Po­kud pak jde o me­to­du, me­to­dou pró­zy je re­tar­da­ce, me­to­dou ly­ri­ky vý­zna­mo­vý zvrat.

Tak muži re­tar­du­jí a že­ny chtě­jí být co nej­rych­le­ji ho­to­vy.

Jo­sef Jed­lič­ka: Kde ži­vot náš je v pů­li se svou pou­tí

„Klí­čo­vá je pro te­be repli­ka ‚Do­prav­ní le­toun Jan Ka­ra­fi­át ža­da le­ta­dlo­vou loď Jo­sef Abbé Dob­rov­ský o nou­zo­vé při­stá­ní, pře­pi­nam‘, abys pod­ni­til zvě­da­vost. Proč nou­zo­vý při­stá­ní? Co tam dě­la le­ta­dlo­vá loď? Jak je mož­ný, že se vlez­la do čes­ký ře­ky, když se jme­nu­je Dob­rov­ský? A po­kud ne, jak se octla na mo­ři? To tě za­ji­ma. Ne­zod­po­viš nic z to­ho,“ hří­má Vav­řín smě­rem ke sku­pi­ně dva­nác­ti zpo­ce­ných češ­ti­ná­řů.

Kvů­li za­tma­ve­ným brý­lím, co má z po­zůsta­los­ti ko­mu­nis­tic­ké­ho po­slan­ce Ji­ří­ho Hen­drycha, ne­ní jas­né, na ko­ho přes­ně mlu­ví. Je to ostat­ně jed­no. Vav­řín ni­kdy ni­ko­mu ne­vy­ká. To je jed­no z pra­vi­del. Pří­tom­né zpo­ce­né magis­t­ry, pří­tomní zpo­ce­ní magistři, dva zpo­ce­ní dok­to­ři fi­lo­so­fie a dvě zpo­ce­né ja­zy­kář­ky s ti­tu­lem Ph.D. za jmé­nem se z ples­ni­vých svě­di­vých sklá­da­cích le­há­tek, mat­ra­cí a kře­sel ob­čas ne­chá­pa­vě po­dí­va­jí k ok­nu, kde na pa­ra­pe­tu se­dí Kraj­ta, dro­go­vě zá­vis­lá van­drač­ka, jež ce­lé se­tká­ní do­mlu­vi­la.

„Vů­bec se ne­ser s his­to­rií mís­ta, ne­ptej se, jak je mož­ný, že ma Čes­ko­slo­ven­sko vá­leč­ný loďstvo, dů­le­ži­tý je, aby by­lo jas­ný, ja­kou tu maš vo­jen­skou hi­e­rar­chii a kte­rej stroj je kte­rej. Bi­tev­ní křiž­ní­ky, le­ta­dlo­vý lo­dě a dal­ší ná­moř­ní pla­vi­dla vět­ší než ká­noj se všech­ny jme­nu­jou Jo­sef ně­co, to je snad jas­ný,“ po­kra­ču­je Vav­řín.

Zpo­ce­ná magis­t­ra An­na Kou­ko­lí­ko­vá ze střed­ní gastro­no­mic­ké ško­ly na Kar­lo­var­sku, zku­še­ná vo­dač­ka, v so­bě ze všech sil du­sí nutká­ní opra­vit Vav­ří­na, že se ří­ká ka­noe, ni­ko­li ká­noj. Ja­ko jed­na z má­la má na pa­mě­ti pra­vi­dla do­mu Vav­ří­no­va, jež jim Kraj­ta v me­ta­do­no­vém rau­ši vy­jme­no­va­la před vstu­pem. „Vav­ří­nu se ni­kdo ne­ptá. Vav­řín se ne­o­pra­vu­je. Vav­řín se jen po­slou­chá. S Vav­ří­nem ne­ve­deš di­a­log. Vav­řín se vy­plá­cí jen v ak­ci­ích.“ Pra­vi­del je víc, než si zpo­ce­ná magis­t­ra An­na Kou­ko­lí­ko­vá zvlád­la za­pa­ma­to­vat, ale „ne­o­pra­vu­je“ jí utkvě­lo.

„Maš šku­ner Jo­sef Škvo­rec­ký, fre­ga­tu Jo­sef Flo­ri­an, bi­tev­ní křiž­ník Jo­sef Vác­lav Slá­dek, tor­pé­do­bo­rec Jo­sef Jed­lič­ka, le­ta­dlo­vou loď Jo­sef Ka­je­tán Tyl, vý­sad­ko­vou loď Jo­sef Ka­i­nar a sa­mo­zřej­mě zmi­ze­lý bi­tev­ní křiž­ník Jo­sef Jung­mann. Ji­nak je to s po­nor­ka­ma.“

Zpo­ce­né­mu dok­to­ru fi­lo­so­fie Ro­ma­nu Ja­ku­bo­vi z gym­ná­zia na krá­lov­ských Vi­no­hra­dech do­chá­zí tr­pě­li­vost. Mi­mo ši­ro­ké zna­los­ti čes­ké li­te­ra­tu­ry je i nad­šen­cem do lo­dí a řeč Vav­ří­no­va mu pře­stá­vá dá­vat smy­sl. Vů­bec se mu na to­hle se­tká­ní ne­chtě­lo. Ja­ko za­klá­da­jí­cí člen pra­cov­ní sku­pi­ny Ploš­ný pro­spěch ČJL se ne­chal k té­to ná­vštěvě ostat­ní­mi pře­svěd­čit. Je mu od­por­né vše v do­mě Vav­ří­no­vě – zá­pach plís­ně a ko­či­čí mo­či, ná­no­sy pra­chu, hrou­dy ne­po­třeb­né­ho od­pa­du u kaž­dé stě­ny i skří­pa­jí­cí sklá­da­cí le­hát­ko z let se­dm­de­sá­tých, kte­ré při pří­cho­du vy­fa­so­val, o zcest­ných pra­vi­dlech ne­mluvě. „Vav­řín ne­při­pouš­tí sto­jí­cí ná­vště­vu. Vav­řín mlu­ví jen, když jsou všich­ni po­ho­dl­ně usa­ze­ni a od­po­čí­va­jí. Vav­řín mlu­ví jen na uvol­ně­né. Vav­řín ne­mlu­ví na ni­ko­ho ve stre­su,“ ří­ka­la ta fe­ťač­ka, co teď se­dí u za­vře­né­ho ok­na a lou­pe si ků­ži z bosých cho­di­del.

