Táňa Za­blou­di­lo­vá je čes­ká no­vi­nář­ka, kul­tur­ní pu­b­li­cist­ka, dra­ma­tur­gy­ně fes­ti­va­lu Se­rial Killer. Za­mě­řu­je se na re­fle­xi te­le­viz­ní tvor­by a so­ci­ál­ních té­mat, v po­sled­ní do­bě pře­de­vším byd­le­ní a roz­vo­je měst. Pra­co­va­la v Čes­kém roz­hla­se, Alar­mu, dnes je kme­no­vou au­tor­kou Page Not Found. Při­spí­vá ta­ké do den­ní­ho tis­ku. Je au­tor­kou do­ku­men­tár­ních pod­cas­tů Mo­je te­ra­pie (2019) o du­šev­ním zdra­ví a Hra­ni­ce ná­si­lí (2022), v němž se vě­no­va­la obě­tem se­xu­ál­ní­ho ná­si­lí. S hu­deb­ním pu­b­li­cis­tou Mi­lo­šem Hro­chem stá­la u zro­du ini­ci­a­ti­vy Nad­še­ním ná­jem ne­za­pla­tíš, kte­rá by­la v ro­ce 2023 oce­ně­na hu­deb­ní ce­nou Vi­ny­la ja­ko po­čin roku.

Ja­ká je dnes prá­ce v kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ce?

Je to ta­ko­vý zvlášt­ní po­cit. Ja­ko že jsi vy­mí­ra­jí­cí druh. To je vě­ta, kte­rou jsme si s růz­ný­mi lid­mi už mno­ho­krát řek­li a na­vzá­jem si po­tvr­di­li, že to tak vi­dí­me. Je to i me­zi­ge­ne­rač­ní po­cit, což znám z růz­ných spo­leč­ných ak­cí. Ja­ko tře­ba ne­dáv­no na křtu kni­hy Mi­lo­še Hro­cha. Sejde se ko­mu­ni­ta ko­lem kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ky a star­ší si uta­hu­jí z mlad­ších, že to po­řád ješ­tě dě­la­jí.

Ne­dáv­no ale na­stal tře­ba v hu­deb­ní no­vi­na­ři­ně za­jí­ma­vý zlom. Pí­šou ví­ce i hol­ky, což běž­né ne­by­lo. Pu­b­li­cis­ti­ky ja­ko Ane­ta Martín­ko­vá to dě­la­jí skvě­le, ale zá­ro­veň v do­bě, kdy to už je spí­še ko­ní­ček. A to je vlast­ně všem těm li­dem, kte­ří jsou mlad­ší než já, spo­leč­né. Li­dé ja­ko Ju­lia Pá­tá ne­bo Ti­mon Lás­ka mu­sí pra­co­vat na ma­xi­mum, mu­sí to­ho na­psat hroz­ně moc, aby se uži­vi­li. To jsi pak blíz­ko vy­ho­ře­ní straš­ně rych­le. Ane­bo je mož­nost sle­vit, hle­dat si ji­né džo­by, kde si víc vy­dě­láš, a pak to mů­žeš dě­lat ja­ko svo­ji dal­ší prá­ci ne­bo ko­níč­ka.

Když mě v po­sled­ní do­bě ně­kdo po­zve do ně­ja­ké­ho své­ho vy­so­ko­škol­ské­ho kur­zu ne­bo do se­mi­ná­ře, kde jsou stu­den­ti, tak s ni­mi rov­nou mlu­vím o tom, jak to fun­gu­je re­ál­ně. To bych oce­ni­la i já ja­ko stu­dent­ka. A rov­nou jim ří­kám, že když bu­dou chtít psát o kul­tu­ře, mu­sí se při­pra­vit na to, že bu­dou re­ál­ně spíš klou­bit ně­ko­lik men­ších úvaz­ků a psa­ní bu­de jen je­den z nich. Je po­tře­ba s tím do­pře­du po­čí­tat, ne­mys­let si, že tě ně­kdo ja­ko kul­tur­ní­ho no­vi­ná­ře dnes za­měst­ná na pl­ný úva­zek. 

A pro te­be je prá­ce v kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ce ta­ké „ko­ní­ček“?

