Čes­ká te­le­viz­ní a fil­mo­vá sci-fi ne­má moc zá­stup­ců, kte­ří by se moh­li za­řa­dit do svě­to­vé ki­ne­ma­to­gra­fie. Po­da­ři­lo se to snad je­di­ně Ika­rii XB1 Jin­dři­cha Po­lá­ka z roku 1963. I oce­ňo­va­ný Ka­rel Ze­man, jenž svý­mi ver­ne­ov­ka­mi ko­lem vě­dec­ko­tech­nic­ké­ho žán­ru brousil, ne­po­sky­tu­je ty­pic­kou po­do­bu Star Tre­ku (pů­vod­ní se­ri­ál 1966–1969, fil­my pak od roku 1979), Star Wars (prv­ní film v ro­ce 1977) ne­bo 2001: Vesmír­né ody­sey (1968). Po­kud vzpo­me­ne­me na fil­my a se­ri­á­ly, kte­ré for­mo­va­ly ge­ne­ra­ci li­dí na­ro­ze­ných v po­sled­ních dvou de­se­ti­le­tích to­ta­li­ty (na­pří­klad Zí­t­ra vsta­nu a opa­řím se ča­jem – 1977 ne­bo Ná­vštěv­ní­ci – 1983), je to vět­ši­nou mix gro­tes­ky, hu­ma­nis­tic­ké sa­ti­ry, vě­dec­ko­tech­nic­kých prv­ků – a čas­to i magie. Prá­vě ta­to je­di­neč­ná směs v na­ší kul­tur­ní pa­mě­ti vy­tvá­ří zvlášt­ní po­do­bu to­ho, co brit­ský kul­tur­ní kri­tik Mark Fisher na­zý­val haun­to­lo­gií – nos­tal­gií po ča­se, kdy jsme vě­ři­li v lep­ší bu­douc­nost.

Dnes již za­padlo slun­ce nad At­lan­ti­dou

Uto­pic­ké myš­le­ní je v ev­rop­ské tra­di­ci již od do­by Tho­ma­se Mo­ra spo­je­no s před­sta­vou rov­nos­tář­ské, spra­ved­li­vé a vy­spě­lé spo­leč­nos­ti; od de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí se uto­pic­ké ob­ra­zy pro­lí­na­ly s po­li­tic­kým kon­cep­tem ko­mu­nis­mu.

Když po osví­cen­ství mo­der­ní věk pře­stal no­vé svě­ty ob­je­vo­vat (už ne­by­lo co), za­mě­řil se na bu­do­vá­ní bu­douc­nos­ti. Z to­ho ži­ly i umě­lec­ké avant­gar­dy – sta­čí jen vzpo­me­nout na „mi­ni­mál­ní byt“ a „ko­lek­tiv­ní dům“ Kar­la Te­i­ge­ho z tři­cá­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí ne­bo poz­děj­ší si­tu­a­ci­o­nis­tic­ké „pro­ře­zá­vá­ní re­a­li­ty“ ima­gi­na­cí. S ná­stu­pem sta­li­nis­mu, fa­šis­mu a na­cis­mu, s vy­tvo­ře­ním ato­mo­vé bom­by a mo­der­ní ma­so­vé pro­pa­gan­dy se ale ty­to uto­pic­ké před­sta­vy nut­ně sta­ly směš­né, ne­dů­vě­ry­hod­né či do­kon­ce ne­bez­peč­né.

Ně­mec­ký fi­lo­zof Ernst Bloch v pa­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí na­psal svůj mag­num opus Prin­cip na­dě­je. V něm se tu­to si­tu­a­ci sna­ží ře­šit tím, že od­li­šu­je abs­trakt­ní uto­pie, te­dy pla­né sně­ní či vi­ze bez vzta­hu k re­a­li­tě, od uto­pií kon­krét­ních, v nichž myš­le­ní vy­chá­zí z re­ál­né­ho po­zná­ní svě­ta, je­ho mož­nos­tí a ten­den­cí. Pod­le Blo­cha sku­teč­nost ne­ní ho­to­vá a člo­věk mož­né při­jí­má skr­ze na­dě­ji či­li vě­do­mí „ješ­tě-ne“ (Noch-Nicht). I ide­o­lo­gic­ky zkres­le­né ob­ra­zy v so­bě ne­sou ten­to „uto­pic­ký pře­by­tek“, při­ro­ze­nou tou­hu člo­vě­ka po lep­ším ži­vo­tě.