„Po­nor­ky se sa­mo­zřej­mě jme­nu­jou Ka­rel, to ti snad ne­musim vy­svět­lo­vat. O po­nor­kách ne­viš, do­kud se ti hráč s ně­ja­kou ne­se­tka, ne­bo ně­kdo ne­zmi­ni, že o ní sly­šel. Tak­že maš ba­lis­tic­kou po­nor­ku Ka­rel Ja­ro­mír Er­ben, mi­no­nos­nou po­nor­ku Ka­rel Sa­bi­na a dů­le­ži­tá pro děj bu­de sa­mo­zřej­mě útoč­ná po­nor­ka Ka­rel Hy­nek Má­cha. Bu­de se sa­mo­zřej­mě mlu­vit i o po­nor­kách, kte­rý ve sku­teč­nos­ti ne­e­xis­tu­jou, ja­ko je ra­da­rem ne­vi­di­tel­ná po­nor­ka Ka­rel Te­i­ge ne­bo po­nor­ky Ka­rel Hla­vá­ček, Ka­rel Ča­pek a Ka­rel Ma­těj Ča­pek Chod. Ty pře­ži­vaj jen v li­do­vý slo­ves­nos­ti do­mo­ro­dý­ho oby­va­tel­stva, bi­tev­ní křiž­ník Jo­sef Ča­pek je ostat­ně ta­ky jen le­gen­da.“

„Ne­zlob­te se, ale to ne­dá­vá smy­sl,“ pře­ru­ší z ni­če­ho nic zpo­ce­ný Ro­man Ja­kub, ke zdě­še­ní ostat­ních zpo­ce­ných pří­tom­ných, řeč Vav­ří­no­vu. „Po­kud ví­te ně­co o ná­moř­ním vá­leč­nic­tví, mu­sí vám být jas­né, že ne­mů­že­te mít ve stej­ném ob­do­bí fre­ga­tu a ja­der­nou po­nor­ku, ale hlav­ně proč bys­te z bří Čap­ků, kte­ří jsou snad nej­dů­le­ži­těj­ší­mi v čes­kém li­te­rár­ním ká­no­nu dě­lal pou­hé ne­e­xis­tu­jí­cí le­gen­dy? A ja­ké pů­vod­ní oby­va­tel­stvo? V ja­ké ze­mě­pis­né šíř­ce se vů­bec na­chá­zí­te v to­mhle va­šem vy­prá­vě­ní?“ ne­o­vlád­ne se zpo­ce­ný dok­tor fi­lo­so­fie. Jakmi­le do­mlu­ví, zjis­tí, že mu vy­schlo v ús­tech. Mů­že za to jis­tě ten pří­šer­ný míst­ní vzduch ne­vět­ra­ných míst­nos­tí. Zpo­ce­ný Ro­man Ja­kub si ke své ne­li­bos­ti uvě­do­mu­je, že jsou na něj vy­čí­ta­vě upře­ny oči všech pří­tom­ných a snad i za­tma­ve­ná skla brý­lí Vav­ří­no­vých. S po­ci­tem stu­du v úpl­ném ti­chu use­dá ve­d­le vy­fa­so­va­né­ho le­hát­ka a zleh­ka se opře o ho­ru knih a ve­te­še vy­sta­vě­nou při stě­ně.

Oči zpo­ce­ných kan­to­rů se opět upřou na roz­lo­ži­tou po­sta­vu Vav­ří­no­vu v dě­ra­vém křes­le. Zpo­ce­né­mu magis­t­ru Ja­ro­sla­vu Stře­do­vi vztekle bu­ší srd­ce. Ja­ko jed­no­mu z nejmlad­ších mu zá­le­ží na tom, aby ce­lé se­tká­ní pro­běh­lo pod­le všech na­sta­ve­ných pra­vi­del. Od za­čát­ku mu by­lo jas­né, že ce­lý pod­nik je ris­kant­ní. Ne­dě­lá si ilu­ze o tom, že všich­ni z ko­le­gů vy­dr­ží být po­ti­chu, ne­če­kal to ovšem takhle br­zy. Je si vě­dom to­ho, že vy­u­ču­jí­cí, a zvláš­tě ja­zy­ká­ři, nejsou schop­ni ne­klást otáz­ky po zdů­vod­ně­ní a ne­o­pra­vo­vat ko­ho­ko­li za dveř­mi škol i mi­mo ně. Ce­lé se­tká­ní ne­by­lo od za­čát­ku jed­no­du­ché do­mlu­vit. I tak ovšem zu­řil nad tím, kterak je je­ho ko­le­ga ne­scho­pen se­be­o­vlá­dá­ní.

