O ko­ře­nech se v umě­ní mlu­ví vět­ši­nou tak, ja­ko by šlo o ar­chiv, o bed­nu s in­di­vi­du­ál­ní­mi či ko­lek­tiv­ní­mi vzpo­mín­ka­mi, od­kud lze pod­le po­tře­by vy­táh­nout sym­bol, mo­tiv ne­bo sta­ré dob­ré hod­no­ty a recyklo­vat je pro dneš­ní pu­b­li­kum. Jen­že ko­ře­ny nejsou re­kvi­zi­tář, ani de­ko­ra­ce. Ko­ře­ny rost­lin ros­tou v tem­no­tě, pro­růs­ta­jí pů­dou, hle­da­jí vo­du, na­rá­ží na ká­men – uhý­ba­jí, sí­lí, ně­kdy za­hní­va­jí a jin­dy pro­ra­zí i tam, kde bychom to ne­če­ka­li. A prá­vě pro­to je řeč o ko­ře­nech v umě­ní ne­pří­jem­ná. Jakmi­le ji za­čne­me brát váž­ně, pře­sta­ne být nos­tal­gic­ká a za­čne být ra­di­kál­ní.

Ra­di­ka­li­ta je ko­ře­ně­ní – pozd­ně stře­do­vě­ký po­jem „ra­di­kál­ní“ po­chá­zí z la­tin­ské­ho „ra­dix“ či­li ko­řen. Slo­vo vznik­lo z in­do­ev­rop­ské­ho zá­kla­du „*wrād-“ stej­ně ja­ko ně­mec­ké „Wur­zel“, an­g­lic­ké „ro­ot“, švéd­ské „rot“ či fran­couz­ské „ra­ci­ne“ (vše zna­me­ná ko­řen). Ra­di­ka­li­ta te­dy ne­smí zů­stat na po­vrchu, ale za­čít hlou­bě­ji.

Mo­der­ní kul­tu­ra si za­mi­lo­va­la před­sta­vu no­má­da: uměl­ce ja­ko vol­né by­tos­ti, kte­rá ne­pat­ří ni­kam než do své­ho vlast­ní­ho svě­ta, a prá­vě pro­to prý vi­dí víc než ostat­ní. Jen­že prá­vě ta­dy bý­vá skryt omyl. Umě­ní ne­vy­růs­tá z bez­tí­že. Vy­růs­tá ze si­tu­o­va­né­ho ži­vo­ta. Jak psal Ra­y­mond Wil­li­ams, „kaž­dá lid­ská spo­leč­nost má svůj tvar, své zá­mě­ry, své vý­zna­my. Kaž­dá lid­ská spo­leč­nost je vy­ja­dřu­je v in­sti­tu­cích, umě­ní a uče­ní.“

Ra­di­ka­li­ta za­čí­ná tam, kde si člo­věk pře­sta­ne hrát na no­má­da bez mi­nu­los­ti, bez zá­vaz­ků, bez pů­dy pod no­ha­ma. Umě­ní ne­sto­jí nad dě­ji­na­mi, ale pře­bý­vá v nich; ne­ní mi­mo spo­leč­nost, ale uvnitř je­jí­ho zá­pa­su o smy­sl. Pro­to ra­di­ka­li­ta zá­ro­veň zpo­chyb­ňu­je před­sta­vu su­ve­rén­ní­ho au­tor­ství – přes na­še ko­ře­ny se na tvor­bě po­dí­lí i ne­vi­di­tel­né spo­le­čen­ství těch, s ni­miž jsme spo­je­ni dě­ji­na­mi. Jsme vždy spo­lu­au­tor­ka­mi a spo­lu­au­to­ry.

