Arthur Abram je só­lis­ta Ba­le­tu Ná­rod­ní­ho di­va­dla Br­no, vě­nu­je se ale ta­ké di­va­del­ní fo­to­gra­fii. Na­ro­dil se ve Fran­cii, vy­stu­do­val ta­nec na Éco­le su­per­i­e­u­re de ballet con­tem­po­ra­in de Mon­tré­al v Ka­na­dě, po­té po­kra­čo­val se sou­bo­rem sou­čas­né­ho tan­ce Je­u­ne Ballet du Qué­bec. V ro­ce 2008–2011 byl čle­nem Ba­le­tu Slo­ven­ské­ho ná­rod­ní­ho di­va­dla Bra­ti­sla­va, pů­so­bil ta­ké v ne­zá­vis­lém sou­bo­ru Ba­let Bra­ti­sla­va, od roku 2013 je v an­gaž­má ba­let­ní­ho sou­bo­ru v Br­ně. Ta­nec fo­tí na je­viš­ti i v zá­ku­li­sí a vě­nu­je si i vol­né tvor­bě. Za fo­to­gra­fie z in­sce­na­cí Distant In­stant, Co­co Cha­nel a Tma zís­kal v ro­ce 2025 ve čtvr­tém roč­ní­ku Pře­hlíd­ky di­va­del­ní fo­to­gra­fie prv­ní ce­nu v pro­fe­si­o­nál­ní ka­te­go­rii. Fo­to­gra­fic­kou tvor­bu pre­zen­tu­je na svém webu arthurabram.com.

Jste pře­de­vším ba­let­ní só­lis­ta. Ve čtvr­tém roč­ní­ku Pře­hlíd­ky di­va­del­ní fo­to­gra­fie jste ovšem zís­kal hlav­ní ce­nu. Ja­ký jste z to­ho měl po­cit, uspět me­zi za­ve­de­ný­mi pro­fe­si­o­nál­ní­mi fo­to­gra­fy?

Byl jsem hod­ně pře­kva­pe­ný. Před le­ty jsem po­slal fot­ky do me­zi­ná­rod­ní sou­tě­že Ni­kon Film and Pho­to Con­test, ale ni­kdo se ani ne­o­zval. Tak jsem si ří­kal, že jsem asi ne­tre­fil žánr, ane­bo ne­mám správ­ný styl. Ře­kl jsem si, že sou­tě­že jsou pro ur­či­tý druh fo­to­gra­fů a já si bu­du dě­lat svo­je a bu­du si uží­vat to, co umím, tří­bit svůj styl. A že to mož­ná za ně­ko­lik let zku­sím zno­vu.

Jak jste se k fo­ce­ní do­stal?

Když jsem se na­ro­dil, dě­de­ček s ba­bič­kou da­ro­va­li mým ro­di­čům fo­to­a­pa­rát. Tak­že jsem měl fo­ťák stej­ně sta­rý ja­ko jsem já. Pa­ma­tu­ji si, že to byl Ni­kon F–401 (jed­na z prv­ních zr­ca­dlo­vek od Ni­ko­nu s au­to­ma­tic­kým ostře­ním pro běž­né uži­va­te­le – pozn. au­to­ra). Když mi by­lo dva­náct, ukrad­li nám ho na ho­te­lu v Mo­na­ku. By­lo to smut­né, že ten fo­ťák zmi­zel, ale na dru­hu stra­nu to by­la pří­le­ži­tost pře­jít na di­gi­tál. Krok do bu­douc­nos­ti. Už jsem ne­mu­sel dá­vat pe­ní­ze za film a pod­stu­po­vat ce­lý ten pro­ces.

V té do­bě jste už tan­čil?

