Ve čtvrtek ráno 21. 5. se festival otevřel mladým lidem. Inscenace souboru Zapětdvanáct První rána kapitána o střetu generací nechala zaznít jejich hlas z jeviště, přitáhla však také do hlediště přinejmenším jednu školní skupinu. A z pohledu odkvetlého mileniála bylo poučné vnímat i reakce generačních souputníků herectva, v jakých situacích se smějí, v jakých se ošívají, jak v nich rezonuje to, co se na jevišti děje.

Inscenace zapadá jednak do dlouhodobějšího tvůrčího zájmu režijně-dramaturgického dua Anna Klimešová a Petr Erbes přímo cílícího na mladé lidi, na jejich emoce, otázky i názory na svět a společnost. A také zapadá i do sílícího zájmu o tuto tematiku v celém divadelním prostředí. V Díle jsem už o tom psal několikrát, a zajímalo mě tedy především, zda lze ještě z této látky vytěžit něco překvapivého. Ve srovnání s inscenacemi K sobě a A proč? stejného tvůrčího týmu lze konstatovat, že spíše ne.
Motiv známé a zjevně emocionálně přesycené školní hry vybíjené slouží podobně jako založení fiktivní dětské politické strany (A proč?) nebo prostě jen arénová zpovědnice (K sobě) jako prostředí stimulující otevření zasunutých problémů, otázek, pocitů spjatých s dospíváním. Opět na jevišti vidíme — nutno říct, že velmi sugestivní — šikanu, bodyshaming, rozpaky a vztek z neustálého obhajování svého místa vedle dospělých. Opět, stejně jako v předchozích případech (respektive časově pozdějších, neboť První rána kapitána vznikla už v roce 2023, kdežto výše zmiňované inscenace datují svůj vznik o dva roky později), se pracuje s motivem výzvy k starší generaci, aby dala hlasu mladých lidí prostor, aby byl slyšet jejich názor, a s motivem respektu, který ze strany starších vůči mladým chybí. Tyto dva momenty se opakovaně ve všech inscenacích variují, což je pochopitelné, neboť jde o nejpalčivější aspekty dospívání, divadelně je to ovšem problematické. Do divadelního ekosystému tak nevstupuje nějaké nové a originální téma, ale jeho čím dál prázdnější obal. Paradoxně tak může vzniknout riziko, že se divadelníkům podaří pravý opak toho, co chtějí, a mladým lidem nikdo naslouchat nebude, protože budou spojováni jen s frustrací z neviditelnosti bez potenciálu skutečně do veřejné debaty originálně vstoupit.
Což jistě není pravda a je nutné na druhou stranu zdůraznit, že První rána kapitána přináší do prostředí young adult divadla jeden nový motiv – přímou jevištní konfrontaci se starší generací. Později v inscenaci A proč? se o něco podobného pokusili znovu, ale až na pár výjimek byl výsledek spíše rozdělení na mentory a žáky. V První ráně kapitána se ale herci souboru Zapětdvanáct (Pavlína Balner, Michal Bednář, Lucia Čižinská, Jan Hofman a Petr Ťopek) přímo vyjadřují ke stejným otázkám jako jejich mladí kolegové (opět je tu široký kolektiv 14 mladých herců a hereček), porovnávají své vnímání světa, zmatky, obavy i vztek, připojují vzpomínky na své dospívání. Jednou z nejsilnějších scén je pak závěrečné setkání mladšího a staršího já jedné postavy vzájemně si čtoucí dopisy z minulosti o tom, jak se člověk za léta změnil, jak žije. Oba herci, mladý a starý, jsou spojeni určitým stejným prvkem kostýmu a po přečtení zprávy si pak spolu pinkají balónem, střídají se na houpačce apod. v metaforickém splynutí obou věků do jedné autentické osoby.
Představení oživuje přítomná živá kapela, tvořená rovněž mladým herectvem, která scény skvěle a harmonicky doprovází, nestrhává na sebe pozornost, ale není ani výtahovou kulisou. První rána kapitána je jednoznačně perfektní vstupenkou do světa, s nímž starší generace pomalu ztrácí kontakt a přestává mu rozumět, stejně jako mladí lidé zase nerozumí své roli ve světě dospělých. V kontextu dalších inscenací zapadajících do této tematické linie, pokud by i nadále zůstávalo u obecných aspektů dospívání a nezaměřilo se už na konkrétní jednotliviny, bych ale opatrně naznačil obavy z rozmělňování tématu.