Pro mě ku­po­di­vu ne. Prá­vě pro­to, že se to dá sklou­bit s ji­ný­mi věc­mi, co píšu. Dě­lám so­ci­ál­ní té­ma­ta, kte­rá jsou pa­ra­dox­ně lé­pe pla­ce­ná než kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ka. Na­pří­klad o byd­le­ní teď hod­ně píšu sloup­ky do Prá­va, což mě tě­ší i pro­to, že to je tra­dič­ní tisk ur­če­ný li­dem mi­mo na­ši so­ci­ál­ní bub­li­nu. A za sloup­ky je ví­ce pe­něz. Když pak píšu o kul­tu­ře, v po­sled­ní do­bě jsou to vět­ši­nou re­cen­ze, což je spí­še ru­tin­ní prá­ce a špat­ně za­pla­ce­ná. Ne­můžu si teď vzpo­me­nout, kdy jsem na­po­sled do­sta­la za úkol kon­tex­to­vý kul­tur­ní text. Nej­hor­ší na tom je, že re­cen­zu­ji vět­ši­nou te­le­viz­ní se­ri­á­ly, což zna­me­ná strá­vit hroz­ně ča­su na­kou­ká­ním. Si­ce mě to ba­ví, ale ten čas ne­ní za­pla­ce­ný.

To je za­jí­ma­vé. Když srov­nám te­le­viz­ní tvor­bu tře­ba s di­va­dlem ne­bo li­te­ra­tu­rou, tak se­ri­á­lo­vý prů­my­sl je ob­last, ve kte­ré je nej­víc pe­něz. A přes­to ří­káš, že se za to moc ne­pla­tí.

Je to pod­le mě tím, že kul­tur­ních rubrik v de­ní­cích je vel­mi má­lo a ma­jí ma­lé roz­počty, kte­ré se na­víc ješ­tě zmen­šu­jí. Snad co půl roku mi ně­kdo z edi­to­rů na­pí­še, že se omlou­va­jí, ale že se ne­mů­žou do­mlou­vat na moc do­pře­du a mu­sí si vy­bí­rat. Mys­lím, že je na ně vy­ví­jen v těch mé­di­ích tlak, aby se za­mě­řo­va­li na proflá­k­lé vě­ci, na kte­ré se pod­le nich bu­de kli­kat.

To ne­ní pro­blém jen Čes­ka. Ně­kdo z pro­gra­mo­vé­ho ve­de­ní fes­ti­va­lu v Can­nes se ne­dáv­no pro­ře­kl, že se roz­ho­do­va­li o za­řa­ze­ní jed­no­ho fil­mu pod­le to­ho, jest­li při­je­de je­ho zná­mý tvůr­ce a bu­dou ho mo­ci udat no­vi­ná­řům. Těch jmen a klí­čo­vých slov, na kte­rá se kli­ká a táh­nou KPI (uka­za­te­le vý­kon­nos­ti, např. ná­vštěv­nost, za­po­je­ní, pro­kli­ky – pozn. red.), je do­ce­la má­lo. Tak­že i au­di­o­vi­ze v rám­ci kul­tu­ry je na tom hod­ně bi­tá.

Kre­a­tiv­ní prů­mys­ly ros­tou, pro­té­ká tím ohrom­né množ­ství pe­něz, ži­vot­ní cyk­lus na di­gi­tál­ních plat­for­mách je vel­mi rych­lý, mé­dia po­tře­bu­jí to­čit ty ob­sa­hy, mu­sí se vě­no­vat se­ri­á­lům, o nichž se teď mlu­ví na so­ci­ál­ních sí­tích. Kdo te­da pí­še tex­ty, na kte­ré se kli­ká, když to nejsou kul­tur­ní no­vi­ná­ři a no­vi­nář­ky? 

Ne­vím. Můžu jen sklá­dat do­jmy. Za pr­vé z těch se­ri­á­lů jich pou­tá jen má­lo – ne­dáv­no tře­ba Ado­lescent a tře­tí se­zó­na Bí­lé­ho lo­to­su. Mé­dia si to­ho všimla, vi­dí, že se o tom bu­de psát a na­ba­lu­je se na to hod­ně sou­vi­se­jí­cích té­mat ve­řej­né dis­ku­ze. A o zbyt­ku se pros­tě psát ne­bu­de. 