Ano, ale to by­lo snaz­ší, pro­to­že jsem cho­dil na pro­fe­si­o­nál­ní ško­lu za­mě­ře­nou na ta­nec, ve fo­ce­ní jsem sa­mouk. Učil jsem se z You­Tu­be, z prá­ce fo­to­gra­fů, je­jichž fot­ky mě hod­ně na­u­či­ly, mohl jsem je srov­ná­vat s vlast­ní tvor­bou. Takhle jsem za­čal stu­do­vat fot­ku. Tím srov­ná­vá­ním jsem hle­dal, kde dě­lám chy­by, co bych měl vy­lep­šit, jak na so­bě pra­co­vat.

A rov­nou jste za­čal fo­tit di­va­dlo?

Na­před jsem se bál fo­tit li­di. Byl jsem styd­li­vý, a pro­to jsem za­čal s kra­ji­nou. Žil jsem v Mon­tre­a­lu, tak­že to by­ly zá­pa­dy slun­ce, měs­to, ta­ko­vý ten „ci­tys­ca­pe“ – mra­kodra­py, v kon­tras­tu k nim pak ma­lé do­meč­ky, stro­my. Fo­tit li­di by­lo pro mě zpr­vu moc in­tim­ní. Když jste na ško­le, po­sta­ví před vás mo­del a je to, ale když člo­věk za­čí­ná sám, je těž­ké se ptát li­dí, jest­li je můžu fo­tit. Měl jsem po­cit, že jen mr­hám je­jich ča­sem. Tak jsem za­čal s ar­chi­tek­tu­rou, bu­do­va­mi, tě­mi mrt­věj­ší­mi věc­mi.

Když jsem pak po­stou­pil ve stu­diu ba­le­tu, tak jsem si vzal fo­ťák do zá­ku­li­sí. Ale to by­lo ná­roč­né za­se ji­nak. By­li jsme mla­dý mon­tre­al­ský sou­bor za­mě­ře­ný na mo­der­ní ta­nec, tak­že jsem fo­til prak­tic­ky ve tmě. Mo­der­ní ta­nec, to je spí­še tma­vé je­viš­tě, mé­ně svět­la. A to by­lo ná­roč­né na tech­ni­ku. Když jsem si pak ko­neč­ně po­ří­dil lep­ší apa­rát a ob­jek­ti­vy, tak jsem z to­ho měl vel­kou ra­dost, za­ča­lo mě to víc ba­vit.

Jak to vní­ma­li va­ši spo­lu­žá­ci a spo­lu­žač­ky?

Já to ni­ko­mu ne­u­ka­zo­val! Učil jsem se i s Pho­to­sho­pem, od­stra­nit šum, do­stat z to­ho ten ko­neč­ný pro­dukt. Ale hroz­ně jsem se sty­děl, pro­to jsem ostat­ním nic ne­u­ka­zo­val, dě­lal jsem to jen pro se­be.

A kdy se to změ­ni­lo?

To by­lo v Bra­ti­sla­vě, v mém prv­ním an­gaž­má ně­kdy v ro­ce 2009. Vzal jsem si fo­ťák na zku­šeb­nu, kde jsme zkou­še­li ba­let. Jed­nou se tam pus­til ml­ho­stroj a dým dě­lal se svět­lem od­ra­zy, kte­ré mě za­u­ja­ly, vy­tá­hl jsem si fo­ťák a fo­til. Ostat­ní se za­ča­li ptát, jest­li fo­tím hod­ně…

Já nej­pr­ve v Bra­ti­sla­vě po­kra­čo­val ve fo­ce­ní kra­ji­ny, pro­to­že to měs­to by­lo hod­ně ji­né, než jsem znal z Ame­ri­ky. Po­tom jsem po­tkal jed­no­ho ka­ma­rá­da Fran­cou­ze, co měl sa­du zábles­ko­vých svě­tel, tak jsem si je půj­čo­val, abych zjis­til, jak to fun­gu­je. Do té do­by jsem s bleskem ne­fo­til, pro­to­že ten, co jsem měl k apa­rá­tu, dě­lal plo­ché svět­lo, tak jsem ho dal do šuplí­ku a už ne­po­u­žil. Se zábles­ko­vý­mi svět­ly to ale by­lo úpl­ně ji­né, ta­ko­vý skok do ne­zná­ma.