I na­še sny o bu­douc­nos­ti ma­jí svo­je roz­po­ry, sle­pá mís­ta a se­lhá­ní. Pro­to, jak vy­svět­lu­je Tom Moy­lan ve své kni­ze Po­ža­duj­te ne­mož­né (1986), se v dru­hé po­lo­vi­ně dva­cá­té­ho sto­le­tí v žán­ru sci-fi ro­dí kri­tic­ká uto­pie. Ta uka­zu­je, že na­dě­je ne­zna­me­ná ne­re­a­lis­tic­ký op­ti­mis­mus. Li­dé a svět se ne­změ­ní máv­nu­tím kou­zel­né­ho prout­ku. Ale sto­jí za to otevřít před­sta­vi­vost al­ter­na­tiv­ním bu­douc­nos­tem a na­dě­ji, že mů­že­me žít lé­pe.

Ne­ní žád­ná al­ter­na­ti­va

Mark Fisher ve svých tex­tech shr­nu­tých ve svaz­ku na­zva­ném Du­cho­vé mé­ho ži­vo­ta (lo­ni vy­šel ko­neč­ně i čes­ky) při­po­mí­ná, že prá­vě se­dm­de­sá­tá lé­ta by­la do­bou, kdy se za­čal lá­mat náš vztah k bu­douc­nos­ti jak v kul­tu­ře, tak i v re­a­li­tě.

S ná­stu­pem no­vé­ho eko­no­mic­ké­ho řá­du a ne­o­li­be­rál­ních po­li­ti­ků a po­li­ti­ček (Ro­nald Re­a­gan, Mar­ga­ret Thatche­ro­vá) se uto­pie ba­na­li­zo­va­ly ja­ko snad­no pro­dej­ný stroj na vzpo­mín­ky po bu­douc­nos­ti. Zá­ro­veň by­ly vy­lou­če­ny z po­li­tic­ké­ho pře­mýš­le­ní a „váž­né“ kul­tu­ry ja­ko ne­dů­vě­ry­hod­né a ne­bez­peč­né vi­ze hro­zí­cí pro­mě­nit náš svět v dysto­pii Orwello­va ro­má­nu 1984 (vy­šlo 1949).

„Ne­ní žád­ná al­ter­na­ti­va,“ pro­hlá­si­la v ro­ce 1980 Mar­ga­ret Thatche­ro­vá na kon­fe­ren­ci kon­zer­va­tiv­ních žen a za­kot­vi­la tak slo­gan, jenž na­ši sou­čas­nost. „Po ro­ce 1989 ne­spo­čí­va­lo ví­těz­ství ka­pi­ta­lis­mu v tom, že by si se­be­vě­do­mě při­vlast­nil bu­douc­nost,“ pro­hlá­sil Fisher v jed­nom roz­ho­vo­ru, „ale v po­pře­ní, že by bu­douc­nost vů­bec by­la mož­ná.“

Nos­tal­gie po bu­douc­nos­ti, kte­rá nám by­la slí­be­na (a ukra­de­na), mů­že být pro­duk­tiv­ní. Jis­tě – po­kud zů­sta­ne­me u ne­pro­duk­tiv­ní­ho bo­lestín­ské­ho vzpo­mí­ná­ní, sys­tém nad ná­mi zví­tě­zil. Mů­že nám ale při­po­me­nout „uto­pic­ký pře­by­tek“, kte­rý v na­šich spo­leč­nos­tech stá­le dlí pod příkro­vem cy­nis­mu.

Na­ko­nec i zmí­ně­ná Orwello­va no­ve­la 1984, ten­to eta­lon „an­ti-uto­pie“, skrý­vá uto­pic­kou na­dě­ji. Li­te­rár­ní kri­tič­ky a kri­ti­ko­vé ja­ko Matthew B. Co­le, Ku­nio Shin ne­bo Kathryn M. Grossman do­klá­da­jí nejen to, že Orwell do kon­ce své­ho ži­vo­ta vě­řil v mož­nost lep­ší bu­douc­nos­ti a zů­stal de­mo­kra­tic­kým so­ci­a­lis­tou, ale ta­ké že sám chá­pal svo­ji kni­hu ja­ko „uto­pii ve for­mě ro­má­nu“ (jak na­psal v do­pi­se Ju­li­a­nu Sy­mon­so­vi v ro­ce 1949).

