V zá­pad­ních ze­mích, ale i u nás, se po­tře­ba chrá­nit pří­ro­du před ne­mi­lo­srd­ný­mi zá­sa­hy člo­vě­ka ob­je­vi­la už v 19. sto­le­tí. Prv­ní en­vi­ron­men­ta­lis­té ješ­tě vět­ši­nou ne­by­li kri­tič­tí k mo­der­ní ci­vi­li­za­ci, ale sna­ži­li se v je­jím rám­ci po­zi­tiv­ně pů­so­bit na pří­rod­ní dě­dic­tví. V še­de­sá­tých le­tech 20. sto­le­tí však část eko­lo­gů po­ci­ťo­va­la ne­do­sta­teč­nost ochra­nář­ství a ve­d­le pří­slo­več­né­ho sá­ze­ní strom­ků a čiš­tě­ní řek se pus­ti­la i do od­váž­né kri­ti­ky stá­tu a prů­mys­lu. Ve vše­o­bec­né at­mo­sfé­ře kul­tur­ní re­vo­lu­ce se hle­da­ly pří­či­ny a vznik­ly or­ga­ni­za­ce ja­ko Gre­e­n­pe­a­ce ne­bo Fri­ends of the Earth. V teh­dej­ším Čes­ko­slo­ven­sku však k ni­če­mu ta­ko­vé­mu ne­do­šlo – v to­ta­li­tě pros­tě ne­by­lo mož­né vy­ví­jet ve­řej­nou kri­ti­ku stát­ní mo­ci, či do­kon­ce sys­té­mu.

I v za­hra­ni­čí ale eko­lo­gic­ké or­ga­ni­za­ce br­zy ze své kri­tič­nos­ti sle­vi­ly. Pro­fe­si­o­na­li­zo­va­ly se a hle­da­ly ces­tu, jak pra­co­vat v rám­ci sys­té­mu, ne pro­ti ně­mu. Kon­fron­ta­ci vy­stří­dal lob­bing, ak­ti­vis­mus se za­čal ori­en­to­vat na po­zor­nost mé­dií. Pro­ti to­mu se po­sta­vi­la no­vá ge­ne­ra­ce ak­ti­vis­tů, ra­di­kál­ní en­vi­ron­men­ta­lis­té. Vrá­ti­li se k myš­len­ce, že eko­lo­gic­kým ško­dám lze za­brá­nit pou­ze změ­nou sys­té­mu a spra­ved­li­věj­ší za­chá­ze­ní s pří­ro­dou vy­ža­du­je spra­ved­li­věj­ší spo­leč­nost. Už ne­chtě­li stát o ně­co pro­sit, ale vy­tvá­řet bu­douc­nost vlast­ní­mi si­la­mi. A to hned.

Ra­di­ka­li­ta spo­čí­va­la v tom, že sa­mot­ný způ­sob jed­ná­ní již před­jí­mal bu­dou­cí, eko­lo­gič­těj­ší a spra­ved­li­věj­ší spo­leč­nost. Vzni­ka­ly do vel­kých sí­tí pro­po­je­né ma­lé, de­mo­kra­tic­ky ří­ze­né buň­ky ope­ru­jí­cí se skrom­ný­mi zdro­ji na prin­ci­pu spo­lu­prá­ce a sdí­le­ní. Pro­fe­si­o­nál­ní ak­ti­vis­ty vy­stří­da­ly dob­ro­vol­né sku­pi­ny ote­vře­né všem. Cí­lem ne­by­lo jen pro­tes­to­vat, ale spo­leč­ně vy­tvá­řet al­ter­na­ti­vu. „Nic ne­žá­dá­me, na nic se ne­ptá­me, be­re­me si zpát­ky,“ pro­hla­šo­va­ly ma­te­ri­á­ly hnu­tí Rec­laim the Streets, jež or­ga­ni­zo­va­lo vel­ké pou­lič­ní kar­ne­va­ly.