Já si ale po­řád mys­lím, že to sou­vi­sí s men­tál­ním na­sta­ve­ním ve­dou­cích těch kul­tur­ních rubrik. Ne­ra­da ge­ne­ra­li­zu­ji, ale je fakt, že vět­ši­nou jsou to muži ve vě­ku ge­ne­ra­ce X (na­ro­ze­ni od še­de­sá­tých let do kon­ce se­dm­de­sá­tých – pozn. red.), kte­ří jsou tla­če­ni vlast­ní­ky mé­dií, aby sbí­ra­li čte­nost a kli­ka­nost. Z je­jich po­hle­du je kul­tu­ra zbyt­ná, okra­jo­vá, je to pro vol­ný čas. Ni­kdo ne­má ocho­tu dě­lat to atrak­tiv­ně, pře­dá­vat li­dem za­jí­ma­vá té­ma­ta skr­ze kul­tu­ru. Já si na­iv­ně mys­lím, že je za­jí­ma­vé, ale uka­zu­je se, že ty šéfy to ne­za­jí­má.

Ne­chci moc fi­lo­zo­fo­vat, ale pod­le mě to sou­vi­sí i s tím, že mi­zí té­ma­ta ve pro­spěch klí­čo­vých slov. To je pa­tr­né tře­ba i v po­li­tic­kých kam­pa­ních, kde se pro­dá­va­jí hes­la, o něž se ve­dou kul­tur­ní vál­ky. V mé­di­ích je to pod­le mě po­dob­né. My se ne­sna­ží­me moc do­dá­vat li­dem ma­te­ri­á­ly k pře­mýš­le­ní, ale spí­še pro­dá­vá­me ti­tul­ky a klí­čo­vá slo­va a když je tam k to­mu ně­ja­ký ob­sah, tak su­per – ale ne­ní to to, co by si mé­dia ob­jed­ná­va­la. Mož­ná to teď ale lí­čím moc tem­ně… Po­řád se sa­mo­zřej­mě dá v čes­kých mé­di­ích číst dost za­jí­ma­vé­ho, ale kul­tu­ra má holt hroz­ně má­lo pro­sto­ru.

Jak se dá kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ka sklou­bit s ro­di­nou?

Já mám tře­ba part­ne­ra, kte­rý mů­že být na ho­me of­fi­ce, když chce, zá­ro­veň je ex­trém­ně prak­tic­ký a prak­tič­těj­ší než já – je to u nás gen­de­ro­vě aty­pic­ké. Zá­ro­veň má­me i ba­bič­ku, kte­rá je blíz­ko, tak­že jsme si dí­tě pře­dá­va­li vždyc­ky ve třech li­dech. A i tak jsem by­la una­ve­ná, ne­mě­la jsem vlast­ně ma­teř­skou. Tak čty­ři dny po po­ro­du jsem ne­pra­co­va­la, a pak už jsem na­psa­la ně­ja­ký text. Je to pod­le mě i tím, jak je člo­věk zblb­lý z té prá­ce, je zau­to­ma­ti­zo­va­ný, tak jsem asi chtě­la hned ně­co na­psat, abych si po­tvr­di­la, že to zvlád­nu. Mys­lím, že jsem po po­ro­du a v prv­ních le­tech ži­vo­ta mé dce­ry pra­co­va­la fakt hod­ně. Až teď si prá­ce ubí­rám a dě­lám si to snad­něj­ší, a to i pro­to, že mo­je tě­lo vy­sí­lá ně­ja­ké sig­ná­ly a ří­ká si o to sa­mo.