Pro­to je po­de­zře­lé po­kaž­dé, když ně­kdo za­čne ho­vo­řit o umě­ní ja­ko o uni­ver­zál­ní, čis­té a nad­ča­so­vé ka­te­go­rii. Ta­ko­vý ja­zyk bý­vá ve sku­teč­nos­ti ná­sil­ný, par­ti­ku­lár­ní kul­tur­ní for­mu pro­hla­šu­je za mě­řít­ko vše­ho – ja­ko se to sta­lo v ev­rop­ském kon­tex­tu an­ti­ce, na niž se tak rá­di stá­le od­ka­zu­je­me i v di­va­dle. Uni­ver­za­lis­tic­ký pří­stup ne­ní ra­di­kál­ní, pro­to­že pře­klá­dá ci­zí zku­še­nost do vlast­ních poj­mů. Ko­lo­ni­zu­je. A nej­zvrh­lej­ší je, když to ješ­tě na­zý­vá po­ro­zu­mě­ním, ja­ko v ně­kte­rých po­do­bách her­me­ne­u­ti­ky. Má­me po­cit, že na­še vlast­ní ko­ře­ny jsou vše­o­bec­né. Jen­že ve sku­teč­nos­ti za­čí­ná­me od­ně­kud či­li z osob­ní­ho mís­ta, jež je roz­ta­že­né k dru­hým, ale ne­ní s ni­mi to­tož­né. Pro­to má ce­nu při­znat mís­to, z ně­hož ho­vo­ří­me; při­znat, že na­še umě­ní má své dě­ji­ny, své in­sti­tu­ce, své mo­cen­ské vaz­by, své eko­no­mic­ké pod­mín­ky, své pu­b­li­kum, své ilu­ze. Tak je mož­né tvo­řit prav­di­vě – pá­t­rat po vlast­ních ko­ře­nech kri­tic­ky, re­fle­xiv­ně.

Lid­stvo sa­mo

Je za­jí­ma­vé, že ve slo­van­ských ja­zy­cích slo­vo ko­řen vy­chá­zí z ji­né­ho zá­kla­du, in­do­ev­rop­ské­ho „*ker-“. Spí­še než zá­klad, z ně­hož vy­chá­zí­me, ja­ko v pří­pa­dě „*wrād-“, ozna­ču­je ten­to slov­ní ko­řen (!) dy­na­mic­ký pro­ces, ra­še­ní, růst. Na­jde­me ho i v la­tin­ském „cre­atio“, jež se nám vrá­ti­lo přes an­g­lič­ti­nu ja­ko kre­a­ti­vi­ta. Za­tím­co la­ti­na či an­g­lič­ti­na chá­pe ko­ře­ny spí­še ja­ko pev­ný bod, ze kte­ré­ho se vy­chá­zí (ja­ko ra­di­ká­lo­vé a re­for­mis­té v po­li­ti­ce), slo­van­ské ja­zy­ky po­jí­ma­jí ko­ře­ně­ní ja­ko sí­lu k růstu. Je to ži­vot­ní sí­la a kon­ti­nu­i­ta, pro­po­ju­jí­cí člo­vě­ka s lid­mi mi­nu­los­ti, sou­čas­nos­ti i bu­douc­nos­ti; ra­ně slo­van­ský bůh Rod byl per­so­ni­fi­ka­cí tvo­ři­vé sí­ly vesmí­ru.

Mý­lí se na­ci­o­nál­ní šo­vi­nis­té ja­ko Ale­xan­dr Du­gin, kte­ří v kon­zer­va­tiv­ním no­vo­po­han­ství po­pu­lár­ním v Rus­ku zne­u­ží­va­jí té­to sym­bo­li­ky pro ne­o­fa­šis­tic­ké ide­je (ří­ká se to­mu rod­no­vě­ří a ne­ní to nic ji­né­ho než ra­sis­mus usi­lu­jí­cí o nad­vlá­du). Slo­van­ské dě­dic­tví ko­ře­nů ne­před­sta­vu­je jen po­krev­ní vaz­by, ale od­ka­zu­je na lid­stvo sa­mo, vše­lid­ské spo­le­čen­ství, kre­a­ti­vi­tu, ne­u­stá­lý po­hyb, spo­leč­ný růst a pro­spí­vá­ní.

Dub ja­ko slo­van­ský pro­těj­šek se­ver­ské­ho Yg­gdra­si­lu („stro­mu ži­vo­ta“, jenž je v ger­mán­ské my­to­lo­gii spí­še pev­ným zá­kla­dem svě­ta než tvůr­čí si­lou) je sym­bo­lem věč­né­ho ná­vra­tu z „věč­né pas­t­vi­ny“ pod­svě­tí, je­ho ko­ře­ny jsou pře­vod­ní­kem ener­gie, kte­rá prou­dí me­zi ge­ne­ra­ce­mi. I pro­to si vý­chod­ní církve ucho­va­ly ra­ně křes­ťan­ský sym­bol pu­čí­cí­ho kří­že, z ně­hož vy­růs­ta­jí lis­ty a kvě­ty. Kris­tus je no­vým ko­ře­nem, z ně­hož lid­stvo ra­ší ob­no­ve­né, ži­vé, tvůr­čí. Na­mís­to ra­di­ka­lis­mu ja­ko hle­dá­ní pev­né te­o­re­tic­ké pů­dy pod no­ha­mi je vý­chod­ní za­ko­ře­ně­nost pá­t­rá­ním po vzta­zích a tou­hou růstu.

