Ja­kou ro­li hra­jí ro­din­né ko­ře­ny (et­nic­ké, ja­zy­ko­vé či ná­rod­ní) ve va­ší tvor­bě?

Ko­ře­ny je ně­co, s čím se umě­lec mu­sí po­tý­kat a vy­po­řá­dat v kaž­dém pří­pa­dě. Ja­ko au­tor pí­ši a po­pi­su­ji svět ze své po­zi­ce – jsem po­to­mek vo­lyň­ských Če­chů, na­ro­ze­ný v Ky­je­vě, se zku­še­nos­tí s emi­gra­ci, vět­ši­nu do­sa­vad­ní­ho ži­vo­ta jsem strá­vil v Čes­ké re­pub­li­ce, ale mám sil­ný ukra­jin­ský bac­kground – s tím vším se ne­u­stá­le srov­ná­vám, re­flek­tu­ji svou zku­še­nost. To­mu se asi ne­dá úpl­ně vy­hnut, když to člo­věk chce dě­lat po­cti­vě, tak zva­ně zu grunt. 

Vní­má­te umě­ní ja­ko pro­stor pro ve­řej­nou de­ba­tu o pů­vo­du a iden­ti­tě?

Umě­ní roz­hod­ně na­bí­zí pro­stor pro nej­růz­něj­ší de­ba­ty – mi­mo ji­né o pů­vo­du a o iden­ti­tě.

Ja­kou od­po­věd­nost pod­le vás v tom­to smě­ru uměl­ci ma­jí? Exis­tu­jí té­ma­ta, ke kte­rým má „prá­vo“ mlu­vit jen ten, kdo je osob­ně pro­žil?

Je to ne­smír­ně těž­ká otáz­ka, na kte­rou ne­mám od­po­věď. Mys­lím si, že je dob­ré, když au­tor ru­čí za svůj text osob­ní zku­še­nos­tí, když to má tak zva­ně odži­to a pod­lo­že­no svým ži­vo­tem. Na dru­hou stra­nu, umě­ní je pro­stor svo­bo­dy. Co mi brá­ní sty­li­zo­vat své hr­di­ny do ně­če­ho, co jsem ne­měl šan­ci pro­žít? Do oby­va­tel vzdá­le­ných desti­na­cí – his­to­ric­ky, ge­o­gra­fic­ky, kul­tur­ně? Můžu psát z po­zi­ce že­ny ne­bo Mar­ťa­na, můžu se vcí­tit do to­ho či ono­ho… Ta­dy je dob­ré mít na zře­te­li zá­měr. Po­kud au­tor ne­zne­u­ží­vá ně­ja­kou lát­ku k osob­ní­mu pro­spě­chu, ne­sna­ží se na tom ho­nit své osob­ní am­bi­ce, po­kud se ně­co dě­lá s dob­rý­mi zá­mě­ry, tak to ne­mu­sí být nut­ně špat­né. Ne­mů­že­me na­ři­zo­vat au­to­rům, na co ma­jí či ne­ma­jí prá­vo. Li­te­ra­tu­ra je úze­mím svo­bo­dy – mož­ná, že po­sled­ním, kte­ré nám zbý­vá.

Jak pod­stat­ný a ur­ču­jí­cí je ve va­ší tvor­bě ja­zyk ja­ko sou­část iden­ti­ty a ko­ře­nů? Vní­má­te tvor­bu v ur­či­tém ja­zy­ce ja­ko kul­tur­ní ne­bo po­li­tic­ké ges­to?

Ur­či­tě ano. V de­va­de­sá­tých le­tech by­lo na­pří­klad pro ukra­jin­ské au­to­ry a au­tor­ky dů­le­ži­té při­hlá­sit se k ukra­jin­šti­ně ja­ko k ja­zy­ku své tvor­by. Mě­lo to pak zpět­ný do­pad na růst pres­ti­že ukra­jin­ské­ho ja­zy­ka – ne­mluvě o je­ho při­ro­ze­né kul­ti­va­ci, obo­ha­ce­ní, k roz­vo­ji, ke kte­ré­mu tím­to při­ro­ze­ně do­chá­ze­lo.

Já jsem ale v tro­chu ji­né si­tu­a­ci. Pro­šel jsem čes­kým vzdě­lá­va­cím sys­té­mem od zá­klad­ní ško­ly až po as­pi­ran­tu­ru. Stal jsem se Če­chem. Ži­ju ta­dy, v pro­stře­dí, kde jed­no­znač­ně do­mi­nu­je češ­ti­na, chci oslo­vit pri­már­ně své spo­lu­ob­ča­ny, ty, s ni­miž den­ně sdí­lím je­den ja­zy­ko­vý a kul­tur­ní pro­stor.

Ně­ja­kou do­bu od za­čát­ku rus­ké ploš­né in­va­ze do Ukra­ji­ny jsem psal sloup­ky do ukra­jin­ské­ho ča­so­pi­su Po­ro­hy, kte­rý vy­dá­vá ukra­jin­ská di­aspo­ra v Pra­ze. By­lo pro mě pod­stat­né psát ukra­jin­sky, při­hlá­sit se k ukra­jin­ství. By­lo ges­to, kul­tur­ní a po­li­tic­ké.

Jsou pro vás ko­ře­ny spí­še mís­tem, od­kud vy­chá­zí­te, ne­bo ně­čím, co te­pr­ve hle­dá­te?

Je to obo­je, je to dy­na­mic­ký pro­ces ne­u­stá­lé­ho hle­dá­ní a pře­hod­no­co­vá­ní. Člo­věk mu­sí od­ně­kud vy­ra­zit, aby se mohl ně­kam vrá­tit, byť se sko­ro vždy vra­cí ji­nam, než od­kud vy­rá­žel. A ta­ky se vra­cí ji­ný.