Vrať­me se ješ­tě k to­mu, že jsou v mé­di­ích v kul­tu­ře upřed­nost­ňo­va­né re­cen­ze. Já mám do­jem, že je to i tím tla­kem na rych­lost, že ne­ní čas po­řád­ný text vy­se­dět…

No, ur­či­tě. Mně by se tře­ba lí­bi­lo, kdy­by re­dak­ce dá­va­ly čte­cí týd­ny. To ti tu prá­ci zlep­ší nej­víc. Ale to je stej­né, ja­ko když ti tře­ba fil­ma­ři řek­nou, že až v po­sled­ní do­bě se dá­va­jí pe­ní­ze na vý­voj ne­bo na pří­pra­vu i tře­ba za ce­nu, že to pak za­vřeš a od­lo­žíš. Ce­lý ten kul­tur­ní sys­tém je za­lo­že­ný jen na hod­no­ce­ní vý­sled­ků. Ne­u­mí uva­žo­vat tím­to sty­lem.

Ta­ky pře­vlá­dá po­cit, že kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ka se pí­še snad­no. Ty máš si­ce vy­stu­do­va­ná me­di­ál­ní stu­dia a žur­na­lis­ti­ku, ale stej­ně jsi ří­ka­la, že ses mu­se­la na­u­čit psát pra­xí. Co ti nej­víc po­moh­lo?

Ve ško­le to ne­by­lo. Mně to se­pnu­lo až na vý­jez­du ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých. By­la jsem ve Wis­con­si­nu, v měs­tě Ma­dison, kde si­ce pů­so­bil tře­ba i Da­vid Bor­dwell (vý­znam­ný ame­ric­ký fil­mo­vý vě­dec – pozn. red.), ale já cho­di­la do na­pros­to be­ze­jmen­né ka­to­lic­ké ško­ly, ze kte­ré vy­chá­ze­jí tře­ba fy­zi­o­te­ra­pe­u­ti ne­bo sestřič­ky. Mě­la jsem tam pro ně úpl­ně okra­jo­vé před­mě­ty, ja­ko by­la te­le­viz­ní kri­ti­ka, psa­ní pro ča­so­pi­sy, po­li­tic­ký sys­tém v USA a ame­ric­kou li­te­ra­tu­ru. Vždyc­ky jsem se ocit­la v míst­nos­ti, kde je­di­ný, ko­ho to za­jí­ma­lo, jsem by­la já. A ti uči­te­lé mě pro­to mi­lo­va­li.

Nej­vy­ho­ře­lej­ší byl pe­da­gog ma­ga­zí­no­vé­ho psa­ní. On nám dal číst kníž­ku The Best Ame­ri­can Ma­ga­zi­ne Wri­ting, vý­běr člán­ků, co vy­chá­zí kaž­dý rok. Já si to ote­vře­la a hned prv­ní byl vý­bor­ně na­psa­ný lon­gread o měs­tě ně­kde na ji­hu USA, kte­ré eko­no­mic­ky ži­je jen z to­ho, že tam je věz­ni­ce. By­lo to tak li­te­rár­ní, če­tl se ja­ko po­víd­ka, ale při­tom byl ana­ly­tic­ký, do­ká­zal pře­vy­prá­vět nej­dů­le­ži­těj­ší so­ci­o­e­ko­no­mic­ká fak­ta. To se mi lí­bi­lo, ří­ka­la jsem si, že bych chtě­la psát to­hle. 

U nás ale lon­grea­dy to­ho­to ty­pu ne­ma­jí tra­di­ci. V po­sled­ní do­bě se sem tam ně­kde ně­co ob­je­ví, ale jsou to spíš vý­jim­ky. V Page Not Found mi Apo­le­na Rych­lí­ko­vá a Ja­kub Ze­len­ka da­li mož­nost na tu­to mo­ji ame­ric­kou zku­še­nost na­vá­zat a psát i dlou­hé ana­ly­tic­ké tex­ty, tře­ba dva­cet ne­bo tři­cet ti­síc zna­ků.

A jak ses to te­da na­u­či­la?

No to je tro­chu „fa­ke it till you ma­ke it“. Vždyc­ky hrá­lo ro­li to, kde jsem zrov­na by­la. Nejdřív v Čes­kém roz­hla­se na Wa­ve, to by­ly krát­ké vě­ci, tam jsem se na­u­či­la zá­kla­dy. Pak jsem do­sta­la vět­ší pro­stor v Alar­mu. No a ja­ko fre­e­lan­cer jsem se při­způ­so­bo­va­la to­mu kte­ré­mu mé­diu. Tak­že jsem vě­dě­la, o co mi jde, ale vždyc­ky jsem to dě­la­la pod­le mé­dia, kam jsem psa­la. Uči­la jsem se tím, co po mně chtě­li.