Vav­řín dlou­ze ml­čí, za­tím­co ostat­ní zpo­ce­ní aka­de­mi­ci sle­du­jí, jak zpo­ce­ný dok­tor fi­lo­so­fie Ro­man Ja­kub ne­ná­pad­ně mi­zí me­zi hro­ma­da­mi krá­mů, pa­tr­ně se sna­že zmi­zet jim z očí. Pak k úle­vě všech Vav­řín na­vá­že: „Do­mo­ro­dý oby­va­tel­stvo je straš­ně dů­le­ži­tý, to je ti snad jas­ný. Do­mo­rod­ci jsou na jed­nu stra­nu čis­tý, ale zá­ro­veň trau­ma­ti­zo­va­ný vál­kou a zka­že­ný na­ši­ma kul­tur­ní­ma vý­do­byt­ka­ma, co jsme k nim ja­ko Če­cho­slo­vá­ci za­vlek­li. Nejsou na pi­vo zvyklí, ale va­řej ho po ce­lým po­bře­ží, ne­u­měj pa­lit ko­řal­ku, ale je­jich dě­ti se jí zpi­jej. Lé­ta na­ší pří­tom­nos­ti v je­jich čás­ti svě­ta je mož­ná na­u­či­ly čist a psat, ale i hrat voč­ko, žrat tuč­ný jíd­la, co ne­u­měj tra­vit, a ta­ky ko­la­bo­ro­vat s ji­nej­ma ko­lo­ni­ál­ní­ma moc­nostma, to ti do­cha­zi, ne. Te­be ale asi za­ji­ma­lo to ná­bo­žen­ství. To maš tak – je­jich bož­stva daš do­hro­ma­dy na zá­kla­dě vy­myš­le­nejch nad­při­ro­ze­nejch tvo­rů v dí­lech Weis­se, Kra­to­chvi­la, Linhar­to­vý, Ar­be­se ne­bo Ka­rás­ka ze Lvo­vic. Zkrát­ka vy­be­reš to zá­had­ný a fan­task­ní. Pro­ti to­muhle pů­vod­ní­mu ná­bo­žen­ství ovšem sto­ji to za­vle­če­ný ší­ře­ný mi­si­o­nář­sky na­příč kra­ji­nou. Mi­si­o­ná­ři hla­sa­ji ví­ru v Kosma­se, Chel­čic­ký­ho, Ko­men­ský­ho a Kryš­to­fa Ha­ran­ta. Když se ti pak hr­di­na do­sta­ne do hlu­bin pra­le­sa s ostat­ní­ma bej­va­lej­ma vo­já­ka­ma, bu­dou se ty sta­rý vy­ho­ře­lý dů­stoj­ní­ci za­kli­nat: ‚Sva­tej Kryš­to­fe Ha­ran­te, ty to vi­diš‘ ne­bo ‚Při Chel­čic­kym Pe­t­ru, oka­mži­tě dej tu puš­ku do­lu, ne­bo se ne­znam‘, ale to ti snad ne­musim vy­svět­lo­vat.“

Na zpo­ce­nou magis­t­ru Vla­ď­ku Ja­no­to­vou jdou mdlo­by. Je pro ni běž­né, že omdlí tře­ba jen ve vět­ším da­vu. Sou­dí, že je dob­ře, že hned při pří­cho­du vy­fa­so­va­la od hos­ti­te­le za­vši­ve­nou mat­ra­ci, na níž mě­la na­ká­zá­no po­slou­chat a od­po­čí­vat. Uvě­do­mu­je si, že při vy­dý­cha­ném za­tuchlém vzdu­chu a stou­pa­jí­cí tep­lo­tě už dlou­ho ne­vy­dr­ží při vě­do­mí. Pa­tr­ně se zra­ní o jed­nu ze sto­vek prázd­ných lah­vi­ček ne­bo so­šek, co jsou za ní. Pře­mýš­lí, jak ne­vhod­né by by­lo ode­jít upro­střed mo­no­lo­gu Vav­ří­no­va. Asi by ne­by­la prv­ní. Opro­ti ostat­ním češ­ti­ná­řům vy­u­ču­je zpo­ce­ná magis­t­ra Vla­ď­ka Ja­no­to­vá i psy­cho­lo­gii. Pa­to­lo­gic­ké shro­maž­ďo­vá­ní ne­bo též kom­pul­ziv­ní hro­ma­dě­ní. Tak se to­mu ří­ká, po­mys­lí si. Je to po­pr­vé, co sympto­my té­to di­a­gnó­zy vi­dí na vlast­ní oči. Pře­mýš­lí, ko­li­ka in­fek­ce­mi mu­sí lysý za­pácha­jí­cí Vav­řín tr­pět, ži­je-li tu tr­va­le. Uva­žu­je, jak ne­vhod­né by by­lo, kdy­by se vzdá­li­la, aby se vy­hnu­la ko­lap­su. „Vav­řín ne­při­pouš­tí, aby ně­kdo od­chá­zel, do­kud ne­do­mlu­vil,“ po­ví­da­la ta hol­ka, co jí ří­ka­jí Kraj­ta. Mož­ná by se o to i tak mě­la po­ku­sit, zpo­ce­ný ko­le­ga Ro­man Ja­kub už po svém vý­stu­pu asi ta­ké ode­šel, pro­to­že ho ni­kde ko­lem se­be ne­vi­dě­la.

„Ale to uhej­bam, hlav­ně ne­po­ser le­tec­tvo, le­tec­tvo je stě­žej­ní. Ne­musim ti vy­svět­lo­vat, že se všech­ny vel­ký le­tou­ny, ať už vo­jen­ský ne­bo do­prav­ní, jme­nu­jou Jan ně­co. Ale nejsou to kla­sic­ký le­ta­dla, ja­ký znaš ty. Za­běh­ni si do le­tec­ký­ho mu­zea ve Kbe­lích a kouk­ni na sta­rý čes­ko­slo­ven­ský le­tou­ny, ob­do­bí je jed­no, ale tla­čil bych to na prv­ní re­pub­li­ku. Od­mys­li si mo­to­ry a před­stav si, že ty ku­sy těch le­ta­del fu­zu­ješ do­hro­ma­dy, aby ti vzni­ka­ly i pře­stu­po­vý chod­by v kří­d­lech, ale zá­ro­veň, aby do­prav­ní le­tou­ny mě­ly i ta­ko­vý kra­vi­ny ja­ko záclon­ky a vo­zejk s jíd­lem. Vo­jen­ský le­tou­ny zas musej bejt pro­ti všem pra­vi­dlům vy­ba­ve­ný ko­be­reč­ka­ma a dře­vě­ným vo­b­lo­že­ním. Tak­že až se do­sta­neš do čás­ti, kdy bu­de hr­di­no­vi ně­kdo po­pi­so­vat úpa­dek le­tou­nů čes­ko­slo­ven­ský vý­ro­by, bu­de ři­kat vě­ci ja­ko: ‚Když si vzpo­me­nu na dva­nác­te­rá­ko­vej po­hon stí­ha­cí­ho le­tou­nu Jan Za­hrad­ní­ček a po­rov­nam to s tímhle, chce se mi pla­kat‘ ne­bo ‚Vi­dě­li jste ně­kdy troj­ploš­ník Jan Ne­ruda, to by­la pa­neč­ku po­dí­va­ná.‘“

