Za­tím­co v prů­mys­lo­vé do­bě li­dé pro­dá­va­li na tr­hu prá­ce svůj vý­kon, od se­dm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí čím dál ví­ce pro­dá­vá­me sa­mi se­be. Pa­tr­né to je na kom­plex­nos­ti otá­zek, kte­ré ma­jí zod­po­vě­dět ucha­ze­či o za­měst­ná­ní. Ne­sta­čí již jen umět ob­slu­ho­vat stro­je ne­bo mít vy­stu­do­va­nou po­třeb­nou ško­lu; po­čí­ta­jí se ko­níč­ky, ob­lí­be­ná li­te­ra­tu­ra a fil­my, kur­zy va­ře­ní či jó­gy a ně­ko­li­ka­le­tá per­spek­ti­va osob­ní­ho roz­vo­je, ide­ál­ně dost kre­a­tiv­ní, abys­te me­zi ucha­ze­či ne­za­pad­li.

V obec­né ro­vi­ně lze po­va­žo­vat prá­ci za je­den z nej­dů­le­ži­těj­ších aspek­tů vý­vo­je ži­vo­čiš­né­ho ro­du Ho­mo. Již hy­po­te­tic­ký člo­věk zruč­ný v nej­star­ším pa­le­o­li­tu do­ká­zal uží­vat a vy­rá­bět pri­mi­tiv­ní ná­stro­je a za­ne­chal za se­bou je­den z prv­ních do­kla­dů lid­ské vý­ro­by, ol­do­van­skou kul­tu­ru. Dě­ji­ny prá­ce te­dy za­čí­na­jí zhru­ba před dvě­ma mi­li­o­ny let, ovšem pou­ze teh­dy, po­kud se za­mě­řu­je­me na vý­ro­bu. Růz­né for­my ne­vi­di­tel­né prá­ce, ja­ko je sbě­rač­ství, pé­če či růz­né ak­ti­vi­ty slou­ží­cí prv­ním lid­ským ko­mu­ni­tám zů­stá­va­jí bez do­kla­dů a jsou star­ší. Po­dob­ně ja­ko v dneš­ní do­bě tak od úsvi­tu lid­ských dě­jin ve­d­le se­be exis­tu­je prá­ce ve­dou­cí k for­mo­vá­ní vi­di­tel­ných pro­duk­tů a opo­mí­je­ná, čas­to pod­ce­ňo­va­ná prá­ce ve pro­spěch spo­leč­nos­ti, bez níž by však ta prv­ní ne­by­la mož­ná.

Fried­rich En­gels v tor­zu své­ho ne­u­sku­teč­ně­né­ho dí­la o pří­ro­dě, jež dnes zná­me pod ná­zvem Po­díl prá­ce na po­lid­ště­ní opi­ce (1876), v du­chu prů­mys­lo­vé do­by po­va­žo­val prá­ci za dů­vod, proč vů­bec jsme lid­mi. Když na­ši před­ko­vé před mi­li­o­ny let za­ča­li vy­rá­bět ná­stro­je, zdo­ko­na­lo­va­li svo­ji ru­ku, mo­zek i řeč – až se před zhru­ba dvě­ma sty ti­sí­ci le­ty pro­pra­co­va­li k dneš­ní po­do­bě člo­vě­ka (Ho­mo sa­pi­ens). Sou­čas­ná an­tro­po­lo­gie už vi­dí lid­skou evo­lu­ci slo­ži­tě­ji. Ví­me, že vý­znam­ným fak­to­rem roz­vo­je by­la na­pří­klad i pé­če o dě­ti či so­ci­ál­ní struk­tu­ry, stej­ně ja­ko se dnes be­re za klí­čo­vý ni­ko­liv mo­ment, kdy vzal pri­mát do ru­ky kla­cek, ale když za­čal cho­dit po dvou no­hách. Vel­mi prav­dě­po­dob­ně k to­mu při­spě­ly en­vi­ron­men­tál­ní změ­ny v Af­ri­ce, kte­ré jej do­nu­ti­ly slézt ze stro­mů, jež mu do té do­by po­sky­to­va­ly bez­pe­čí a po­tra­vu.