Ty se vě­nu­ješ i so­ci­ál­ní pu­b­li­cis­ti­ce, na­víc pí­šeš růz­né žán­ry. Při­jde mi, že v tvém pří­stu­pu ke kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ce je to po­znat. Že jsi zvyk­lá si ty vě­ci na­stu­do­vat, nejen vy­tě­žit Go­o­gle, ale ocho­dit si té­ma ja­ko no­vi­nář­ka.

Asi jo. Já jsem vždyc­ky chtě­la psát o fil­mech, a to i s tím, že jsem ne­mě­la vy­stu­do­va­nou fil­mo­vou vě­du. Mys­le­la jsem si, že to pře­ce ne­va­dí, ale mu­se­la jsem v ně­ja­ké fá­zi uznat, že o tom moc ne­ro­zu­mím. A že o tom chci číst od ně­ko­ho, kdo to­mu ro­zu­mí líp. Za­mě­ři­la jsem se pro­to po­tom na te­le­viz­ní se­ri­á­ly, pro­to­že jsou čas­tě­ji o ak­tu­ál­ních spo­le­čen­ských je­vech, a ta­ké mě fas­ci­nu­jí tím, že dí­ky své dél­ce mo­hou dá­vat pro­stor pro­mě­nám po­stav, růz­ným hle­dis­kům a kom­ple­xi­tě. V do­bě, kdy jsem za­ča­la psát, se v Čes­ku roz­ví­je­la qua­li­ty TV, za­ča­ly se to­čit se­ri­á­ly ví­ce o tom, o čem spo­leč­nost mlu­ví, ví­ce ana­ly­tic­ké, za­mě­ře­né na růz­né per­spek­ti­vy, což je vlast­ně přes­ně to, co mě za­jí­má. Já ti ne­za­na­ly­zu­ji film moc dob­ře. Na­psa­la jsem za po­sled­ní do­bu snad jed­nu re­cen­zi na film, na Bru­tál­ní vedro (re­žie Al­bert Hos­po­dář­ský, ČR/SR 2023), a to jen pro­to, že se to tý­ká kli­ma­tic­ké kri­ze a mla­dých li­dí, že se to pro­lí­ná s mý­mi té­ma­ty. Mně se ty vě­ci pře­krý­va­jí. Spo­lu tře­ba ješ­tě s ar­chi­tek­tu­rou, ve­řej­ným pro­sto­rem, kde dob­ře vi­díš po­li­ti­ku a roz­lo­že­ní mo­ci to tvo­ří ta­ko­vý ba­lí­ček mých té­mat.

Teď si do­vo­lím zo­bec­ňo­vat. Mám do­jem, že u nás dnes exis­tu­jí dva dru­hy kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ky. Buď ta­ko­vá bez­ob­saž­ná, kte­rá se za­mě­řu­je na to, jak dí­lo ba­ví, ne­bo ne, ane­bo tex­ty, ve kte­rých li­dé ří­ka­jí, co si mys­lí o svě­tě. Ty ale mlu­víš o kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ce s no­vi­nář­ským smys­lem pro re­a­li­tu. Ta spí­še chy­bí. Ne­ní to te­dy dů­sle­dek to­ho, že ne­ní, kde se to na­u­čit?

Ano. A oni hlav­ně ty stu­den­ti už ve ško­le zjis­tí, že to ne­ma­jí dě­lat. Už ve ško­le po­cho­pí, že po­kud chtě­jí dě­lat no­vi­na­ři­nu, tak mu­sí psát o ně­čem ji­ném než o kul­tu­ře, aby se uži­vi­li. Když mě kdy­si na­padlo, že bych moh­la psát o fil­mu, by­lo to na let­ní fil­mo­vé ško­le na worksho­pu s To­má­šem Bal­dýn­ským. A já jsem by­la je­di­ná, kte­rá oče­ká­va­la, že nás na­u­čí psát. Měl z to­ho, v dob­rém, vel­kou legra­ci. Ří­kal: „To se na­u­číš tím, že to bu­deš dě­lat.“ A to já si pros­tě ne­mys­lím. Pod­le mě je to chy­ba, že si to ty li­di mys­lí. Při­jde mi, že hra­je­me na to, že je člo­věk ně­jak au­to­ma­tic­ky ta­len­to­va­ný a bu­de to umět.

