Vy­pa­ko­va­li jsme je po­tře­tí, stej­ně ja­ko po­kaž­dé před­tím. De­fi­ni­tiv­ně. Sna­ži­li se nás pře­svěd­čit, že to je po­sled­ní mož­nost. Že mů­že­me do­stat po­ku­tu, kte­rá nás zrui­nu­je. A na­ko­nec, ja­ko by si uvě­do­mi­li, že je nám stě­ží co vzít, před ná­mi pře­destře­li jis­tou smrt.

Když od­plou­va­li do ve­čer­ní­ho slun­ce roz­li­té­ho nad tem­ně kré­mo­vou hla­di­nou ja­ko pro­říz­nu­tý žlou­tek vol­ské­ho oka, ne­cí­til jsem úle­vu, za­dos­tiu­či­ně­ní či ra­dost. Byl to zvlášt­ní druh sou­ci­tu s lid­mi, kte­ří si ne­by­li ochot­ni při­znat mar­nost své­ho jed­ná­ní. Ne­ní kam se eva­ku­o­vat, co­pak to ne­vi­dí­te? Už ne­ní žád­né mís­to, kde by rost­ly oli­vo­vé ra­to­les­ti a ho­lu­bi­ce nás zva­ly k od­po­čin­ku v bez­peč­ném a ti­chém skry­tu stro­mů. I ty se sta­ly ne­přá­te­li a ne­ma­jí už nejmen­ší po­tře­bu nás chrá­nit – jen ko­lik li­dí v po­sled­ní do­bě ze­mře­lo úto­kem pa­da­jí­cích kme­nů! Ne, ne­ní kam se vrá­tit. Nejde utéct. Když na­fu­ko­va­cí člun za­pa­dl za ho­ri­zont, by­li jsme pře­svěd­če­ni, že jej po­hl­ti­la bahni­tá vo­da. Zů­sta­li jsme sa­mi.

Vy­prá­vě­li nám o li­dech, kte­ří do po­sled­ní chví­le tou­ži­li hlí­dat ma­je­tek, aby je pak ze střech vy­zve­dá­va­li vr­tu­l­ní­kem. O ze­mě­děl­cích, kte­ří chtě­li chrá­nit do­by­tek, jenž na­ko­nec upla­val, a oni zů­sta­li uvěz­ně­ni v tros­kách mašta­lí a sle­pi­čá­ren. Ří­ka­li nám, ko­lik li­dí se ne­na­šlo.

Je­den pří­běh mi utkvěl v pa­mě­ti a mys­lel jsem na něj teď, když jsme si vy­táh­li za­hrad­ní sto­lič­ky na stře­chu a pus­ti­li se do po­sled­ní zá­so­by stu­de­ných říz­ků s ka­šo­vi­tým chle­bem. Ně­ja­ký muž z ji­hu prý žil na sa­mo­tě, a když při­šla vo­da, snad spal, či byl opi­lý. A na­jed­nou vy­pu­kl po­žár. Ne­pří­pad­nost ohně v do­mě za­li­tém vo­dou mě ob­zvlášť vzru­šo­va­la: to ma­ni­festač­ní spol­če­ní živlů, kte­ré se roz­hod­ly zni­čit člo­vě­ka!

Když k ho­ří­cí­mu do­mu při­je­li na svých loď­kách zá­chra­ná­ři, ne­moh­li se k to­mu chla­po­vi do­stat; dům byl pl­ný zma­te­ných a agre­siv­ních ro­tvaj­le­rů. Po­bí­ha­li me­zi pla­me­ny, krou­ži­li zma­te­ně ko­lem zdí, po­tá­pě­li se a vy­str­ko­va­li svo­je řez­nic­ká če­la. Cho­val jich víc jak tu­cet, prý z nich chtěl vy­pěs­to­vat vý­ji­meč­ně agre­siv­ní ko­man­do, pro­to­že lid­stvo po­va­žo­val za ztě­les­ně­né zlo. Ně­kte­ří psi mu utek­li a je dost dob­ře mož­né, že ně­ko­ho za­dá­vi­li ješ­tě před­tím, než je i s je­jich obyd­lím splách­la vl­na.

Tři po­do­by ne­příz­ně, s níž mu­se­li hasi­či zá­pa­sit: vo­da, oheň a ne­ná­vist k lid­stvu. A ani ta chla­po­vi ze sa­mo­ty ne­po­moh­la. Ne – ne­ná­vist, vál­ka ani ná­si­lí nás ne­mo­hou zba­vit roz­hod­nu­tí, jež je tře­ba za lid­stvo uči­nit. Jsou pou­ze sla­boš­ským úni­kem před sku­teč­nos­tí. De­struk­cí, jež má za­ha­lit ne­schop­nost při­jmout zod­po­věd­nost.