Zpo­ce­ný magis­tr To­máš Wol­ker bo­ju­je sám se se­bou. Z in­struk­cí té vy­ši­nu­té hol­ky, co si ne­chá­vá ří­kat Kraj­ta, si pa­ma­tu­je, že se Vav­řín ne­má pře­ru­šo­vat, ale zdá se mu, že ten­to muž s háč­ko­va­nou če­pič­kou už pře­stá­vá dá­vat smy­sl. Již ně­ko­lik mi­nut má magis­tr To­máš Wol­ker chuť vy­kři­čet ze se­be všech­ny při­po­mín­ky, kte­ré by si nej­ra­dě­ji za­pi­so­val. „Vav­řín ne­sná­ší, když si ně­kdo za­pi­su­je to, co ří­ká, od­po­ru­je to je­ho před­sta­vě o od­po­čin­ko­vém se­tká­ní,“ ří­ka­la Kraj­ta. Ne­tu­ší, jak dlou­ho ješ­tě vy­dr­ží ml­čet. Čůr­ky po­tu mu sté­ka­jí po spán­cích – ne kvů­li hor­ku a ne­dý­cha­tel­né­mu vzdu­chu, ale pro nad­měr­né sou­stře­dě­ní, aby ne­chal ja­zyk za zu­by. Dě­sí ho mi­mo ji­né i to, že me­zi hro­ma­da­mi ples­ni­vých ruč­ní­ků, na­vlh­lých knih a prázd­ných oba­lů za­hléd­ne i roh ob­ra­zu, jež ná­pad­ně při­po­mí­ná dí­lo ze sé­rie Élé­vati­ons Fran­tiš­ka Kup­ky. Je­ho mo­zek uči­te­le mi­mo ji­né i dě­jin umě­ní ho vy­hod­no­cu­je co ori­gi­nál. Když ovšem Vav­řín pře­jde k té­ma­tu le­ta­del, co­by zku­še­ný mo­de­lář ne­vy­dr­ží a vy­hrk­ne:

„Ne­zlob­te se, že vás pře­ru­šu­ji, vím, že se to ne­má, ale jak chce­te, aby se ta­ko­vé le­tou­ny, ja­ké po­pi­su­je­te, udr­že­ly ve vzdu­chu? Vždyť pla­tí ně­ja­ká pra­vi­dla ae­ro­dy­na­mic­ká. Na ja­ký po­hon by ta­ko­vá le­ta­dla lé­ta­la. A když už se ptám, co to vlast­ně vů­bec po­pi­su­je­te, to ma byt učeb­ní ma­te­ri­ál ne­bo vol­no­ča­so­vá čet­ba? Vždyť jsme pře­ce jas­ně sta­no­vo­va­li, že po­tře­bu­je­me, aby stu­den­ti sná­ze uspě­li ve stát­ní ma­tu­ri­tě z ma­teř­šti­ny.“

Stej­ně ja­ko v pří­pa­dě zpo­ce­né­ho dok­to­ra fi­lo­so­fie Ro­ma­na Ja­ku­ba i na zpo­ce­né­ho magis­t­ra To­má­še Wol­ke­ra se upřou po­hle­dy všech ostat­ních zpo­ce­ných ko­le­gů pl­né vý­či­tek a vy­čer­pa­né­ho zdě­še­ní. Zpo­ce­ný magis­tr Wol­ker za­hanbe­ný tím, že ne­o­vlá­dá své pe­dant­ství, opouš­tí sklá­da­cí lůž­ko a sna­ží se scho­vat me­zi hal­da­mi krá­mů do­mu Vav­ří­no­va. Přes­to­že z jed­no­stran­né kon­fron­ta­ce od­chá­zí zpo­ce­ný magis­tr ja­ko po­ra­že­ný, k pře­kva­pe­ní všech pří­tom­ných na je­ho při­po­mín­ky Vav­řín na­vá­že.

„Ne­mu­žeš v pří­pa­dě tě­chhle­těch le­tou­nů sle­pe­nejch jen fan­ta­zií po­u­žit kla­sic­ký vr­tu­le ne­bo prou­do­vej po­hon, kde­pak. Vy­mys­liš ně­co ty­pu ‚mi­k­ro­tic­ká uhel­ná sekč­ní fúze‘ a ne­za­po­me­neš ne­chat opa­ko­va­ně zmi­nit ná­hod­ný ko­lemjdou­cí, o ja­kej jde pře­vrat­nej a ge­ni­ál­ní vy­ná­lez. Ale ne­za­po­mi­nej, že musiš roz­li­šo­vat me­zi vy­ná­le­zem, aby mohl te­nhle smyš­le­nej svět exis­to­vat, a čes­ko­slo­ven­skou vo­jen­skou tech­no­lo­gií, kte­rá se sa­mo­zřej­mě ta­ky bu­de jme­no­vat pod­le ně­ko­ho z li­te­rár­ní­ho kanó­nu.“

Jak­ko­li by­li pří­tomní vzdě­la­va­te­lé schop­ni pře­jít roz­díl me­zi slo­vy ka­noe a ká­noj jen s ne­pa­tr­ným ne­spo­ko­je­ným úškleb­kem, roz­díl me­zi ká­no­nem a kanó­nem už jim zne­mož­ní, aby ml­če­li. Ne­kon­t­ro­lo­va­ný vý­buch pe­da­go­gic­ké­ho pe­dant­ství zved­ne z lů­žek, kře­sel a mat­ra­cí hned tři magis­t­ry a jed­nu dr­ži­tel­ku ti­tu­lu Ph.D. za jmé­nem. „Ká­non!“ vy­lét­ne ze všech čtyř jak z dě­la. V ten sa­mý oka­mžik zpo­ce­ný magis­tr Da­li­bor Pro­cház­ka z kla­sic­ké­ho gym­ná­zia v Be­rou­ně, jenž v so­bě udr­žel opra­vu jen s vy­pě­tím všech sil, spat­ří na tvá­řích čtyř sto­jí­cích pro­vi­ni­lé vý­ra­zy a zdě­še­ní, po­té, co jim do­jde, že se ne­uhlí­da­li. Vav­řín se na ně­ko­lik vte­řin zce­la od­ml­čí a do­kon­ce i Kraj­ta na ok­ně se na mo­ment pře­sta­ne vě­no­vat slou­pá­vá­ní ků­že a zne­po­ko­je­ně za­sy­čí. Ostat­ním ne­ní zřej­mé, kam se Vav­řín dí­vá. „Po­kud Vav­řín mlu­ví čes­ky, sdě­lu­je vám ně­co, co má ce­nu zla­ta a udí­lí ra­dy, po­kud na vás bu­de mlu­vit ně­mec­ky, je to va­ro­vá­ní. Jest­li na vás bu­de mlu­vit pol­sky, tak vás svá­dí, po­kud ma­ďar­sky, tak vám vy­hro­žu­je. Kdy­by ná­ho­dou za­čal ho­vo­řit ji­ným ja­zy­kem, jste v prů­se­ru,“ tak ně­jak jim to vy­svět­lo­va­la, vzpo­me­ne si zpo­ce­ný magis­tr Da­li­bor Pro­cház­ka a dě­sí se to­ho, ja­kým ja­zy­kem Vav­řín na­vá­že.