A to ne­ní prav­da.

A ří­ka­la jsem to i v jed­né de­ba­tě mys­lím s Pe­trem Fische­rem, kte­rý od­li­šo­val kul­tur­ní­ho pu­b­li­cis­tu od ostat­ních no­vi­ná­řů ja­ko „svět­lo­no­še“. Měl ta­ko­vou ro­man­tic­kou před­sta­vu au­to­ma­tic­ky ta­len­to­va­né­ho je­din­ce a já jsem mě­la ten­den­ci spíš upo­zor­ňo­vat na to, že ve ško­le tě to ni­kdo ne­na­u­čí. 

Ne­dáv­no jste za­lo­ži­li no­vi­nář­skou ini­ci­a­ti­vu Nad­še­ním ná­jem ne­za­pla­tíš. Ja­ký v tom vi­díš smy­sl?

Na za­čát­ku by­ly emo­ce. Ne­mě­li jsme cíl. Po­ví­da­li jsme si Mi­lo­šem Hro­chem, jak se kul­tur­ní rubri­ky zmen­šu­jí, jak je mé­ně pro­sto­ru. Mys­le­li jsme si, že si sed­ne­me v hos­po­dě s ka­ma­rá­dy, po­ví­me si, ko­lik, kdo be­re, jak to kaž­dý má na nic a pů­jde­me za­se do­mů.

Ta­ko­vá pod­půr­ná sku­pi­na…

Přes­ně tak. Mys­le­li jsme si, že to udě­lá­me jed­nou ne­bo dva­krát. Při­šlo tam ale snad pa­de­sát li­dí a at­mo­sfé­ra by­la vzru­še­ná. Ří­ka­li jsme si: co se to dě­je? By­lo to na­lé­ha­vé, ti li­dé tam při­šli s tím, že o tom už dlou­ho chtě­li mlu­vit, že je to den­no­den­ně ovliv­ňu­je a ne­ma­jí pro­stor k re­fle­xi. By­li rá­di, že se jich na je­jich pro­blémy ně­kdo ptá, pro­to­že to po­řád du­si­li v so­bě.

By­la tam tře­ba Anež­ka Bartlo­vá, kte­rá je no­vi­nář­ka a má zku­še­nost z ga­le­rij­ní scé­ny, jež je na tom špat­ně a dlou­ho. Mož­ná i hůř než di­va­dlo. A ona mě­la vtip­nou re­ak­ci, by­la nad­še­ná a ří­ka­la: po­pr­vé se to tý­ká mě, no­vi­ná­řů a ne uměl­ců. By­la tam tře­ba i Ha­na Ři­či­co­vá, kte­rá je za­se z té mla­dé ge­ne­ra­ce, jíž se tý­ká to rych­lé vy­ho­ře­ní a pí­še o tom di­ser­ta­ci. Ne­bo Ště­pán Šan­da, je­den z těch mla­dých au­to­rů, kte­ří rych­le zjis­ti­li, že by mě­síč­ně mu­se­li na­psat kul­tur­ních tex­tů ne­u­vě­ři­tel­né množ­ství, aby se uži­vi­li. Těm všem to šlo do rá­ny. Roz­hod­li jsme se pro­to v tom po­kra­čo­vat.