Hlav­ní po­sta­va ro­má­nu, Win­ston Smi­th, sní o „zla­tém kra­ji“. Ten­to zne­po­ko­ji­vý ob­raz os­ci­lu­je me­zi vzpo­mín­kou, tou­hou a vi­zí a spo­ju­je nos­tal­gii s na­dě­jí. I když Win­ston se­lhá­vá (pro­to­že je ja­ko in­te­lek­tu­ál od­dě­le­ný od kon­krét­ní uto­pie, kte­rá mu­sí za­hr­no­vat „oby­čej­nou sluš­nost“ pro­létů), je­ho po­sta­va je pl­ná na­dě­je. Ne­zů­stá­vá jen u tou­hy a idy­lic­ké­ho úni­ku, ale ak­tiv­ně se sta­ví pro­ti mo­ci.

Orwel­lův ro­mán si v po­sled­ním půl­sto­le­tí při­vlast­ni­la gar­ni­tu­ra frá­ze „ne­ní žád­ná al­ter­na­ti­va“ ne­prá­vem – jak vy­svět­lu­je Shin, spí­še než o an­tiu­to­pii jde o an­ti-an­tiu­to­pii, o tem­nou vi­zi, kte­rá ob­sa­hu­je uto­pic­ký pře­by­tek.

Ná­vštěv­nic­tvo mi­nu­lých bu­douc­nos­tí

Sa­mo­zřej­mě, čes­ko­slo­ven­ská, pol­ská ne­bo so­vět­ská sci-fi zna­la dysto­pii. Zna­la ji dob­ře a čas­to by­la skvě­lá – Ko­nec srp­na v ho­te­lu Ozon (1966), Sex­mi­se (1984) ne­bo Kin-dza-dza! (1986). Jen­že ve­d­le těch­to tem­ných vi­zí stá­le exis­to­va­la na­dě­je, že ji­ný svět je mož­ný, i když se ten náš roz­pa­dá pod ruka­ma. Na tvor­bě Jin­dři­cha Po­lá­ka to lze dob­ře uká­zat. Ika­rie XB1 před­sta­vu­je hu­ma­nis­tic­ký kos­mos v je­ho nej­čist­ší po­do­bě – i když kon­čí vlast­ně dost de­pre­sib­ně. Bu­douc­nost ne­ní pro­sto­rem do­by­tí, ale se­tká­ní a trans­for­ma­ce. Loď pu­tu­jí­cí ke hvězdám je po­hyb­li­vým, rov­nos­tář­ským spo­le­čen­stvím. Li­dé zde pra­cu­jí, mi­lu­jí se a sla­ví. Tech­ni­ka ne­ní od­lid­ště­ným apa­rá­tem, ale pro­stře­dím, kte­ré má umož­nit dů­stoj­něj­ší po­do­bu ži­vo­ta. Kos­mos se zde stá­vá pro­sto­rem pro mo­rál­ní zkouš­ky.

Když na své ces­tě k Al­fě Cen­tau­ri po­tká mi­se ve­li­te­le Abla­je­va sta­rou po­zem­skou vesmír­nou loď pl­nou ato­mo­vých zbra­ní, pe­něz a mrt­vol, mi­nu­lost se zje­vu­je ja­ko troska tech­nic­ké ci­vi­li­za­ce, jež ne­do­ká­za­la pře­ko­nat strach, ná­si­lí a tou­hu po mo­ci. Zá­věr sním­ku – uto­pie bu­douc­nos­ti Ika­rie – re­flek­tu­je to­to po­zná­ní ka­ta­strof mi­nu­los­ti. Abla­jev na zá­věr vy­ja­dřu­je bo­lest kaž­dé uto­pic­ké vi­ze:

„Ze­mě už ne­ní! Te­pr­ve teď jsme po­cho­pi­li, že Ze­mě pro nás zna­me­ná všech­no… ce­lou na­ši mi­nu­lost, ra­dost i ži­vot. A te­pr­ve teď, když už pro nás ne­e­xis­tu­je, jsme pl­ně svo­bod­ni.“

V úz­kost­ně pů­so­bi­vé Ak­ci Bo­ro­ro Otaka­ra Fu­ky z roku 1972 vy­sí­lá mi­mo­zem­ská ci­vi­li­za­ce z pla­ne­ty To­na­tiu agen­ty k zá­chra­ně. Po­tře­bu­jí ta­jem­ný lék kme­ne Bo­ro­ro, aby pře­ži­li. Mi­mo­zemš­ťan­ka Ori-Ana, kte­rou Bo­ži­da­ra Tur­zo­no­vo­vá hra­je s téměř úpl­nou ab­sen­cí vněj­ších zna­ků emo­cí, ale s hma­ta­tel­nou vnitř­ní smut­nou tou­hou, sto­jí v os­t­rém kon­tras­tu k po­zem­ské ci­vi­li­za­ci, jež lék oka­mži­tě vta­hu­je do ko­řist­nic­ké­ho ge­o­po­li­tic­ké­ho zá­pa­su.