A tak člo­věk, kte­rý pá­t­rá po ko­ře­nech, po­u­ží­vá je ve svém umě­ní, pře­ta­vu­je je do dí­la, zá­ro­veň kri­tic­ky re­flek­tu­je nejen svůj pů­vod, ale i dě­ji­ny, sou­čas­nost a bu­douc­nost, kte­rá se na­bí­zí ja­ko po­kra­čo­vá­ní to­ho, co ži­je­me. Ta­to se­be­kri­tic­ká čin­nost mu­sí být ze své pod­sta­ty ote­vře­ná a svo­bod­ná, ja­ko kaž­dá kre­a­ti­vi­ta a růst, a umět se tvůr­čím způ­so­bem vy­rov­nat s pře­káž­ka­mi, kte­ré je­din­ce od­dě­lu­jí od dru­hých. Ja­ko by se v lid­ské du­ši shro­maž­ďo­va­ly zá­stu­py, jak člo­věk špl­há po růz­ných úrov­ních in­di­vi­du­ál­ní a ko­lek­tiv­ní zku­še­nos­ti. No­ří se do ko­lek­tiv­ních trau­mat, do osob­ní pa­mě­ti, do spo­le­čen­ských ne­rov­nos­tí svě­ta, v němž ži­je. Ob­je­vu­je so­li­da­ri­tu se sla­bý­mi, zra­ni­tel­ný­mi, čer­pá sí­lu z lás­ky k lid­stvu. Mám moc rád čes­ký ar­chais­mus „úso­ba“, kte­rý na­po­sle­dy v kon­tex­tu umě­ní po­u­ží­val, po­kud se ne­mý­lím, F. X. Šal­da. Úso­ba je pro mě ně­co ji­né­ho než oso­ba – je to uspo­řá­da­né, kri­tic­ké vě­do­mí se­be sa­ma v cel­ku.

Jen­že ko­ře­ny umě­ní nejsou pou­ze kul­tur­ní, umě­ní ne­ní jen vý­raz spo­leč­nos­ti, ale i ži­vé by­tos­ti, kte­rá má tě­lo, in­stink­ty, tou­hu. Kaž­dé umě­ní je ta­ké pro­duk­tem ži­vo­čiš­né­ho dru­hu Ho­mo sa­pi­ens. Nejde o bi­o­lo­gic­ký re­duk­ci­o­nis­mus – zna­me­ná to pros­tě, že člo­věk ni­kdy ne­tvo­ří ja­ko čis­té vě­do­mí. Je vždy tě­les­nou by­tos­tí, kte­rá se ne­mů­že od­říz­nout od pří­ro­dy, i kdy­by si to se­be­víc přá­la.

Prá­vě pro­to je tak dů­le­ži­té brát váž­ně řeč, ni­ko­liv ja­ko sou­sta­vu zna­ků, ale ja­ko udá­lost tě­la. Ame­ric­ký eko­log Da­vid Abram ve své kni­ze Kouz­lo smys­lů při­po­mí­ná, že ja­zy­ko­vý vý­znam je pri­már­ně „ex­pre­siv­ní, ges­tic­ký, po­e­tic­ký“, „fy­zic­ky a sen­zo­ric­ky re­zo­nant­ní“. Bá­seň má blíž k de­chu než ke sché­ma­tu, hlas člo­vě­ka nelze úpl­ně od­dě­lit od pta­čí­ho zpě­vu ne­bo noč­ní­ho vy­tí vl­ka. Mož­ná dá­vá smy­sl číst ptá­kům a stro­mům, pro­to­že i kdy­by ne­ro­zu­mě­li slo­vům, je­li­kož ne­zna­jí lid­ské­ho ja­zy­ka, vní­ma­li by vý­raz, me­lo­dii, ryt­mus… Tak­to chá­pa­né umě­ní pře­stá­vá být lu­xus­ním pro­vo­zem vzdě­la­né kul­tur­ní vrst­vy a na­vra­cí se ke svým ko­ře­nům – ja­ko for­ma lid­ské účas­ti na ži­vém svě­tě.