Chví­li jsme se vě­no­va­li sta­tu­su uměl­ce, kdy jsme se sna­ži­li vy­svět­lit, co to bu­de a co ne­bu­de. Do to­ho jsme dě­la­li ta­ko­vé te­ra­pe­u­tic­ké sku­pi­ny s lid­mi, sbí­ra­li jsme in­for­ma­ce a ně­jak si je za­na­ly­zo­va­li. Po­té jsme na­ra­zi­li na to, že člo­věk stej­ně mu­sí udě­lat krok zpát­ky k to­mu, že u nás ne­ní spo­le­čen­sky vy­jas­ně­ná ro­le kul­tu­ry a umě­ní. Člo­vě­ku hned na­sko­čí otrav­né vzpo­mín­ky na ně­ja­kou češ­ti­nu na gym­plu, ob­ro­zen­ce a hned vy­pí­ná hla­vu… Je to ale ex­tra za­jí­ma­vé té­ma. Když si uvě­do­míš, jak moc ti mů­že po­má­hat kul­tu­ra v tom, abys po­cho­pil slo­ži­tá spo­le­čen­ská té­ma­ta ja­ko tře­ba v po­sled­ní do­bě trau­ma­ta, ne­bo růz­né per­spek­ti­vy, tak to je u nás po­řád pod­ce­ňo­va­né.  

Nám z to­ho vy­ply­nu­lo, že když jsme ti no­vi­ná­ři, tak má­me dě­lat, co umí­me, tak­že si vzít to té­ma ně­jak za své a vě­no­vat se mu, když chy­bí v těch kul­tur­ních rubri­kách. Dnes nám li­dé tře­ba i pí­šou: dí­ky za to, že jste to ote­vře­li, dí­ky vám si teď řek­nu tře­ba o tro­chu víc pe­něz a ne­při­jdu si ja­ko de­bil, že to dě­lám.

Ty jsi mi­mo ji­né i stu­do­va­la po­li­to­lo­gii. Tak si do­vo­lím otáz­ku: je re­ál­né, aby do­šlo vů­bec ke sho­dě na vý­zna­mu kul­tu­ry v dneš­ní do­bě kul­tur­ních vá­lek?

Mys­lím si, že vždyc­ky do­jde­me k to­mu, že ty vel­ké vě­ci, ve kte­rých po­tře­bu­ješ sou­čin­nost stá­tu, ne­ma­jí na­dě­ji na zlep­še­ní, spí­še zhor­še­ní. Ne­vy­hnu­tel­ně do­jdeš k to­mu, že je­di­né, co mů­žeš dě­lat, je vy­ži­vo­vat ze­spo­da tu scé­nu. Nic ji­né­ho nám asi ne­zby­lo. Pe­čo­vat o li­di, do­dá­vat jim pro­fes­ní se­be­vě­do­mí, vzdě­lá­vat je v je­jich prá­vech a ape­lo­vat na sdru­žo­vá­ní. Aby tla­či­li na za­da­va­te­le. Vy­jed­ná­vat si ohod­no­ce­ní v rám­ci ně­ja­ké ob­las­ti umě­ní – v di­va­dle, ve fil­mu, v te­le­vi­zi. Za­ká­zek bu­de mé­ně, ale lé­pe pla­ce­ných. Ale co se tý­če vě­cí, kte­ré by mě­lo dě­lat mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry ne­bo prá­ce a so­ci­ál­ních vě­cí – to se jen zhor­šu­je. A ne­ví­me, co s tím udě­lá Ba­biš. Če­ká­me na bou­ři a me­zi­tím se sna­žíš svo­ji ko­mu­ni­tu ope­čo­vat, aby by­la odol­něj­ší.

Když jsme u pé­če. Ty jsi zmí­ni­la, že do­stat se do mé­dií jde přes zná­mos­ti. Re­flek­tu­je­te, že prá­ce v kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ce je hod­ně sku­pin­ka­ře­ní?

To je ur­či­tě pro­blém. I když pro mě to pa­ra­dox­ně tak ne­by­lo, mně se do ta­ko­vé sku­pi­ny po­da­ři­lo do­stat rych­le tím, že jsem na­stou­pi­la na Wa­ve. Ale ne­by­ly to tře­ba téměř žád­né že­ny, s vý­jim­ka­mi tře­ba ve fil­mo­vé žur­na­lis­ti­ce. Do­mi­nant­ně by­la kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ka do­ne­dáv­na utvá­ře­na muži, pro hol­ky by­lo těž­ké na­jít si svůj hlas, pro­sa­dit si té­ma­ta, kte­rá cí­tí víc. Už ten Bal­dýn­ský mi ří­kal: „Ty zníš ja­ko kluk. A to bys asi ne­mě­la.“ A měl prav­du. Ří­ká to dob­ře tře­ba Kris­ti­na Hamplo­vá, že ti star­ší pu­b­li­cis­té se vi­dí v těch mlad­ších pu­b­li­cis­tech, ale už si tam tak ne­po­dá­va­jí tu ru­ku ty že­ny. 

