Rodina je prý základ státu. Přesněji řečeno, v československém zákoně o rodině se v roce 1963 objevila teze, že: „rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti“.

Z knižních počinů se zaměřením na fotografii, které vydal Divadelní ústav – Institut umění (dnes Národní institut pro kulturu), vystupují dvě monumentální knihy.

Letošní rok mě oslovily především společensky angažované projekty Divadla Setkání a Karola Fila. Zmínit ovšem musím také film Nebudu nenávidět: Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností.

Česko dosáhlo zápisu ochotnického divadla do seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Datová analýza událost vysvětluje a ukazuje souvislosti.

Rozhovor se sólistou Baletu Národního divadla Brno a vítězem letošní Přehlídky divadelní fotografie.

Institut umění – Divadelní ústav (nyní Národní institut pro kulturu) se dlouhodobě věnuje péči o fotografické sbírky i mapování vývoje domácí divadelní fotografie (nejen) ve svých publikacích.

Divadelní fotografie se může stát nejen dokumentem, ale dalším stupněm inscenace. V takové performanci navazujeme na staletí „partneřiny“ se světlem, která začala už ve starověku.

Judi Bari ukazuje, že domnělé oddělení přírody a člověka je ve skutečnosti politickým projektem, spojeným s ekonomickými nároky novověku.

Rozhovor s Adamem Vrchlabským o estetice každodennosti, péči o mezilidské vztahy a životní prostředí.

Kniha Tmavozelený svět Arnošta Nováka připomíná, že po omezení ekonomického růstu, konzumentství a produkce volali tuzemští aktivisté již na počátku devadesátých let minulého století.

Nejlépe lze pochopit význam slova udržitelnost z jeho opaku: neudržíme věci příliš velké, těžké, horké.

Přinášíme datovou analýzu, která přemosťuje témata PRÁCE a ODPOČINKU pohledem na to, jak se v divadlech pracuje, ale i jak je lidé navštěvují ve volném čase.

Utopie je místo, které neexistuje. A také místo šťastného života. Zrodila se v šestnáctém století spolu se zrozením moderního světa.