Film kon­čí hoř­ce: Ori-Ana i Se­tu­ri ze­mřou, ale na je­jich mís­to na­stou­pí ji­ní. Tou­ha po ži­vo­tě ži­je.

Fu­ka tak ob­da­řu­je blo­chov­skou na­dě­ji úz­kos­tí. Lep­ší svět je křeh­ký, vzdá­le­ný a ohro­že­ný. Ře­če­no s Jacque­sem La­ca­nem: ja­ko by si hlav­ní po­sta­vy uvě­do­mo­va­ly, že vy­tou­že­né­ho ob­jek­tu nelze do­sáh­nout, ale pře­ce bez té­to tou­hy nelze žít. Na­dě­je zde ne­ní tri­um­fál­ní. Je me­lan­cho­lic­ká – a prá­vě pro­to pře­svěd­či­vá.

Do­dejme, že Fu­ko­vi se v žán­ru ani v dal­ší fil­mo­vé tvor­bě, čas­to po­plat­né nor­ma­li­zač­ní­mu re­ži­mu, už pří­liš ne­da­ři­lo. Je­ho poz­děj­ší po­cta vě­dec­ké fan­tas­ti­ce Kam zmi­zel kurýr (1981) do­padla zou­fa­le. Ale Ak­ce Bo­ro­ro zů­stá­vá cen­ná prá­vě tím, jak do­ká­že spo­jit uto­pic­kou ji­na­kost s po­ci­tem ztrá­ty.

Ma­gic­ký uto­pis­mus tvor­by pro dě­ti

Zvlášt­ní po­do­bu kri­tic­ké uto­pie při­ná­še­jí nor­ma­li­zač­ní dět­ské se­ri­á­ly a fil­my. Na­pří­klad v Ná­vštěv­ní­cích (1983) již nejde o ma­jestát­ní kos­mic­kou ci­vi­li­za­ci Ika­rie, ale o bu­douc­nost, kte­rá je or­ga­ni­zo­va­ná, vě­dec­ká, pla­ne­tár­ní – a zá­ro­veň směš­ná. Svět aka­de­mi­ka Fi­li­pa (poz­dě­ji, po soud­ním pro­ce­su s vdo­vou po bý­va­lém ře­di­te­li Ar­che­o­lo­gic­ké­ho ústa­vu ČSAV Ja­nu Fi­li­po­vi, se z něj mu­sel stát Ri­chard), Cen­t­rál­ní­ho moz­ku lid­stva a ex­pe­di­ce Adam 84 je svě­tem, v němž dě­ji­ny ma­jí stá­le směr.

Lid­stvo do­ká­za­lo vy­tvo­řit glo­bál­ní ci­vi­li­za­ci, kte­rá už ne­pře­mýš­lí v ka­te­go­ri­ích ná­rod­ních stá­tů, tříd­ních bo­jů ne­bo sou­kro­mé­ho zis­ku. Je to svět svo­bo­dy a spo­leč­né­ho roz­ho­do­vá­ní, do ně­hož ma­jí pří­stup i zví­řa­ta (del­fí­ni). To ne­ní jen ná­hod­ný de­tail. Kos­mos Ná­vštěv­ní­ků je šir­ší než lid­stvo sa­mo – ne-lid­ský svět ne­ní jen ku­li­sou pro lid­ské jed­ná­ní, ale sou­čás­tí roz­ho­do­vá­ní o spo­leč­ném osu­du. Ta­dy se Po­lá­ko­va te­le­viz­ní sci-fi ne­če­ka­ně při­bli­žu­je eko­lo­gič­těj­ší po­do­bě uto­pie: lep­ší bu­douc­nost ne­mů­že být jen tech­no­kra­tic­kým tri­um­fem člo­vě­ka nad svě­tem, ale mu­sí za­hr­no­vat i to, co mo­der­ní ra­ci­o­na­li­ta čas­to vy­těs­ňu­je ja­ko němé, pod­ří­ze­né, užit­ko­vé ne­bo ne­dů­le­ži­té.