V mo­der­ní do­bě, te­dy při­bliž­ně od osm­nác­té­ho sto­le­tí, prá­ci ro­zu­mí­me v kon­tex­tu ka­pi­ta­lis­tic­ké vý­ro­by, te­dy ja­ko čin­nos­ti ve­dou­cí ke vzni­ku zbo­ží. Za prá­ci do­stá­vá­me od­mě­nu. Ka­rel Marx ve svých Eko­no­mic­ko-fi­lo­zo­fic­kých ru­ko­pi­sech z roku 1844 de­fi­no­val pro ce­lé sto­le­tí po­jem od­ci­ze­ná prá­ce tak, že člo­věk v mo­der­ní spo­leč­nos­ti pro­dá­vá svo­ji schop­nost tvor­by, aby pře­žil. Od­ci­zu­je se tak nejen sám so­bě, spo­leč­nos­ti, ale i pří­ro­dě, pro­to­že prá­ce mu ne­při­ná­ší uspo­ko­je­ní, vý­sled­ky je­ho kre­a­ti­vi­ty mu ne­pat­ří a s ostat­ní­mi sou­tě­ží o pra­cov­ní mís­ta.

Myš­len­ka, že jsou li­dé, kte­ří pra­cu­jí, a ostat­ní z je­jich prá­ce ži­jí, by­la pře­va­žu­jí­cím způ­so­bem ná­hle­du na prá­ci v mno­ha uto­pic­kých pro­jek­tech, kte­ré usi­lo­va­ly za­pu­dit čer­né pa­sa­žé­ry a pro­mě­nit spo­leč­nost v jed­nu vel­kou to­vár­nu, v níž by by­la prá­ce spra­ved­li­vě dis­tri­bu­o­vá­na a ni­kdo ne­mohl žít na úkor dru­hé­ho.

S ná­stu­pem no­vých tech­no­lo­gií a glo­bál­ní­ho eko­no­mic­ké­ho řá­du po se­dm­de­sá­tých le­tech dva­cá­té­ho sto­le­tí se po­va­ha prá­ce změ­ni­la. Za­tím­co v še­de­sá­tých le­tech by­la vi­ze spo­leč­nos­ti ja­ko jed­né vel­ké to­vár­ny ješ­tě sdí­le­na na­příč Zá­pa­dem a Vý­cho­dem a ide­á­lem člo­vě­ka by­lo čty­ři­cet ho­din týd­ně, pa­de­sát týd­nů roč­ně prá­ce (zby­tek vol­no) a od­chod do dů­cho­du v še­de­sá­ti le­tech, spo­lu s roz­pa­dem prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti a kla­sic­ké vel­ké děl­nic­ké tří­dy se ztra­til nejen ten­to ide­ál, ale i so­ci­ál­ní jis­to­ty, jež zplo­dil.

Ne že by fy­zic­ká prá­ce z na­ší spo­leč­nos­ti zmi­ze­la – po­řád tu s ná­mi je, ale pro­mě­ni­la se. Pod­stat­nou část jsme do­ká­za­li vy­hnat za hra­ni­ce zá­pad­ní­ho svě­ta do ze­mí Glo­bál­ní­ho ji­hu, kde se vy­rá­bí v čas­to pří­šer­ných a ne­dů­stoj­ných pod­mín­kách vše od aut, přes ob­le­če­ní, až po mo­bil­ní te­le­fo­ny. Sas­kia Sas­sen na­psa­la kni­hu Vy­lou­če­ní: bru­ta­li­ta a kom­plex­nost glo­bál­ní eko­no­mi­ky (2014) po­pi­su­jí­cí, jak jsou sou­čas­né zá­pad­ní spo­leč­nos­ti za­lo­že­ny na pre­dá­tor­ském prin­ci­pu vy­lu­čo­vá­ní – z ob­ži­vy, z ži­vot­ní­ho pro­sto­ru, ze sa­mot­né bi­o­sfé­ry.