Umě­ní ne­ní bez ko­ře­nů, bez ra­di­ka­li­ty ne­ní svo­bod­něj­ší. Je jen leh­čí. A leh­kost ne­ní to­též, co svo­bo­da. Čas­to je to jen ji­ná for­ma zá­vis­los­ti: na tr­hu, na in­sti­tu­ci, na re­pu­ta­ci, na al­go­rit­mu, na rych­lé či­tel­nos­ti, na ne­ko­neč­né pro­duk­ci no­vos­ti. Umě­ní pak si­ce ne­u­stá­le mlu­ví o ex­pe­ri­men­tu, ale ve sku­teč­nos­ti se po­hy­bu­je v úz­kém ko­ri­do­ru oče­ká­vá­ní. Mu­sí být dost sou­čas­né, dost sro­zu­mi­tel­né, dost od­váž­né, dost gran­to­vě po­psa­tel­né, dost vi­di­tel­né. A tak mís­to ko­ře­nů pěs­tu­je znač­ku.

Prá­vě zde je tře­ba vrá­tit se k otáz­ce li­du, a to bez po­pu­lis­mu i bez po­hr­dá­ní. Mar­tin Bu­ber na­psal, že umě­ní mu­sí „ko­ře­nit v li­du“. To ovšem ne­zna­me­ná při­způ­so­be­ní se vět­ši­no­vé­mu vku­su ani pod­bí­ze­ní se po­pu­la­ri­tě. Na­o­pak. Zna­me­ná to, že umě­lec­ké dí­lo ros­te ze spo­leč­né­ho du­cha a ži­vo­ta. Uměl­ky­ně či umě­lec li­du ne­u­dě­lu­jí du­cha (ne­vzdě­lá­va­jí jej), ale do­ká­žou ar­ti­ku­lo­vat ně­co, co je v ko­lek­tiv­ní zku­še­nos­ti si­ce pří­tomno, avšak do­sud ne­vy­slo­ve­no. Ji­ný­mi slo­vy: ne ser­vi­li­ta vů­či pu­b­li­ku, ale věr­nost hlub­ší vrst­vě sdí­le­né­ho ži­vo­ta. Ne­vě­řím, že to­hle si ši­ro­ké pu­b­li­kum ne­na­jde…

Ně­kdy ří­ká­me, že kul­tu­ra je du­chov­ní zá­le­ži­tos­tí, že uměl­ci pra­cu­jí v du­chov­ní ob­las­ti po­dob­ně, ja­ko tře­ba ná­bo­žen­ství. S tím lze sou­hla­sit, ale pou­ze s vě­do­mím před­cho­zí­ho. Jak na­psal anar­chis­ta a Bu­be­rův blíz­ký pří­tel Gustav Lan­dauer: „Duch je ucho­pe­ní cel­ku v ži­vou­cí obec­nos­ti; duch je spo­je­ní od­dě­le­né­ho, vě­cí, poj­mů i li­dí; duch zna­me­ná v do­bách pře­cho­du en­tu­zi­as­mus, nad­še­ní, sku­teč­nost, boj; duch je čin a bu­do­vá­ní.“ Či­li duch ne­ní abs­trakt­ní, me­ta­fy­zic­ký, in­te­lek­tu­ál­ní. Duch ne­u­tí­ká ze svě­ta k „vě­če­né­mu“. Ne­ní to ml­ha nad sku­teč­nos­tí. Je to vaz­ba, spo­je­ní od­dě­le­né­ho. Pro­to mů­že být duch i ma­te­ri­ál­ní. Mů­že se tý­kat tě­la, prá­ce, vzta­hů, ře­či, smys­lů – vše­ho, s čím pře­de­vším v di­va­dle pří­mo pra­cu­je­me. A prá­vě pro­to mů­že být umě­ní du­chov­ní čin­nos­tí, aniž by by­lo ná­bo­žen­ským ký­čem ne­bo útě­kem do nad­svět­ské­ho.