No a když se vrá­tím k ba­le­tu – ta­neč­ní­ci se rá­di fo­tí, chtě­jí pó­zo­vat, tak se mně pta­li, jest­li je můžu vy­fo­tit. Krok za kro­kem jsem pak mu­sel zvlád­nout por­trét­ní tech­ni­ku, jak po­sta­vit svět­la a vše oko­lo. Byl to zdlou­ha­vý pro­ces, pros­tě jsem hle­dal a hle­dal.

To je ob­di­vu­hod­né. Pro mě ja­ko pro člo­vě­ka, kte­rý ne­u­mí tan­čit, je ba­let ne­před­sta­vi­tel­ná dři­na a dis­ci­plí­na. A před­sta­va, že se do to­ho ješ­tě učí­te fo­tit, osvět­lo­vat a dě­lá­te fot­ky svým ko­le­gy­ním a ko­le­gům… Kde na to be­re­te ener­gii a čas?

Jsem člo­věk, kte­rý chce zku­sit všech­no. Mám do­ma 3D tis­kár­nu, rád pra­cu­ji se dře­vem, po­sta­vil jsem nám ku­chyň. Ba­let je sa­mo­zřej­mě pri­már­ní, fo­ce­ní je až dru­hé v po­řa­dí. Ale pak mám ti­síc dal­ších hob­by a ma­lých ak­ti­vit.

A fo­ce­ní je pro vás ješ­tě po­řád hob­by, ane­bo už prá­ce?

Teď se ze mě dí­ky Mi­cha­lu Ko­řín­ko­vi, kte­rý má ny­ní na sta­ros­ti PR Czech Pho­to Cen­t­re, stal pro­fe­si­o­nál. On s ná­mi dřív pra­co­val v di­va­dle, chtěl roz­jet me­di­ál­ní vi­di­tel­nost sou­bo­ru. Před­tím se po­u­ží­va­ly ta­ko­vé za­sta­ra­lé způ­so­by – mě­li jsme pla­ká­ty, vi­zu­á­ly, ale dneska už fo­tí­me kaž­dý krok z pro­ce­su pří­pra­vy před­sta­ve­ní, jak li­dé tré­nu­jí, jak tvo­ří, do­stá­va­jí se do kon­di­ce, jak se ma­lu­jí… Je­ho zá­slu­hou jsme za­ča­li do­ku­men­to­vat ce­lý pro­ces.

Umě­lec­ký šéf ba­le­tu Ma­rio Ra­da­čov­ský dá­val ta­neč­ní­kům mož­nost vy­tvo­řit vlast­ní cho­re­o­gra­fie a pre­zen­to­vat je v Di­va­dle Re­du­ta, ří­ka­li jsme to­mu Cho­re­o­gra­fic­ký ate­li­ér. Pro mě to by­la mož­nost fo­tit zá­ku­li­sí. A prá­vě Mi­chal Ko­ří­nek se mě ptal, jest­li bych ne­chtěl fo­tit ofi­ci­ál­ně pro di­va­dlo. Nej­pr­ve to by­ly jed­no­du­ché vě­ci, ale pak se to roz­je­lo. A teď jsem dí­ky ně­mu v pod­sta­tě fo­to­graf na­še­ho ba­le­tu.

