Před pár dny jsem vy­slech­la de­ba­tu ně­ko­li­ka mla­dých di­va­del­ní­ků o ostychu prav­di­vě od­po­vě­dět na otáz­ku, kte­rá za­zně­la v ti­tul­ku to­ho­to úvod­ní­ku. Pro­to­že se na ni ne­dá od­po­vě­dět správ­ně. Jsou-li tak­to do­tá­zá­ni he­reč­ka či he­rec, je to na po­vá­že­nou, těch dob­rých se pře­ce ni­kdo ptát ne­mu­sí, ná­rod je zná a uctí­vá. Scé­no­gra­fo­vé a scé­no­gra­f­ky, dra­ma­tur­gy­ně (a pár dra­ma­tur­gů), svě­tel­ní de­sig­né­ři (a Pav­la Be­ra­no­vá), kri­tič­ky a kri­ti­ci za­se mu­sí vy­svět­lo­vat, co je­jich prá­ce vlast­ně ob­ná­ší. Te­dy v tom lep­ším pří­pa­dě, když ta­za­tel při­stou­pí na fakt, že oprav­du ho­vo­ří­me o své pro­fe­si a svém po­vo­lá­ní, a ne­zmi­ňu­je­me jen svou ob­lí­be­nou kra­to­chví­li. V hor­ším pří­pa­dě ná­sle­du­je otáz­ka: Ale čím se ži­ví­te?

O prá­ci v kul­tu­ře to­ho by­lo v po­sled­ních le­tech na­psá­no dost, přes­to jsme se roz­hod­li při­psat ješ­tě ně­co dal­ší­ho a pá­té čís­lo Dí­la to­mu­to ši­ro­ké­mu té­ma­tu za­svě­tit. Ja­ko v kaž­dém obo­ru je totiž po­hled zven­ku a ze­vnitř di­a­me­t­rál­ně od­liš­ný. Rá­di bychom by­li op­ti­mis­tič­tí. Ne­chce­me si stě­žo­vat na ne­u­tě­še­né pra­cov­ní pod­mín­ky a fi­nanč­ní pod­hod­no­ce­ní, za­bý­vat se sta­tu­sem uměl­ce, kte­rý si­ce exis­tu­je, ale ni­ko­mu ne­ní ke pro­spě­chu…

Přes všech­na od­hod­lá­ní se mě ale zmoc­ňu­je mír­ná skep­se. Mám totiž po­cit, že v na­ší so­ci­ál­ní bub­li­ně se už má­lo­co no­vé­ho do­zví­me, do dal­ších se pro­ni­ká těž­ce a vět­ši­nou je ode­zva jed­no­znač­ná – když se vám to ne­lí­bí, běž­te ma­kat do fab­ri­ky. (Ne­tu­ším, proč je to tak ob­lí­be­ná od­po­věď, kte­rá má do­tyč­né­ho vy­ká­zat ze sluš­né spo­leč­nos­ti, mi tře­ba při­pa­dá ja­ko uměl­co­vo dno to­če­ní re­klam na – co­ko­li.) Na tu­to ré­to­ri­ku ale sa­mo­zřej­mě ne­mů­že­me při­stu­po­vat, po­kud se chce­me spo­leč­ně ně­če­ho dobrat. Mu­sí­me de­ba­to­vat a ob­je­vo­vat.

Je zby­teč­né sta­vět si vzduš­né zám­ky a v do­bě spo­le­čen­ské a pře­de­vším eko­no­mic­ké kri­ze oče­ká­vat ne­mož­né. To ovšem ne­zna­me­ná, že je za­po­tře­bí se utvr­zo­vat, že ne­ko­merč­ní kul­tu­ra za­ni­ká. Je po­tře­ba hle­dat no­vé ces­ty a ne­za­vr­ho­vat ji­né úh­ly po­hle­du. V tom­to čís­le ča­so­pi­su pro­to plá­nu­je­me uká­zat spe­ci­fi­ka prá­ce v kul­tu­ře, vě­no­vat se dí­lům, kte­rá te­ma­ti­zu­jí prá­ci, a pře­de­vším ote­ví­rat mož­nos­ti, jak spo­leč­ný zá­jem tvůr­ců a vní­ma­te­lů ješ­tě ví­ce pro­po­jit. Jed­no­du­še ře­če­no – zku­sí­me na­příč so­ci­ál­ní­mi sta­tu­sy spo­jo­vat, ne roz­dě­lo­vat.

Ke čte­ní do­po­ru­ču­ji na­pří­klad text na­ší no­vé au­tor­ky Ja­ne Sca­labro­ni, kte­ré slo­ži­la umě­lec­kou po­ctu své prá­ci a ra­še­li­nu uči­ni­la po­e­tic­kým ob­jek­tem. V roz­ho­vo­ru s pro­dukč­ní a pe­da­gož­kou Ha­nou Prů­cho­vou au­tor Jan Mo­tal ote­ví­rá otáz­ky fi­nanč­ní i or­ga­ni­zač­ní, ptá se ale ta­ké po bu­douc­nos­ti di­va­dla. V in­ter­view se spi­so­va­tel­kou Klá­rou Vla­sá­ko­vou au­tor To­máš Louž­ný ho­vo­řil o psa­ní, ma­teř­ství, kri­ti­ce i ma­na­žer­ství. Při­pra­vu­je­me roz­ho­vo­ry s dal­ší­mi po­zo­ru­hod­ný­mi že­na­mi – kul­tur­ní pu­b­li­cist­kou Táňou Za­blou­di­lo­vou a re­ži­sér­kou Ka­mi­lou Po­lív­ko­vou. V čís­le 005 PRÁ­CE opět uve­řej­ní­me pod­cast, ten­to­krát bu­de roz­mlou­vat pu­b­li­cis­ta Lukáš Ho­lu­bec s re­ži­sé­rem Mi­rosla­vem Bam­buš­kem. Při­ne­se­me da­to­vou ana­lý­zu, kte­rá se bu­de vě­no­vat „spo­tře­bě di­va­del“. Co tím­to ter­mí­nem mys­lí­me, se do­zví­te br­zy.