Dři­na se u nás pře­su­nu­la do masiv­ně na­růs­ta­jí­cí­ho seg­men­tu slu­žeb, v němž pra­cu­je vět­ši­na na­ší spo­leč­nos­ti. S ná­stu­pem umě­lé in­te­li­gen­ce po­tom před­po­vě­di sou­dí, že čím dál mé­ně li­dí bu­de po­tře­ba v kla­sic­kých pra­cov­ních po­zi­cích, a čím dál ví­ce bu­dou po­tře­ba li­dé, kte­ří se sta­ra­jí o sta­ré, ne­moc­né a ne­mo­hou­cí. So­ci­ál­ní služ­by jsou dneš­ním pro­le­ta­ri­á­tem, jak uká­za­la i pan­de­mie CO­VI­Du.

I když v Čes­ku je vět­ši­na li­dí za­měst­ná­na, za po­sled­ní de­ká­dy se roz­ší­ři­ly ji­né for­my prá­ce, ja­ko je tak zva­ná pre­ka­ri­zo­va­ná prá­ce. Te­dy ne­jis­tá, za­lo­že­ná na vzta­zích bez řád­ných pra­cov­ních smluv, úko­lo­vé prá­ci, prá­ci na­čer­no. O ní eko­nom Guy Stan­ding ve své kni­ze Pre­ka­ri­át: No­vá ne­bez­peč­ní tří­da (2011) sou­dí, že ne­ne­se je­nom ne­ga­ti­va – ale umož­ňu­je vznik no­vé, glo­bál­ní so­ci­ál­ní tří­dy, kte­rá se mů­že po­sta­vit za svo­je prá­va. Jde te­dy o mi­ni­mál­ně dru­hý ná­zor na to, kdo je děl­nic­tvem sou­čas­né­ho svě­ta.

Da­vid Gra­e­ber na­psal sží­ra­vě iro­nic­kou mo­no­gra­fii Prá­ce na hov­no (2018). Vy­svět­lu­je v ní, jak sou­čas­né po­je­tí or­ga­ni­za­ce prá­ce a kor­po­rá­tu vy­tvá­ří ne­smy­sl­né a bez­útěš­né po­zi­ce, kte­ré exis­tu­jí pou­ze pro­to, aby se sys­tém udr­žo­val v cho­du. Vel­mi čas­to jde o růz­né ma­na­žer­ské po­zi­ce na střed­ní úrov­ni, su­per­vi­zo­ři, pro­jek­ťá­ci ne­bo „vy­pl­ňo­va­či for­mu­lá­řů“, kte­ří jsou ve sku­teč­nos­ti zbyt­ní a je­jich prá­ce ne­dá­vá smy­sl prak­tic­ky ni­ko­mu. I to je dal­ší de­pri­vo­va­ná so­ci­ál­ní vrst­va, kte­ré sou­čas­ný způ­sob prá­ce ubí­rá mož­nost dů­stoj­né­ho za­měst­ná­ní.

Na­ko­nec lze po­zna­me­nat, že bu­douc­nost prá­ce je ne­jis­tá i pro­to, že bu­de­me muset upra­vit před­sta­vu, že prá­ce je vý­hrad­ně lid­ská zá­le­ži­tost. Šim­pan­ze be­re­me ja­ko svo­je pří­buz­né, tak­že je­jich ši­kov­nost ni­ko­ho ne­pře­kva­pí. Ovšem vrá­ny no­vo­ka­le­don­ské jsou nejen schop­ny ná­stro­je po­u­ží­vat, ale do­kon­ce si i vy­rá­bět háč­ky, kte­rý­mi vy­bí­ra­jí po­tra­vu či úspěš­ně slo­žit so­fis­ti­ko­va­né ko­gni­tiv­ní tes­ty. Což po­u­ka­zu­je na fakt, že člo­věk ne­ní je­di­ným pra­cu­jí­cím či do­kon­ce in­te­li­gent­ním tvo­rem. Vy­dry po­u­ží­va­jí ka­me­ny, aby roz­bí­je­ly šne­čí uli­ty, mušle či škeble, slo­ni po­hřbí­va­jí své mrt­vé tím, že je za­krý­va­jí lis­tím a vět­ve­mi.

Mož­ná nás če­ká ješ­tě ra­di­kál­něj­ší pro­mě­na ná­hle­du na prá­ci, kte­rá mů­že být in­spi­ra­tiv­ní v tom, že ne­bu­de spo­je­na se mzdou, pla­tem či so­ci­ál­ní­mi dáv­ka­mi.