Ale když tan­čí­te, tak vlast­ní před­sta­ve­ní ne­fo­tí­te…

Ne, já jsem za­měst­na­nec ba­le­tu. Když mám před­sta­ve­ní, zkouš­ku, ne­fo­tím. Pri­o­ri­ta je ba­let, čty­ři­cet ho­din týd­ně, ce­lý rok. Ale co dě­lám po­tom, to je na mě. Ve­čer tře­ba. Mám živ­nos­ten­ský list na fo­ce­ní a fo­tím hlav­ně ju­ni­o­ry, te­dy sou­bor NDB 2. Ale když ne­tan­čím, mám mož­nost fo­tit i hlav­ní sou­bor, na­pří­klad teď v pro­sin­ci. Pří­le­ži­tos­tí je ale mé­ně.

Na­fo­til jste ale tře­ba i au­tor­skou sé­rii Ele­ments. Či­li se vě­nu­je­te i vol­né tvor­bě…

Ta­ko­vých pro­jek­tů bych chtěl dě­lat víc. To by­lo hod­ně za­jí­ma­vé, zku­sit si fa­shi­on fo­to­gra­fii. Je to ji­ný, slo­ži­tý svět. Spe­ci­fic­ký žánr, stej­ně ja­ko ba­let. Sé­rie Ele­ments vznik­la tak, že jsem po­tkal jed­no­ho ta­neč­ní­ka, kte­rý se vě­no­val umě­lec­ké­mu ma­ke-upu a za­čal spo­lu­pra­co­vat s na­ši­mi ta­neč­ní­ky. Ře­kl jsem mu: „proč ně­co ne­zku­sit spo­lu?“ Na­padly nás te­dy živly. Já měl fo­tit, on dě­lat ma­ke-up, vla­sy. Ře­kl jsem ji­né ta­neč­ni­ci, kte­rá ma­lo­va­la, aby nám udě­la­la po­za­dí, což by­ly pa­pí­ry tře­ba dva me­t­ry vel­ké. Tak­že se spo­ji­li tři ba­le­ťá­ci, kte­ří se vě­nu­jí ve­d­le tan­ce ješ­tě ji­né tvor­bě. Což ne­ní ne­ob­vyk­lé.

To je sku­teč­ně tak běž­né?

Ano. Tře­ba Mar­tin Svo­bod­ník, kte­rý ne­dáv­no ode­šel a vě­nu­je se fil­mo­vá­ní. Ane­bo Ka­na­ďan Quinn Roy sklá­dá hud­bu, do­kon­ce by­la po­u­ži­ta i v in­sce­na­cích sou­bo­ru NDB 2.

Čím to je, že v tak ná­roč­né umě­lec­ké pro­fe­si, ve vol­ném ča­se za­se tvo­ří­te?

Ba­let je ná­roč­ný a únav­ný a po­tře­bu­je­me si od­po­či­nout. Ně­kdo ple­te, ně­kdo ši­je, ně­kdo dě­lá fot­ky. Jsme kre­a­tiv­ní li­dé, tak­že od­po­čí­vá­me tvo­ři­vě.

Fo­to­gra­fie vě­nu­je­te pře­de­vším va­še­mu di­va­dlu. Vy­sta­vu­je­te je ta­ké?

Měl jsem vý­sta­vu Swan La­ke Pro­ject ve foyer Ja­náč­ko­va a Ma­he­no­va di­va­dla. To by­ly fo­to­gra­fie, kte­ré ne­by­ly vhod­né pro pre­zen­ta­ci před­sta­ve­ní, pro­to­že by­ly pří­liš umě­lec­ké. Ale di­va­dlo hle­da­lo způ­sob, jak je uká­zat. Když se totiž fo­tí před­sta­ve­ní pro pro­pa­ga­ci, tak je žá­dou­cí, aby na na fot­kách by­lo to, co pak di­vá­ci uvi­dí na je­viš­ti. Já ale uka­zo­val po­hled, kte­rý moc vi­dět nejde. Ne­ní to fo­to­do­ku­men­ta­ce. V di­va­dle ale po­cho­pi­li, že ten ji­ný úhel po­hle­du mů­že při­táh­nout po­zor­nost. Tak je vy­sta­vi­li ve foyer, tak­že li­di při­jdou na La­bu­tí je­ze­ro, vi­dí fot­ky, o pře­stáv­ce si je za­se mů­žou pro­hléd­nout, pak za­se zpět do hle­diš­tě…

Tak­že vás v di­va­dle pod­po­ru­jí nejen v tom, abys­te fo­til pro­pa­gač­ní ma­te­ri­á­ly, ale i ve vol­né tvor­bě?

