Film Ji­ří­ho Ha­vel­ky Za­hrad­ní­kův rok (2024, do­stup­ný na Net­fli­xu) ne­ní o od­po­čin­ku, ale ani o prá­ci. Je o tom, jak člo­věk ko­lem se­be mů­že vy­tvo­řit pro­stor svo­bo­dy, kte­rá při­ná­ší uspo­ko­je­ní. Je však i tom, že ty­to zó­ny kli­du na­ru­šu­je ne­spra­ve­dl­nost. A že se jí lze brá­nit, aniž by člo­věk kle­sl k ná­si­lí.

Hr­di­na sním­ku – za­hrad­ník Ol­dřich Kai­ser – je ti­chým mi­s­trem pa­siv­ní­ho od­po­ru. Ne­pro­ne­se mno­ho slov, a přes­to, ne­bo prá­vě pro­to, hr­dě sná­ší bez­prá­ví. V ohro­mu­jí­cím bo­ji ve sty­lu Gánd­hí­ho ne­dě­lá nic, než že exis­tu­je a se­tr­vá­vá. Ja­ko bal­van na ces­tě vzdo­ru­je ne­pří­z­ni pou­ze si­lou své pří­tom­nos­ti. Pře­kva­pi­vě je ta­to „ob­jek­tiv­ní“ lid­ská schop­nost ti­še odo­lá­vat všem úto­kům do­kla­dem ry­ze sub­jek­tiv­ní in­te­gri­ty. Za­hrad­ník ovšem ne­ní fi­lo­zof. Při­nejmen­ším mu ne­vi­dí­me do hla­vy; je­ho mo­ti­va­ce lze od­vo­dit pou­ze z je­ho či­nů. 

Hlav­ní dě­jo­vá lin­ka je jed­no­du­chá. Bě­hem jed­no­ho roku (kon­cept je in­spi­ro­ván stej­no­jmen­nou pró­zou Kar­la Čap­ka) sle­du­je­me, jak muž ži­je, pra­cu­je a bo­ju­je s ta­jem­ným ma­fi­á­nem, kte­rý ne­trá­pí jen za­hrad­ní­ka a je­ho že­nu (Dáša Vo­ka­tá), ale ta­ké ves­nic­ké spo­le­čen­ství. Všich­ni se bo­jí pod­ni­ka­te­le (prav­dě­po­dob­ně) rus­ké­ho pů­vo­du. Ni­kdo však nic ne­zmů­že. Na­ko­nec i za­hrad­ní­ko­va že­na pro­ne­se zrád­nou ra­du: „Pro­dej mu to. Za­chraň si ži­vot, zdra­ví, klid.“

Což zna­me­ná: pro­dej svou in­te­gri­tu, pro­dej svou prá­ci, pro­dej svůj klid. Po­kud se sub­jekt sta­ne ob­jek­tem, mů­že se pro­dat – ale pak z něj nic ne­zbu­de. Ma­fi­án však už Za­hrad­ní­kův po­ze­mek ne­chce kou­pit. Po zni­če­ní kvě­tin, plo­dů, do­mu i zdra­ví zů­stá­vá jen ho­lé ná­si­lí. Cí­lem je podro­be­ní – pro­mě­na od­po­ru­jí­cí­ho ob­jek­tu v pod­da­né­ho. Z po­hle­du po­ho­dl­né­ho di­vá­ka (ne­bo to­ho s ide­o­lo­gic­ký­mi před­sud­ky) se film mů­že je­vit ja­ko kon­zer­va­tiv­ní dí­lo há­jí­cí tra­dič­ní ma­lo­měš­ťác­ké ctnos­ti. Za­hrad­ník chrá­ní svůj ma­je­tek, plo­dy své prá­ce… Pří­běh za­hrad­ní­ka je však pře­de­vším o sí­le mo­rál­ní pře­va­hy obě­ti.

Když jsem če­tl kni­hu fran­couz­ské­ho fi­lo­zo­fa Jacque­sa Ellu­la Pro­ti ná­sil­ní­kům (1972), ne­do­ve­dl jsem si před­sta­vit, jak bo­jo­vat za spra­ve­dl­nost, a při­tom od­mí­tat ná­si­lí. Ellul v kni­ze na­bá­dá re­vo­luč­ně na­la­dě­né křes­ťa­ny, aby se vzda­li ná­sil­né­ho od­po­ru. Ma­jí být ná­sle­dov­ní­ci Kris­to­vi a na­sta­vo­vat dru­hou tvář. Za­hrad­ník uká­zal, že to ne­ní pro­ti­mluv: film uka­zu­je jak frustra­ci po­ko­ry, tak sí­lu za­tvr­ze­los­ti.

Po­dí­vej­te se na to, pro­to­že je to skvě­lý fil­mo­vý esej o re­vo­luč­ní fi­lo­zo­fii ži­vo­ta.

Za­hrad­ní­kův rok. (Čes­ká re­pub­li­ka, 2024) Re­žie: Ji­ří Ha­vel­ka, scé­nář: Ji­ří Ha­vel­ka (s vy­u­ži­tím před­lo­hy Kar­la Čap­ka), ka­me­ra: Fer­di­nand Ma­zu­rek, střih: Ja­kub Hej­na, hud­ba: Ta­de­áš Věr­čák, pro­duk­ce: Ji­ří Tu­ček, Mi­cha­e­la Pe­tr­žil­ko­vá. Hra­jí: Ol­dřich Kai­ser, Dáša Vo­ka­tá, Ště­pán Ko­zub, Mi­chal Is­te­ník, Ale­na Mi­hu­lo­vá, Pe­tr Lně­nič­ka, Lu­boš Ve­se­lý, Sá­ra Arn­stei­no­vá, Ji­ří Ši­mek, To­máš Je­řá­bek a dal­ší.