Mlu­vi­la jsi o sta­tu­su uměl­ce. Ne­jis­tá ne­bo pre­kér­ní prá­ce ale ne­ní jen pro­blé­mem uměl­ců. Tý­ká se i li­dí, co nám vo­zí jíd­lo a ná­ku­py, od­vá­že­jí nás po ve­čír­ku do­mů. Ti ale vět­ši­nou s ná­mi ne­se­dí u jed­no­ho sto­lu a ne­plá­nu­jí boj za svo­je prá­va. Ne­mě­li bychom spo­jit sí­ly?

My jsme se za­tím do­sta­li do to­ho bo­du, že jsme se chtě­li ja­ko kul­tur­ní no­vi­ná­ři k uměl­cům s tím, že tře­ba ně­mec­ký sys­tém so­ci­ál­ní­ho za­bez­pe­če­ní fun­gu­je (chrá­ní no­vi­ná­ře i uměl­ce, při­čemž do dru­hé sku­pi­ny za­hr­nu­je nejen au­to­ry, vý­kon­né uměl­ce, ale i pe­da­go­gy – pozn. red.). No­vi­ná­ři nás ochot­ně zva­li do roz­ho­vo­rů i pro­to, že mě­li po­dob­né zku­še­nos­ti. Bra­li to té­ma za svo­je: ru­še­ní rubrik, ce­lebri­ti­za­ce, plat­for­mi­za­ce… To štve všech­ny z mé­dií, kte­ří nejsou z ve­dou­cích po­zic. Ten střet s re­a­li­tou nás ve­dl k to­mu, že jsme si uvě­do­mi­li, že o tom bu­de­me muset nejdřív hod­ně mlu­vit, než se to ně­kam po­su­ne.

Když bu­du mlu­vit o di­va­dle: a co osvět­lo­va­či? Zvu­ka­ři? Ti jsou ta­ké pre­ka­ri­zo­va­ní…

Ano, ti k nám ur­či­tě pat­ří. Ale já bych zů­sta­la v ob­las­ti kul­tu­ry, ne­roz­ši­řo­va­la bych ten zá­běr na li­di z Wol­tu ne­bo Fo­o­do­ry. Mě­lo by v tom zů­stat to uzná­ní kul­tu­ry. Při­jde mi to pro na­ši věc pod­stat­né. 

Tak­že kul­tur­ní od­bo­ry.

My bychom rá­di mlu­vi­li o od­bo­rech.

Ale řeč je o pé­či, ne o ko­lek­tiv­ním vy­jed­ná­vá­ní.

Ono je to i v tom, že pro­fes­ní sva­zy v mo­men­tě, kdy se sna­ži­ly o ko­lek­tiv­ní vy­jed­ná­vá­ní, by­ly za­sta­ve­ny úřa­dy, že vlast­ně vy­jed­ná­va­jí kar­tel. Ev­rop­ská směr­ni­ce pak sta­no­vi­la, že to dě­lat lze, a teď je to tak, že li­dé ani ne­ví, co si mů­žou do­vo­lit. Pro­to si ta­ké ne­ří­ka­jí od­bo­ry. Nejsou za­měst­nan­ci. My jsme všich­ni fre­e­lan­ce­ři a jsme teď v do­bě, kdy si vy­me­zu­je­me pro­stor s úřa­dy.

Je to ně­ja­ká fá­ze, kdy do pro­fe­se při­chá­ze­jí li­dé, pro něž slo­vo od­bo­ry ne­ní spros­té. Star­ší ge­ne­ra­ce to ani ne­chtě­ly říct na­hlas. Teď je ta si­tu­a­ce tak špat­ná a zá­ro­veň do­růs­tá no­vá ge­ne­ra­ce, že se to slo­vo mů­že za­čít zno­vu po­u­ží­vat.

Ale ne­vím, jak to do­pad­ne.