Mám v di­va­dle vel­kou pod­po­ru. Kdy­bych fo­til jen tak bo­kem, tak bych asi po­kra­čo­val v kra­ji­nách a ho­to­vo. Pro­to mě­li vel­kou ra­dost, když jsem ny­ní do­stal oce­ně­ní v Pře­hlíd­ce di­va­del­ní fo­to­gra­fie. Všu­de je pře­de­vším či­no­hra a na­jed­nou vy­hra­je ba­let!

V čem je lep­ší být ta­neč­ník, když fo­tí­te ba­let?

Byl jsem kdy­si na jed­nom worksho­pu, jak fo­tit sport. Fo­to­graf, kte­rý to ve­dl, ří­kal, že kaž­dý sport má svo­je spe­ci­fi­ka. Když fo­tí­te mo­tor­ku v za­táč­ce, zá­le­ží na tom, z ja­ké stra­ny to dě­lá­te. Ne­mů­že­te fo­tit ze­vnitř za­táč­ky, pro­to­že ten úhel, kte­rý mo­tor­ka sví­rá se sil­ni­cí, ne­ní to, co chtě­jí li­di vi­dět. Ale zven­ku je vi­dět mo­to­cy­kl po­lo­že­ný na zem, všech­ny ty ná­pi­sy a bar­vy, a to ma­jí rá­di.

Tak je to i s ba­le­tem. Je jen má­lo fo­to­gra­fů, kte­ří by ro­zu­mě­li ba­le­tu. Jed­ním z nich je Pa­vel Hej­ný. Ten fo­tí i nás. Má skvě­lé fot­ky, tře­ba teď k in­sce­na­ci Ka­f­ka (cho­re­o­gra­fie a re­žie Mar­ké­ta Pi­mek Ha­ba­lo­vá ve spo­lu­prá­ci s Bar­bo­rou Raš­ko­vou a Gle­nem Lam­brech­tem, Arthur ztvár­ňu­je Ka­f­ku, Ře­ho­ře a Jo­se­fa K., pre­mi­é­ra by­la 24. říj­na 2025). Vy­stu­do­val scé­no­gra­fii a má cit pro po­hyb.

Tak na mě pů­so­bí i va­še fo­to­gra­fie, že je v nich ne­u­stá­le po­hyb.

To je vel­ké té­ma. Jak do ně­če­ho, co se ne­hý­be, vlo­žit po­hyb. Zkou­šel jsem snad úpl­ně všech­no, hle­dal jsem kom­po­zi­ce, aby to vy­pa­da­lo ja­ko po­hyb, a ne pó­za. Stá­lo mě to hod­ně ex­pe­ri­men­to­vá­ni v ate­li­é­ru. Ale prá­vě Pa­vel Hej­ný to umí. Fo­tí tře­ba i na po­ma­lej­ší ča­sy, aby se tam do­stal po­hyb roz­ma­za­ně. Při­po­mí­ná mi to Ale­xe­je Ti­ta­ren­ka. To je dal­ší mo­je in­spi­ra­ce. V de­va­de­sá­tých le­tech fo­til Pe­t­ro­hrad, byl to pro­jekt Měs­to stí­nů (Ci­ty of Sha­dows, cyk­lus z let 1991–1994 ma­pu­jí­cí ko­laps so­vět­ské­ho im­pé­ria – pozn. au­to­ra). A on prá­vě po­u­ží­val ty dlou­hé ča­sy, je tam po­hyb li­dí, kte­ří je­dou me­t­rem, jsou na tr­hu, při­je­de vlak a dav li­dí od­chá­zí a je to roz­ma­za­né. Je to za­jí­ma­vý styl, kte­rý Ti­ta­ren­ko do­ve­dl k do­ko­na­los­ti.