„I ypo­mo­ní mou exant­leí­tai me af­to­ús tous any­pó­mo­nous scho­las­ti­ko­ús,“ pro­ne­se Vav­řín zne­po­ko­ji­vým tó­nem. Kraj­ta se na mo­ment za­ra­zí a zdá se, že ho opro­ti před­cho­zí­mu mo­no­lo­gu po­slou­chá. „Tha tous ká­no gá­tes,“ po­kra­ču­je Vav­řín. Udě­lá dlou­hou od­ml­ku a do­dá: „Tha to te­lei­ó­sou­me aftó edó kai tha steí­lou­me tous ypó­lo­i­pous makriá.“

Zpo­ce­ná magis­t­ra Amá­lie Schuste­ro­vá Ph.D., re­fe­rent­ka ty­pu B z Mi­nis­ter­stva škol­ství, mlá­de­že a tě­lo­vý­cho­vy, se za­čí­ná ne­klid­ně oší­vat na za­pácha­jí­cím vr­za­jí­cím le­hát­ku. Sna­ží se vy­u­žít svých stro­hých zna­los­tí sta­ro­řečti­ny, kte­rou stu­do­va­la bě­hem jed­no­ho ne­do­kon­če­né­ho se­mest­ru na te­o­lo­gic­ké fa­kul­tě k to­mu, aby zjis­ti­la, co to vlast­ně Vav­řín ře­kl. Řečti­nu po­zna­la, ale je­jí zna­los­ti se léty vy­tra­ti­ly. Je jí však jas­né, že Vav­řín ne­ní s je­jich ná­vště­vou spo­ko­jen. Zpo­ce­ná magis­t­ra Amá­lie Schuste­ro­vá Ph.D. pře­mýš­lí, jest­li má smy­sl v tom­to pří­šer­ném pro­stře­dí se­tr­vá­vat. Ve sna­ze o to udr­žet v hroz­ném ved­ru a zá­pa­chu po­zor­nost, si ne­po­všimla to­ho, že už ně­ko­lik čle­nů je­jich pra­cov­ní sku­pi­ny mu­se­lo dům Vav­ří­nův opus­tit, pro­to­že je ni­kde ko­lem se­be ne­vi­dě­la. Na­o­pak za­prá­še­ných hro­mad krá­mů snad i při­by­lo. Na­víc ke své­mu zdě­še­ní spat­ří pod ples­ni­vým ná­byt­kem vy­dě­še­nou mou­ro­va­tou koč­ku. Ne­chce se jí ani před­sta­vo­vat si, v ja­kých pří­šer­ných pod­mín­kách tu zví­řa­ta mu­sí žít a jak moc hro­zí ná­ka­za to­xo­plazmó­zou. Zpo­ce­ná magis­t­ra Amá­lie Schuste­ro­vá Ph.D. si ří­ká, že má ko­nec­kon­ců svůj věk. Z prá­ce je zvyk­lá na dlou­hé a ni­kam ne­ve­dou­cí od­po­vě­di, ale po­byt v do­mě Vav­ří­no­vě je ne­sne­si­tel­ný. Při­tom mu po­lo­ži­li tak jed­no­du­chou otáz­ku. Přes­ně ja­ko ří­ka­la ta fet­ka na ok­ně: „Vav­ří­nu se kla­de jen jed­na otáz­ka.“ Co teď, po­mys­lí si zpo­ce­ná magis­t­ra Amá­lie Schuste­ro­vá Ph.D. Má po po­sled­ním vy­ru­še­ní ješ­tě Vav­řín v plá­nu vů­bec po­kra­čo­vat?

„Na­pří­klad ru­šič­ky,“ na­vá­že ja­ko­by se nic ne­sta­lo Vav­řín. „Fun­gu­jou ti tam kla­sic­ký vo­jen­ský ru­šič­ky Eliš­ka Krás­no­hor­ská a v ná­roč­něj­ším te­ré­nu Sva­to­pluk Čech. Nejsou vů­bec slo­ži­tý. Proč Krás­no­hor­ská a Čech, to je ti snad jas­ný. Ne­smiš za­po­me­nout na šif­ro­va­cí kó­dy, kte­rý nejde roz­luš­tit bez po­třeb­nejch he­sel. Šif­ro­va­cí kó­dy jsou sa­mo­zřej­mě lumí­rov­ský a hes­la, jak se tvůj hr­di­na do­z­vi, jsou Ne­klan u šif­ro­va­cí­ho kó­du Zeyer a Smil u šif­ro­va­cí­ho kó­du Vrch­lic­ký. No a prá­vě ty šif­ro­va­cí kó­dy bu­de muset tvůj hr­di­na pro­lo­mit. To bu­de jed­na z hlav­ních mi­sí. Ale za žád­nou ce­nu to ne­smiš ne­chat ná­vod­ný. Musi si na to při­jit sám. Ať tě ani ne­na­pad­ne po­u­ži­vat ně­co ja­ko: ‚Když si vzpo­me­neš na to, co viš o Zeye­ro­vi,‘ kde­pak. A tím se do­sta­vam k to­mu dů­le­ži­tý­mu. A to je sa­mot­nej děj. Te­da pro te­be ne děj, ale hlav­ní lin­ka, mu­žeš si to­mu ři­kat pří­běh, jest­li chceš. Za­či­naš ne­ná­pad­ně, maš svý­ho hr­di­nu na prů­zkum­ným šku­ne­ru Jo­sef Vá­chal, tam si vy­hra­ješ s ob­ra­zem, pro­to­že aby ne­byl v di­vo­kejch vo­dách džun­gle vi­dět, je po­ma­lo­va­nej ze všech stran ja­ko Port­mo­ne­um v Li­to­mě­ři­cích.“