Když jsme do­jed­li, ješ­tě se ob­je­vil kde­si zby­tek ví­na. Nad na­ším do­mo­vem noc ro­ze­vře­la těž­ký ob­lak, ja­ko by nás chtě­la ochrá­nit před dal­ší­mi pří­va­ly deš­tě. Lhos­tej­ným ti­chem však pří­ro­da jas­ně dá­va­la na­je­vo, že s ná­mi již skon­či­la. Nic no­vé­ho ne­chys­tá. To je vše. Na­padlo mne za­ne­chat v prázd­né láhvi zprá­vu – ale ko­mu?

Ná­h­le mne zne­jis­ti­la myš­len­ka, zda jsme sku­teč­ně zů­sta­li sa­mi. Ne­při­jde po nás ně­kdo? Ne­zů­stal pře­ci jen v dá­li ně­kde za­po­me­nu­tý oli­vov­ník, ko­lem nějž se kr­čí li­dé ja­ko my? Ane­bo jej již dáv­no ob­krou­ži­li ro­tvaj­le­ři, aby ohlí­da­li, že ni­kdo ne­u­nik­ne?

Po­řád by­la ješ­tě mož­nost, že se ně­ko­mu po­da­ři­lo do­hod­nout s pří­ro­dou. Na­vá­zat s ní kon­takt, uzavřít pří­mě­ří a mož­ná se stát by­tos­tí no­vé­ho ty­pu. Schop­nou pře­svěd­čit po­ča­sí, aby by­lo mi­lo­srd­né. Vy­jed­nat pří­z­ni­věj­ší pod­mín­ky ka­pi­tu­la­ce.

Li­dé, kte­ří vě­ří na Bo­ha, by asi řek­li, že v tom svět­le, kte­ré ná­h­le za­bli­ka­lo prů­r­vou v mračnech, se nad ni­mi sklá­ně­la mi­los­ti­vá tvář je­jich Ot­ce. Mož­ná bych mohl v so­bě mohl ob­je­vit zno­vu ví­ru v lid­ský úděl, ale by­lo to v tu chví­li pří­liš fa­na­stic­ké. Mno­hem prav­dě­po­dob­něj­ší se je­vi­la va­ri­an­ta, že li­dé do­sáh­li no­vých schop­nos­tí a roz­há­ně­jí mrač­na. Sne­sou se ja­ko fa­leš­ní an­dě­lé a vy­táh­nout nás do at­mo­sfé­ry. A z ní vy­stře­lí na ji­nou pla­ne­tu, kde se již chys­tá bu­dou­cí ci­vi­li­za­ce.

Ozval se ran­dál, ja­ko by star­to­val Tupo­lev. Ří­ka­lo se mu lé­ta­jí­cí cir­ku­lár­ka, a přes­ně tak to pů­so­bi­lo. Hřmot hrůz­né­ho lid­ské­ho du­cha, kte­rý pro­ře­zá­vá tkáň pří­ro­dy, aby za­chrá­nil ty, kte­ří v něj již ne­vě­ří. Let­ni­ce tech­no­lo­gic­ké zpup­nos­ti.

Če­kal jsem, co se sta­ne. A na ma­lou chví­li si při­pus­til, že ať už se k nám sne­sou an­dě­lé sku­teč­ní ne­bo sa­mozva­ní, mož­ná by mě moh­li pře­svěd­čit.

Tvá­ří v tvář roz­ho­du­jí­cí chví­li člo­věk sláb­ne.

Svět­lo zmi­ze­lo.

Roz­hod­nu­tí už padlo, by­lo tře­ba se při­pra­vit.

Spí­še ze zvy­ku, jsme si na­táh­li ne­o­pren a při­vá­za­li si k no­hám lý­kem ohob­lo­va­ná prk­na vy­trh­nu­tá ze stře­chy a za­ku­la­ce­ná do špič­ky. Be­ze slov jsme si pro­hlí­že­li na­ši ar­chu, jež se hrou­ti­la a roz­pa­da­la a kte­rou prá­vě de­fi­ni­tiv­ně opouš­tí­me. Když ko­neč­ně při­šla dlou­ho oče­ká­va­ná vl­na, krát­ce jsme na se­be po­hléd­li. Pro­bě­hl me­zi ná­mi jen záblesk vzá­jem­nos­ti v očích či krát­ký do­tek prs­ty. Ja­ko bychom chtě­li dě­ji­ny ukon­čit jis­krou lid­ství. Myš­len­ky však zů­sta­ly na stře­še a ero­do­va­ly spo­lu s ní. Za­sy­če­ly za na­ši­mi zá­dy ja­ko po­sled­ní vý­dech mi­nu­los­ti. Kaž­dé­ho z nás vl­na vy­nes­la do ji­né­ho smě­ru a hlu­bo­ká noc bez je­di­né­ho svě­tél­ka, hvězdy či mě­síč­ní zá­ře nás na­vrá­ti­la na po­čá­tek, do vý­cho­zí­ho bo­du.

Ja­ké to bu­de ten­to­krát? Ne­selže­me za­se?