Já ve va­šich fot­kách ale vi­dím po­hyb i teh­dy, když fo­tí­te na krát­ké ča­sy, když za­sta­ví­te ta­nec, dě­lá­te por­trét…

Když ně­kdo jen sto­jí, pózu­je, je to nud­né. Mám rád, když fo­to­gra­fie ve­de va­še oči ko­lem ob­ra­zu, ja­ko když čte­te kníž­ku. Při­ro­ze­ně se po­dí­vá­te nej­pr­ve na to, co je vle­vo na­ho­ře. Je pro mě dů­le­ži­té, fo­tit tak, aby se ty oči po­hy­bo­va­ly po fot­ce, ne­by­lo to sta­tic­ké. Per­spek­ti­va, fá­zo­vá­ní po­hy­bu, opa­ko­vá­ní póz…

Ale fo­tí­te i do­ku­men­tár­ní sním­ky.

Když fo­tím na je­viš­ti, tak se sna­žím při­jít na to, co cho­re­o­graf se svě­tel­ným de­sig­né­rem a scé­no­gra­fem vy­tvo­ři­li, ja­ký je je­jich kon­cept, ob­raz, pro­to­že ba­let, to jsou vlast­ně ži­vé ob­ra­zy. Po­cho­pit zá­měr a pra­co­vat tak, aby byl ve fo­to­gra­fi­ích co nej­vi­di­tel­něj­ší. Ta­ké je dů­le­ži­tý vztah ta­neč­ní­ka a svět­la, s tím moc rád pra­cu­ji, pro­to­že to jsou při­ro­ze­né li­nie, když na ně sví­tí „spr­cha“ a ta­neč­ní­ko­vi dá­vá dů­le­ži­tost.

Při do­ku­men­ta­ci zá­ku­li­sí jsou za­se dů­le­ži­té mo­ment­ky, je nut­né po­cho­pit, co pro­ží­va­jí li­dé, co se jim ho­ní hla­vou, když se při­pra­vu­jí, co cí­tí, jak jsou sou­stře­dě­ní… Na zku­šeb­ním sá­le, kde je pou­ze den­ní svět­lo, je za­se dů­le­ži­té za­chy­tit pro­ces. Tře­ba když ta­neč­ní­ci ko­neč­ně do­sáh­nou to­ho, co po nich chtěl cho­re­o­graf, tak při­jdou emo­ce a ně­ja­ké hlub­ší spo­je­ní.

Stá­vá se vám, že za vá­mi při­jdou ko­le­gy­ně ne­bo ko­le­go­vé, a řek­nou: to jsi za­chy­til přes­ně?

Oni to pří­mo ne­řek­nou, ale když ma­jí z té fo­to­gra­fie ra­dost, zna­me­ná to, že jsem ten oka­mžik za­chy­til dob­ře. My ta­neč­ní­ci má­me rá­di, když jsme pre­zen­to­va­ní nej­lep­ší­mi pó­za­mi, li­ni­e­mi, mo­men­ty. Jsme per­fek­ci­o­nis­té, tak­že má­me rá­di, když nás ně­kdo za­chy­tí tak, jak chce­me vy­pa­dat. Ba­let­ní pu­b­li­kum ne­t­les­ká jen tak. Tles­ká jen teh­dy, když jsme dob­ří. A stej­né to je s fot­ka­mi. Vta­hu­jí di­vá­ky do di­va­del­ní­ho pro­ce­su. Jsem rád, že jsem udě­lal skok od kra­jin k ba­le­tu a na­šel jsem ten žánr, kte­rý je mi blíz­ký.