Zpo­ce­ný magis­tr Jan Ha­d­ra­ba ze střed­ní od­bor­né ško­ly v Jih­la­vě je pře­svěd­čen o tom, že tu ze­mře. Touhle do­bou už měl být dáv­no na do­vo­le­né v Hor­ním Je­se­ní­ku a uží­vat si hor­ské­ho vzdu­chu v po­ča­sí, kte­ré mu ne­při­vo­dí zá­sta­vu srd­ce. Mís­to to­ho se tu o něj po­kou­ší in­farkt upro­střed nej­hor­ší­ho bin­ce, kte­rý kdy v ži­vo­tě vi­děl. Před tím, aby opra­vil Vav­ří­na, že Vá­cha­lo­vo Port­mo­ne­um je v Li­to­myšli, a ne v Li­to­mě­ři­cích, ja­ko to prá­vě dva je­ho ko­le­go­vé udě­la­li, ho uchrá­ni­la jen je­ho ob­s­trukč­ní plic­ní ne­moc a sku­teč­nost, že se mu­sel sou­stře­dit na správ­né dý­chá­ní. Už lo­ni po­mýš­lel na dů­chod, ale ne. On, trou­ba, se ne­chal pře­svěd­čit, že mu sto­jí za to před od­po­čin­kem vy­ře­šit, jak do­po­mo­ci to­mu, aby stu­den­ti zvlá­da­li lé­pe stát­ní ma­tu­ri­tu z češ­ti­ny. Tak ostat­ně zně­la ta jed­na je­di­ná otáz­ka, kte­rou jim Kraj­ta do­vo­li­la Vav­ří­nu po­lo­žit. Ani po ne­ko­neč­ných mi­nu­tách se ne­zdá­lo, že by se Vav­řín byl ocho­ten k ně­če­mu dobrat. Mož­ná, že je to jen jed­na z po­sled­ních zkou­šek na po­sled­ní ces­tě je­ho ži­vo­ta. Dům Vav­ří­nův byl pro­dchnut vším, co magis­tr Jan Ha­d­ra­ba ne­sná­šel – ne­po­řá­dek, prach, od­pad­ky, špí­na a pře­de­vším hor­ko. Má po­cit, že od té do­by, co za­čal Vav­řín mlu­vit, hro­mad od­pad­ků při­by­lo i na mís­tech, kde před­tím se­dě­li a le­že­li je­ho ko­le­go­vé, ale při­čí­tal to pou­ze své­mu cha­tr­né­mu zdra­ví způ­so­be­ném stov­ka­mi ci­ga­ret vy­kou­ře­ných v ne­do­hled­né vzdá­le­nos­ti od stu­dent­ských ku­řác­kých kout­ků.

„Ane­pí­dek­tos mathí­se­os,“ od­kaš­lal si Vav­řín v re­ak­ci na dva pe­da­go­gy, kte­ří mu opra­vi­li Li­to­mě­ři­ce a po­kra­čo­val: „A po­čí­na­je na­lo­dě­ním na Jo­se­fa Vá­cha­la už bu­de je­ho ces­ta se­sta­vat ze sou­bo­jů, dob­ro­druž­ství a ob­je­vo­vá­ní di­vo­ký­ho a ne­vy­zpy­ta­tel­ný­ho svě­ta, kde zdán­li­vě nic ne­bu­de da­vat smy­sl, ale pod­ni­ti to je­ho zvě­da­vost. Kaž­dá z hlav­ních mi­sí tý­ka­jí­cích se buď zmi­ze­lý­ho bi­tev­ní­ho křiž­ní­ku Jo­sef Jung­mann, ne­bo pro­lo­me­ní šif­ro­va­cí­ho sys­té­mu, kte­rej po­u­ži­va ne­pří­tel, bu­de ně­ja­kým způ­so­bem od­ka­zo­vat k vý­znamnejm dí­lům kanó­nu. Tím chci řict, že když tam maš mi­si, kde bu­deš muset uvest do pro­vo­zu útoč­nou po­nor­ku Ka­rel Hy­nek Má­cha, bu­de tam epi­zod­ka se svá­dě­ním ho­lek a dlou­hou ces­tou na ho­ru a ce­lá ta­hle mi­se bu­de ta­ko­vá ce­lá ne­do­kon­če­ná a par­ťák tvý­ho hr­di­ny ti před kon­cem mi­se ze­mře při ha­še­ní po­žá­ru. Bu­deš tam mit i spous­tu ve­d­lej­ších úko­lů u bo­jo­vý tech­no­lo­gie se jmé­na­ma těch, kte­rý v kanó­nu ne­maš. Ne­musim ti snad při­po­mi­nat, že tím za­měst­naš spous­tu tvejch spo­lu­žá­ků bez prá­ce, ber to ja­ko ta­ko­vej bo­nus na­víc. Po­kud jde o hr­di­nu, před­stav si ho ja­ko tá­tu Ka­mi­la Lho­tá­ka, tak­že je to dok­tor, far­ma­ko­log s ry­tíř­ským er­bem a zá­ro­veň mu­zi­kant a ma­líř, ale ma i tem­nou strán­ku, vy­kaš­lal se na svý­ho sy­na ne­bo ně­co po­dob­ný­ho. Musi mit ta­ko­vý ty brej­lič­ky bez no­ži­ček a úz­kej krk, aby mu byl vi­dět tvr­dej lí­mec vod ko­ši­le. Při­tom je tam ale po­sla­nej, aby ně­co vy­šet­řil. To je myš­len­ka hlav­ní li­nie. Vy­šet­řo­vá­ní ne­smi v čes­ký li­te­ra­tu­ře chy­bět, tak­že ani ta­dy ne, je tam po­sla­nej čes­ko­slo­ven­skou vlá­dou, aby vy­šet­řil zmi­ze­ní bi­tev­ní­ho křiž­ní­ku Jo­sef Jung­mann.“