V tvor­bě pro dě­ti bu­douc­nost lé­pe an­ti­ci­pu­jí dě­ti než aka­de­mi­ci. To je ostat­ně tvůr­čí prin­cip Mi­lo­še Ma­cour­ka a Vác­la­va Vor­líč­ka, ja­ko Lé­ta­jí­cí Čestmír (1983) ne­bo Kře­ček v noč­ní ko­ši­li (1987). Dět­ská před­sta­vi­vost ne­ní uza­vře­na do apa­rá­tů mo­ci, ka­ri­é­ry a in­sti­tu­cí. Ne­o­vlá­dá úřed­ní a ofi­ci­ál­ní dis­kurz, ale do­ká­že vi­dět mož­nos­ti a al­ter­na­ti­vy. Adam Ber­nau kon­tras­tu­je s aka­de­mi­kem Fi­li­pem ne ja­ko ne­vě­do­most pro­ti vě­dě­ní, ale ja­ko an­ti­ci­pa­ce pro­ti ide­o­lo­gii.

Tak vstu­pu­je do čes­ko­slo­ven­ské­ho mi­xu sci-fi, nos­tal­gie a sa­ti­ry – magie. Fil­my pro dě­ti nejsou po­li­tic­ké uto­pie v kla­sic­kém smys­lu: ne­ob­sa­hu­jí plán no­vé spo­leč­nos­ti, ale pre­zen­tu­jí svět, v němž tech­ni­ka a magie na­ru­šu­jí ne­spra­ve­dl­nos­ti, ome­ze­nos­ti a ri­tu­á­ly do­spě­lé­ho řá­du. Moc do­spě­lých se zde uka­zu­je ja­ko směš­ná, křeh­ká a vratká. Ško­la, ro­di­na, úřad, vě­da i te­le­vi­ze se mo­hou ná­h­le ocit­nout v si­tu­a­ci, kdy je­jich pra­vi­dla pře­sta­nou pla­tit.

Ma­cour­ko­va a Po­lá­ko­va li­nie tvor­by jsou kom­ple­men­tár­ní. Po­lák udě­lu­je čes­ko­slo­ven­ské sci-fi kos­mo­lo­gii, dě­ji­ny a tech­nic­kou dů­vě­ry­hod­nost. Ma­cou­rek při­dá­vá magii, jež tr­há váž­nost kaž­do­den­nos­ti. Ji­ný svět se mů­že za­čít ro­dit i v dět­ském po­ko­ji, škol­ní la­vi­ci ne­bo po­hád­ko­vé ří­ši, kte­rá se ná­h­le pro­po­jí s nor­ma­li­zač­ní re­a­li­tou (ja­ko v Ara­be­le, 1980). Do­spě­lí ne­ma­jí prav­du jen pro­to, že jsou do­spě­lí, a re­a­li­ta se dá pro­střih­nout ima­gi­na­cí. Al­ter­na­ti­vy exis­tu­jí.

Co když lze žít lé­pe?

K těm­to sta­rým fil­mům a se­ri­á­lům se ne­vra­cí­me jen pro­to, že vo­ní dět­stvím. Uka­zu­jí nám vi­ze, jež i v roz­pa­da­jí­cím se sys­té­mu do­ka­zo­va­ly, že ji­ný svět je mož­ný. Jestli­že Fishe­ro­va haun­to­lo­gie vy­jař­du­je nos­tal­gii po bu­douc­nos­tech, kte­ré nám by­ly odňa­ty, po­tom čes­ko­slo­ven­ská sci-fi se­dm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let je rov­něž ar­chi­vem zma­ře­ných an­ti­ci­pa­cí. Ta­to ztra­ce­ná tou­ha, i když by­la směš­ná, nor­ma­li­zač­ně ome­ze­ná a ide­o­lo­gic­ky kon­ta­mi­no­va­ná, by­la stá­le sku­teč­něj­ší než dneš­ní cy­nis­mus („ka­pi­ta­lis­tic­ký re­a­lis­mus“, jak ří­ká Fisher), kte­rý si ple­te do­spě­lost s re­zig­na­cí.

Ori-Ana v Ak­ci Bo­ro­ro ří­ká li­dem, kte­ří se vy­smí­va­jí je­jí ci­vi­li­za­ci: „Jste pyš­ní, a tak má­lo ví­te.“ Ta­ko­ví jsme i my: mys­lí­me si, že jsme do­spě­li, pro­to­že už ne­vě­ří­me na zář­né zítř­ky. Ve sku­teč­nos­ti jsme mož­ná jen za­po­mně­li chtít ně­co ji­né­ho než spra­vo­vat vlast­ní úz­kost.

Pyš­ní jsme na svůj re­a­lis­mus, ale vra­cí­me se k těm sta­rým kos­mic­kým lo­dím, dět­ským gé­niům a stro­jům ča­su, pro­to­že v nich ješ­tě sla­bě bli­ká otáz­ka, kte­rou si sou­čas­nost za­ká­za­la: co když lze žít lé­pe?