Stejně jako předchozí festivalový den, i tento nabídl inspirativní kontrast ukazující žánrovou pestrost nabídky. Večer mě čekala autorská inscenace studentstva JAMU, konkrétně Ateliéru divadla a výchovy pro neslyšící Panelák. Dům jako symbolický prostor, který stejně jako lidskou společnost en sich jsou lidé nuceni obývat, potkávat se v jeho chodbách a společných prostorách, ale mnohdy si nerozumí, neslyší se nebo se nechtějí slyšet. Obsazení neslyšící performerky a tlumočnice do znakového jazyka, tak není jen inkluzivním činem, ale esteticky funkční rozvahou autorstva, která je přímo osou jevištního vyprávění, nikoli jen trpěným experimentem.
Čtveřice performerek (Karolína Daňhelová, Tereza Fučíková, Barbora Rokytová a Aneta Zemánková) obývajících své panelákové jednotky, zobrazované jako drátěné konstrukce s kapacitou právě jedné osoby, v zásadě jen s pomocí fyzického herectví představuje typické denní rituály obyvatel paneláku od snídaně přes ranní hygienu až po vybírání poštovních schránek. Hromadící se nepořádek ale nepne jejich pozornost k pátému obyvateli/obyvatelce domu. Z jeho/její poštovní schránky se sypou nevybírané obálky, naznačuje se, že po něm/ní zůstávají neuklizené chodby, a čtyřem sousedkám pomalu dochází trpělivost. Roztáčí se tak kolotoč situací, v nichž se v rámci opakujících se rituálů snaží každá jednotlivě nějak pátého souseda či sousedku konfrontovat se svou existencí. Kýžená komika i zápletka je pak způsobena vzájemnou nevědomostí, co která obyvatelka potají u pátých dveří činí (uplácí se tu bonbóny, pivem, instaluje se tajná kamera atd.), nedorozuměním a vůbec rozpadem komunikace, již určuje především neslyšící herečka a její znakový jazyk ovládající tlumočnice.
Vlezlý hudební motiv ilustrující představení si zaručeně budete broukat ještě dlouho po jeho skončení (tedy pokud je ještě vůbec někdy uvidíte, zdá se, že jeho zařazení do programu festivalu je spíše výjimkou a tvůrci už s reprízami nepočítají). Zároveň pro originální práci s konstrukcemi, z nichž dovedou performerky vytvořit několikapatrové schodiště stejně jako kulisy pro bláznivou honičku, se zvolená hudba jeví až jako nezbytná součást. Občasná „hluchá“ místa působí tísnivě a obávám se, že to nebyl záměr. Stejně tak jistá nelogičnost při návratech obyvatelek do svých bytů, kam se snaží dozvonit. Málokdy se člověk snaží dozvonit do svého bytu, obzvlášť žije-li tam sám. Fyzické herectví je navíc náročné na citlivou práci s mimikou a výrazem. Občasné sklouznutí k přehrávání tak poněkud rušilo celkový dojem z představení. Jeho kvality zejména ve funkčním zapojení sluchového handicapu to ale nijak neumenšilo.
Zapětdvanáct – Anna Klimešová a Petr Erbes: První rána kapitána. Režie: Anna Klimešová a Petr Erbes, dramaturgická spolupráce: Stela Joudalová, Adam Milka, scénografie: Klára Fleková, Emilie Kalivodová, Julie Klímová, Julie Pleskotová, Agáta Zachová, hudba: Matěj Šíma, Anežka Kalivodová, Andrej Kopčan, Mariánka Udatná, Vojta Udatný, světla: Matěj Plachý, zvuk: Matouš Pospíšil, produkce: Klára Markvartová, Alice Kofláková. Hrají: Bruno Babka, Pavlína Balner, Michal Bednář, Lucia Čižinská, Eva Dubnová, Rozálie Fidlerová, Jan Hofman, Anežka Kalivodová, Emilie Kalivodová, Karla Kalivodová, Andrej Kopčan, Laura Malíková, Anna Rösslerová, Andrea Semotjuková, Dan Síbr, Viktorie Trávníčková, Petr Ťopek, Mariánka Udatná, Vojta Udatný.
Divadelní fakulta JAMU – Kolektiv: Panelák. Režie: Arnošt Hašek, dramaturgie: Šimon Peták, scéna: Karolína Balážová, kostýmy: Yerkezhan Bolat, projekce: Daniel Burda, produkce: Josef Kožnárek.