Zpo­ce­né magistře Zdi­sla­vě Kre­me­lo­vé ze střed­ní prů­mys­lo­vé ško­ly ve Slez­sku do­chá­zí tr­pě­li­vost a stá­le pře­mí­tá, jest­li se po to­li­ka vy­ru­še­ních mů­že už ko­neč­ně na ně­co ze­ptat, i když jim to na ok­ně se­dí­cí dív­ka vý­slov­ně za­ká­za­la. Za­čí­ná mít po­cit, že ho­ry krá­mů, kte­ré je ob­klo­pu­jí, jsou vrat­ké a mo­hou se na ně kaž­dou chví­li se­sy­pat. Pře­mýš­lí o urych­le­ném od­cho­du. Ztrá­cí před­sta­vu o tom, ko­lik ko­le­gů už mu­se­lo míst­nost opus­tit, ať už kvů­li hor­ku, ne­bo pro­to, že od­po­věď Vav­ří­no­va na je­jich otáz­ku ne­dá­vá smy­sl. Stá­le jí ne­ní jas­né, co má ob­skur­ní muž na mys­li, ale ja­ko uči­tel­ka in­for­ma­ti­ky tu­ší, že jim pa­tr­ně po­pi­su­je kon­cept po­čí­ta­čo­vé hry. V ta­ko­vém pří­pa­dě si ale ne­do­ve­de před­sta­vit, kde by na ně­co ta­ko­vé­ho mě­la hrst­ka ini­ci­a­tiv­ních pe­da­go­gů a mi­nis­ter­ských pra­cov­ní­ků vzít pe­ní­ze. Z olezlé­ho na­fu­ko­va­cí­ho le­hát­ka sle­du­je hal­dy ná­hod­ných před­mě­tů vy­rov­na­ných až ke stro­pu se­ces­ní vi­ly. Ja­ká ohrom­ná ško­da. By­la by pří­sa­ha­la, že me­zi hro­ma­da­mi od­pad­ků za­hléd­la i kni­hy, kte­ré by, ne­být pra­chu, mohl vel­mi dob­ře zhod­no­tit leckterý zku­še­ný an­tikvář.

„Ne­smiš hlav­ně za­po­mi­nat, že nej­pod­stat­něj­ší pro to, co se tam dě­je, nejsou ná­zvy stro­jů a špi­o­náž­ních pro­gra­mů, ani hra­ni­ce ce­lý­ho to­ho­hle svě­ta, ale boj, lov, střel­ba a zra­dy, ná­si­lí a cham­ti­vost, hro­ma­dě­ní vě­cí a ma­jet­ku, kte­rej zdán­li­vě pa­t­ři ně­ko­mu ji­ný­mu. Seš ko­nec­kon­ců v ko­lo­ni­a­li­zo­va­ný, mís­ty ovšem i pa­nen­ský kra­ji­ně. Ne­smiš za­po­me­nout správ­ně po­jme­no­vat zbra­ně. S kaž­dou při­bej­va­jí­cí mi­sí zis­ka tvůj hr­di­na ně­co no­vý­ho, ať už pu­jde o ro­tač­ní ku­lo­met Bo­hu­mil Hra­bal, ma­če­tu Lan­ger a Mor­de­chaj Lan­ger ne­bo houf­ni­ci Sa­li­va­ro­vá mo­del 68. Zá­ro­veň si ale uvě­dom, že se ti to ce­lý vo­de­hra­va ne ve vá­leč­ným sta­vu, ale po vál­ce. Ce­lej čes­kej li­te­rár­ní kanón ti ros­te v jed­ný vel­ký po­vá­leč­ný bub­li­ně, pro­to je ta tech­no­lo­gie vy­u­ží­va­ná tě­ma, kte­rejm ne­pa­t­ři. Je omše­lá, opo­tře­be­ná, ne­u­dr­žo­va­ná. Všech­na ta vá­leč­ná tech­ni­ka, kte­rou ti po­pi­su­ju, je re­lik­tem ně­če­ho, co už vo­de­zně­lo. Tvůj hr­di­na ti tam při­již­di ja­ko před­stí­ra­ně in­te­lek­tu­ál­ně nad­řa­ze­nej před­sta­vi­tel ko­lo­ni­ál­ní vel­mo­ci, kte­rá se sna­ži zkro­tit ně­co, co zkro­tit nejde. Ne­maš tam jas­ně po­jme­no­va­ný­ho ne­pří­te­le. Tím mů­že bejt do­mo­ro­dec stej­ně tak, ja­ko před­sta­vi­tel ji­ný moc­nos­ti. Mů­žeš mu ři­kat i Prus­ko, jest­li chceš.“

„Na to­hle ne­mám,“ pro­ne­se roz­hod­ně zpo­ce­ný dok­tor fi­lo­so­fie Ta­de­áš Tráv­ní­ček, mi­mo ji­né uči­tel dě­je­pi­su, a ode­jde stře­dem míst­nos­ti. Už to­ho má dost. Vzdá­vá veš­ke­rou spo­leč­nou sna­hu. V úmor­ném dus­nu si mat­ně vzpo­mí­ná na jed­nu z po­sled­ních in­struk­cí té sleč­ny, co se usa­di­la na oken­ním pa­ra­pe­tu: „Vav­řín udě­lí svou ra­du a pak ote­vře ok­no. Tím po­cho­pí­te, že do­mlu­vil. Vav­ří­nu se po­té, co do­mlu­vil, ni­kdo na nic ne­ptá. Vav­řín se vy­plá­cí v ak­ci­ích.“ Dok­to­ru fi­lo­so­fie Ta­de­áši Tráv­níč­ko­vi ne­do­chá­zí, o ja­kých ak­ci­ích moh­la Kraj­ta ho­vo­řit a ani o tom na­dá­le uva­žo­vat ne­hod­lá. Mar­ně se sna­ží vzpo­me­nout, jest­li do vstup­ní chod­by za­hl­ce­né ne­po­řád­kem při­šel zle­va ne­bo zpra­va.

