lze v kaž­do­den­ním ka­lu­pu ba­vit jen těž­ko. Jak o vě­cech pře­mýš­lí­me, jak při­jmout od­liš­né ná­zo­ry, jak si na­slou­chat… To pro mě i pro ni di­va­dlo ote­ví­rá.

Jis­tě, je tu zá­ži­tek to­ho, co vi­dím na je­viš­ti. Ale pro mě jsou mnoh­dy zá­sad­něj­ší ty dis­ku­ze s lid­mi, s ni­miž v di­va­dle jsem. A prů­zkumy pu­b­li­ka uka­zu­jí, že ná­vštěv­ní­ci ži­vé kul­tu­ry vní­ma­jí, s kým na kul­tu­ru jdou, že to je pod­stat­ný pr­vek, kte­rý ovliv­ňu­je cel­ko­vý po­cit z kul­tur­ní­ho zá­žit­ku. Ostat­ně si sta­čí před­sta­vit, jak se di­vák cí­tí v po­lo­prázd­ném a jak v pl­ném hle­diš­ti či ja­ký vliv na něj mo­hou mít re­ak­ce ostat­ních na to, co se na je­viš­ti dě­je. Ne­díl­nou sou­čás­tí di­va­del­ní­ho pro­žit­ku je totiž i to, jak jej pro­ží­vá­me spo­leč­ně s ostat­ní­mi. A když se dru­zí smě­jí ně­če­mu, če­mu já se ne­smě­ji, ně­jak to pů­so­bí.

Řek­ně­me, že si při­zná­me, že di­va­dlo je prá­ce ja­ko kaž­dá ji­ná, že ani my ne­má­me ná­rok na to být ži­ve­ni jen pro­to, že exis­tu­je­me. Jak se při­pra­vit na svět, kde ty ro­man­tic­ké před­sta­vy o umě­ní už spo­leč­nost ne­be­re?

My se na to u nás na di­va­del­ní fa­kul­tě při­pra­vu­je­me tře­ba tím, že no­vě kon­ci­pu­je­me stu­dij­ní pro­gra­my. Jed­not­li­vé pe­da­go­gic­ké týmy, kte­ré ře­ší na­pří­klad bu­dou­cí vý­u­ku he­rec­tví ne­bo re­žie a dra­ma­tur­gie, hle­da­jí od­po­vě­di i na ta­ko­vé otáz­ky. Mě­ní se kon­cep­ce ate­li­é­ro­vé vý­u­ky, stu­du­jí­cí by mě­li mít mož­nost se­tkat se bě­hem své­ho stu­dia s ví­ce pe­da­go­gic­ký­mi pří­stu­py než do­sud. I když slo­vo ate­li­ér ne­za­nik­ne, pů­jde o vět­ší pro­stup­nost. Spe­ci­a­li­za­ce mů­že při­jít v ča­se.

Kaž­do­roč­ně re­a­li­zu­je­me kur­zy pro­fes­ní při­pra­ve­nos­ti, kte­ré zmí­ně­ná Lu­cie Abou ga­ran­tu­je již řa­du let. Prv­ní kurz vy­šel z po­třeb stu­du­jí­cích ate­li­é­ru fy­zic­ké­ho di­va­dla Pier­ra Na­dauda, pro­to­že je­ho ab­sol­ven­ti vět­ši­nou kon­či­li na vol­né no­ze. Teď ře­ší­me, jak stá­va­jí­cí po­do­bu kur­zů dá­le roz­ví­jet, ne­boť své mís­to ma­jí už i v ostat­ních stu­dij­ních obo­rech. Vní­mám ja­ko pod­stat­né vést stu­den­ty k vě­do­mí, že jsou od­po­věd­ní sa­mi za se­be a že jsou zod­po­věd­ní i za to, co se dě­je ko­lem.

Zbav­me se před­sud­ků ne­bo lé­pe ste­re­o­ty­pů o jed­not­li­vých pro­fe­sích a při­prav­me bu­dou­cí ab­sol­ven­ty na to, že vzdě­lá­vá­ní ne­kon­čí s vy­so­kou ško­lou. Sou­čas­ně se je po­kus­me vy­ba­vit ur­či­tou odol­nos­tí, ne­boť mož­ná při­jdou do pro­stře­dí, kde mno­hé před­sud­ky ješ­tě pře­tr­vá­va­jí. A oni to bu­dou po­tře­bo­vat ustát.

To je do­ce­la ná­roč­né.

Můj ide­a­lis­mus se pro­mí­tá do to­ho, že si mys­lím, že když chce­me vě­ci mě­nit, mu­sí­me to dě­lat my sa­mi. Ne­mů­že­me spo­lé­hat, že se to udě­lá sa­mo. Ne­mů­že­me mě­nit ostat­ní li­di, mů­že­me s ni­mi dis­ku­to­vat. Ale k to­mu si mu­sí­me být jis­tí v kram­fle­cích, a to vy­ža­du­je asi i jis­tý věk, re­spek­ti­ve zku­še­nos­ti. Vě­řím, že už i exis­ten­ce de­ba­ty zna­me­ná, že změ­na je mož­ná. A u těch, u kte­rých ne­ní na­dě­je na změ­nu, je tře­ba si pěs­to­vat odol­nost. Při­pra­vo­vat stu­den­ty na to, že se s ta­ko­vý­mi lid­mi bu­dou po­tý­kat. Já si k to­mu mu­se­la do­spět přes řa­du ne zce­la pří­jem­ných si­tu­a­cí. Chce to se­be­vě­do­mí, ale i re­spekt k dru­hým. Ale to je ide­ál­ní svět.

---