Vy­ko­ře­ně­ní a bez­du­chost

Bez­du­chá je ta kul­tu­ra, kte­rá všech­no roz­lo­ži­la na pro­cedu­ry, eva­lu­a­ce, vý­ko­ny, sta­tu­sy a sí­tě, ale ztra­ti­la schop­nost spo­jo­vat. No­mád­ská kul­tu­ra. Lan­dauer to ře­kl ješ­tě tvr­dě­ji: „Tam, kde je duch, tam je spo­leč­nost. Tam, kde je bez­du­chost, tam je stát.“ V umě­ní bychom dnes moh­li do­dat: tam, kde je duch, tam je vztah; tam, kde je bez­du­chost, tam je jen pro­voz. Jen ma­nage­ment fo­rem, pro­duk­ce, kte­rá po­tře­bu­je stát s je­ho in­sti­tu­ce­mi, do­tač­ní­mi pro­gra­my a po­bíd­ka­mi, aby moh­la žít. Ta­ko­vé umě­ní ne­zná un­der­ground, pod­ze­mí, do ně­hož se lze stáh­nout ve chví­lích ne­jis­to­ty a ohro­že­ní po­dob­ně ja­ko ge­o­fy­ty – sně­žen­ky, ble­du­le, tu­li­pá­ny či nar­ci­sy – sta­hu­jí veš­ke­rou svo­ji ener­gii, ži­vi­ny a ži­vot­ní sí­lu pod zem, aby pře­čka­ly ne­pří­z­ni­vé ob­do­bí. Ko­ře­ny pak jsou nejen kot­vou, ale bi­o­lo­gic­kou power­ban­kou.

Na­pro­ti to­mu umě­ní, kte­ré ne­ní ra­di­kál­ní a ne­do­ká­že tak­to své ko­ře­ny vy­u­ží­vat, je po­dob­no epi­fy­tům, kte­ré si hle­da­jí hos­ti­te­le, na nichž se usa­dí a z nichž ži­jí. Mo­hou být ve­li­ce krás­né, ja­ko tře­ba or­chi­de­je ne­bo bro­mélie, a do­kon­ce mo­hou i pro­spí­vat spo­le­čen­ství tím, že po­sky­tu­jí úto­čiš­tě ji­ným (v bro­méli­ích ži­jí na­pří­klad tro­pic­ké ší­po­vé žá­by). Ale když ze­mře rost­li­na, k níž jsou při­po­je­ni, pa­da­jí do tem­not ane­bo vi­sí ja­ko „kost­liv­ci“ bez ži­vo­ta v ko­runách stro­mů a po­ma­lu se roz­pa­da­jí. To je osud umě­ní bez ra­di­ka­li­ty – kte­ré bez pod­po­ry stá­tu ne­má kam se stáh­nout a jak pře­žít. A tak se buď při­způ­so­bí no­vým okol­nos­tem, ane­bo stra­ší me­zi vět­ve­mi ko­la­bo­ru­jí­cích.

Po­kud te­dy tvr­dí­me, že ži­je­me v do­bě vy­ko­ře­ně­ní, je mož­né sou­hla­sit jen teh­dy, po­kud to ne­chá­pe­me ja­ko nos­tal­gii po ča­sech, kte­ré ni­kdy ne­by­ly. To­to vy­ko­ře­ně­ní mů­že být klid­ně tra­di­ci­o­na­lis­tic­ké, ná­ro­do­vec­ké, za­bý­vat se dě­ji­na­mi. Ale vy­ko­ře­ně­né umě­ní, ne­ra­di­kál­ní umě­ní je pou­hým to­kem ob­ra­zů, dal­ší pro­duk­cí afek­tů, dal­ší de­ko­ra­cí sys­té­mu. Pro­ti to­mu ra­di­kál­ní, ko­ře­ní­cí umě­ní zno­vu ote­ví­rá mož­nost vzta­hu. Ke svě­tu. K dru­hým. K ze­mi. K mi­nu­los­ti, kte­rá ne­ní mrt­vá. K bu­douc­nos­ti, kte­rá ne­ní jen mar­ke­tingo­vý pří­slib.

Ko­ře­ny jsou úkol. Vy­ža­du­jí při­znat si, že umě­ní je zá­ro­veň kul­tur­ní i bi­o­lo­gic­ké, his­to­ric­ké i tě­les­né, spo­le­čen­ské i du­chov­ní. Ná­vrat ke ko­ře­nům ne pro­to, abychom zno­vu in­sta­lo­va­li sta­ré mod­ly, ale na­šli mí­zu. Pro­to­že je­di­ně za­ko­ře­ně­né mů­že růst. A jen to, co ros­te, mů­že být sku­teč­ně ži­vé. A má se ta­ké kam stáh­nout, po­kud mu svět dik­tu­je pod­mín­ky, na něž nelze při­stou­pit.