Vav­řín polk­ne na­prázd­no. Ně­ko­li­ka pří­tom­ným do­jde, že ce­lou do­bu mlu­ví, aniž by je­din­krát svla­žil hr­dlo. „Sa­mo­zřej­mě tam musiš mit ně­ja­ký ro­zuz­le­ní, pro­zře­ní, ně­co hlu­bo­ký­ho o lid­skym du­chu, ale to­bě je jas­ný, že tvůj hr­di­na ten bi­tev­ní křiž­ník Jo­sef Jung­mann na­ko­nec na­jde. V po­sled­ní mi­si, kdy zjis­ti, že ho ved­lo ce­lý ne­po­třeb­ný ve­li­tel­ství čes­ko­slo­ven­ský­ho voj­ska do srd­ce pra­le­sa ja­ko pra­se na po­ráž­ku, na­jde v ka­pi­tán­ský ka­ju­tě bi­tev­ní­ho křiž­ní­ku Jo­sef Jung­mann prv­ní vy­dá­ní prv­ní­ho čes­ký­ho pře­kla­du Mil­to­no­va Ztra­ce­ný­ho rá­je. V tu chví­li ti do­jde, že to, čim pro­cha­ziš, je vlast­ně ztra­ce­nej ráj, včet­ně vše­ho dob­ro­druž­ství, lá­sek i zkla­má­ní, kte­rej­ma tvůj hr­di­na pro­šel. Zá­ro­veň ti do­jde, že abys roz­lous­kl vo­jen­ský spik­nu­tí, musiš po­u­žit ně­co, če­mu ři­kal Jung­mann slo­va po­za­tem­ně­lá, ty, co si vy­mys­lel, aby mohl Ztra­ce­nej ráj vů­bec pře­lo­žit. Na to sa­mo­zřej­mě ne­při­jdeš sám, maš tam prů­vod­ce, kte­rý­mu daš po­cho­pi­tel­ně po­do­bu, ale ne jmé­no, Ja­ku­ba Demla, co pak v zá­vě­ru ne­šťast­ně ze­mře. To je ti snad jas­ný proč. Ka­tar­ze pak bu­de jen vo tom, že to by­la ce­lý lež, ce­lá češ­ti­na ja­ko ja­zyk a všech­no, co z ní vze­šlo. Ale di­vo­kost zusta­ne a všich­ni se ti dí­ky sou­hr­nu bo­jo­vý tech­ni­ky, kte­rou po­u­ži­va­li opro­ti du­chu pa­ci­fis­tic­ký čes­ký li­te­ra­tu­ry, ně­co na­u­či­li. A při­tom je to vol­no­ča­so­vá ak­ti­vi­ta, co si vy­dě­la sa­ma na se­be.“

Zpo­ce­ná magis­t­ra Lu­cie Čej­ko­vá z gym­ná­zia v Bu­čo­vi­cích vy­dech­ne. Opro­ti Ta­de­áši Tráv­níč­ko­vi si ne­pa­ma­tu­je in­struk­ci o tom, že Vav­řín kon­čí svou ra­du tím, že ote­vře ok­no. Vy­čer­pa­ná hor­kem a dusnem za­po­me­ne na jed­no z pra­vi­del, co jim sdě­lo­va­la Kraj­ta a to, že „Vav­řín ne­dá­vá pro­stor pro do­ta­zy“. Dlou­ze se roz­hléd­ne po roz­pá­le­né, pra­chem zví­ře­né míst­nos­ti, zved­ne se ze sklá­da­cí­ho lůž­ka, kte­ré Vav­řín zís­kal z po­zůsta­los­ti her­ce Jo­se­fa Hli­no­ma­ze, a ráz­ně řek­ne: „Tak­že va­še ře­še­ní to­ho, aby stu­den­ti lé­pe zvlá­da­li stát­ní ma­tu­ri­tu z češ­ti­ny, je jim říct, že jsou to všech­no je­nom zby­teč­ná jmé­na a všech­no je to jen smyš­le­ná bu­di­tel­ská lež?“

Vav­řín po­pr­vé za ce­lou do­bu spus­tí no­hy na zem a ko­lé­ba­vou chůzí do­jde k ok­nu, kte­rým pus­tí dovnitř čer­s­tvý vzduch. Kraj­ta se smy­sl­ně pro­táh­ne na pa­ra­pe­tu a se­sko­čí. Dlou­ho ne­o­te­ví­ra­ným ok­nem pro­nik­ne dovnitř hluk křo­vi­no­ře­zu, jenž pře­hlu­ší dal­ší při­po­mín­ky pří­tom­ných uči­te­lů.

O tři mi­nu­ty poz­dě­ji krá­čí str­mou po­dol­skou ale­jí zpo­ce­ná magis­t­ra Zdi­sla­va Kre­me­lo­vá s Kraj­tou a zpo­ce­ným magis­trem Ja­nem Ha­d­ra­bou, jenž ko­neč­ně zís­kal kon­t­ro­lu nad svým de­chem.

„Tak­že mlu­vil ten člo­věk o po­čí­ta­čo­vé hře, kni­ze ne­bo fil­mu, po­cho­pil jste to z to­ho?“ ze­ptá se zpo­ce­ná magis­t­ra Kre­me­lo­vá.

„Spíš mě za­rá­ží, ko­lik na­šich ko­le­gů vy­ru­šo­va­lo a ode­šlo ješ­tě před­tím, než do­mlu­vil.“

„Ne­zdá se mi, že bych vi­dě­la ně­ko­ho od­chá­zet.“

„V tom bor­de­lu bych se to­mu ani ne­di­vil, jsem rád, že jsem to pře­žil.“

„Sleč­no, jak jste to po­cho­pi­la vy?“ ze­ptá se zpo­ce­ná magis­t­ra Kre­me­lo­vá Kraj­ty.

„Ká­mo, já ani ne­vim, v ja­ký čás­ti měs­ta jsem,“ od­vě­tí Kraj­ta.

„Ale aspoň jsme to zku­si­li,“ utrou­sí si pro se­be zpo­ce­ný magis­tr Jan Ha­d­ra­ba. Vzduch se mu zdá být pří­jem­něj­ším, jde ko­nec­kon­ců za­ne­dlou­ho na od­po­či­nek a k to­mu má na­víc po­sled­ních ně­ko­lik týd­nů pla­ce­né­ho vol­na, než za­počne je­ho po­sled­ní škol­ní rok.

Kro­mě­říž, čer­ve­nec 2025