Jak vy­svět­lu­je No­vák ve své kni­ze, ra­di­kál­ní hnu­tí spo­ju­je eko­lo­gii s anar­chis­tic­kým prin­ci­pem „ne­o­svo­bo­zuj­te mne – osvo­bo­dí­me se sa­mi“. K to­mu slou­ží pří­má ak­ce ve sty­lu „udě­lej si sám“: vy­jít s má­lem, sdí­let a spo­lu­pra­co­vat, být skrom­ný. Stát pře­stal být part­ne­rem a pro­tes­ty na­hra­di­lo jed­ná­ní a ex­pe­ri­men­to­vá­ní s ji­ný­mi způ­so­by spo­le­čen­ské­ho ří­ze­ní a roz­ho­do­vá­ní. Ra­di­ká­lo­vé se po­sta­vi­li pro­ti eli­tář­ství. Do tvor­by bu­douc­nos­ti se mě­li za­po­jit všich­ni, od ak­ti­vis­tů a stu­den­tů, přes děl­ní­ky až po se­ni­o­ry.

Tma­vo­ze­le­ný svět do­klá­dá, že čes­ké eko­lo­gic­ké hnu­tí pří­liš ra­di­kál­ní ne­ní. Nej­blí­že k to­mu mě­lo asi na po­čát­ku de­va­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Teh­dy eko­lo­go­vé spo­lu­pra­co­va­li s anar­chis­ty, kte­ří do je­jich prá­ce při­ná­še­li so­ci­ál­ní a kon­tra­kul­tur­ní roz­měr. Avšak když pak by­ly za vlá­dy Vác­la­va Klause en­vi­ron­men­tál­ní or­ga­ni­za­ce za­řa­ze­ny na se­znam ex­tre­mis­tic­kých hnu­tí, sna­ži­ly se anar­chis­tic­ké­mu pro­stře­dí co nej­ví­ce vzdá­lit. A po­dob­ně část anar­chis­tů ne­li­bě nes­la spo­lu­prá­ci eko­lo­gů se stát­ní­mi in­sti­tu­ce­mi. No­vák vy­svět­lu­je, že tím čes­ký en­vi­ron­men­ta­lis­mus ztra­til dy­na­mi­ku běž­nou za na­ši­mi hra­ni­ce­mi. Dodnes pře­va­žu­je ochra­nář­ství a pro­fe­si­o­nál­ní ak­ti­vis­mus, vzác­né jsou ak­ti­vi­ty zdo­la, kte­ré by za­po­jo­va­ly nej­šir­ší spo­leč­nost a ex­pe­ri­men­to­va­ly s de­mo­kra­cií. Pro­fe­si­o­nál­ní ak­ti­vis­té pak ne­ma­jí, kdo by jim byl kri­tic­kým part­ne­rem „ze­vnitř“ hnu­tí.

V čes­kém ak­ti­vis­mu na­víc – pod­le je­ho ak­té­rů – chy­bí tvůr­čí ra­dost. Jak v kni­ze po­pi­su­je je­den z nich: „Ti An­g­li­ča­né, i když by­li ra­di­kál­ní, tak v tom po­řád by­la ta po­zi­tiv­ní ener­gie, ta ra­dost, ta zá­ba­va. Za­tím­co tam při­šli na street par­ty a sa­mi ji tvo­ři­li, tak ta­dy jen při­šli, se za­tnu­tou pěs­tí kři­če­li a ostat­ní na ně kou­ka­li. A to je, mys­lím, cha­rak­te­ris­ti­ka ce­lé­ho ak­ti­vis­mu ta­dy v Če­chách.“ Ra­di­ka­lis­mus na­hra­zu­je po­li­ti­ku po­ža­dav­ku po­li­ti­kou jed­ná­ní. Čet­ba Tma­vo­ze­le­né­ho svě­ta je i pro­to vel­mi in­spi­ra­tiv­ní pro pře­mýš­le­ní o mož­nos­tech di­va­del­ní­ho „ne­růstu“. Vy­bí­zí k otáz­ce, zda ja­ko uměl­ci do­ká­že­me být tvůr­čí i so­ci­ál­ně, ne­bo jen má­me „za­ťa­té pěs­ti, kři­čí­me a ostat­ní na nás kou­ka­jí“.

Ar­nošt No­vák: Tma­vo­ze­le­ný svět: Ra­di­kál­ně eko­lo­gic­ké ak­ti­vi­ty v Čes­ké re­pub­li­ce po ro­ce 1989. Pra­ha: SLON, 2017. 347 s.