Ja­kou ro­li hra­jí ro­din­né ko­ře­ny (et­nic­ké, ja­zy­ko­vé či ná­rod­ní) ve va­ší tvor­bě?

Za­bý­vám se sou­čas­ný­mi fran­ko­fon­ní­mi sub­sa­har­ský­mi a ka­rib­ský­mi dra­ma­tur­gi­e­mi a di­va­dly. Té­ma ko­ře­nů je jed­ním z klí­čo­vých té­mat au­to­rek a au­to­rů z da­ných ob­las­tí. Bý­vá je­jich vý­cho­zím bo­dem, cí­lo­vou sta­ni­cí i při­ro­ze­nou sou­čás­tí. A má ta­ké svá ně­kte­rá spe­ci­fi­ka.

Af­ri­ča­né (mys­lím tím tvůr­ce, kte­ré jsem mě­la mož­nost po­znat) čas­to ří­ka­jí, že ni­kdy nejsou sa­mi. Všu­de je pro­vá­ze­jí je­jich před­ko­vé. Pod slo­vem pře­dek si však ne­před­sta­vuj­me jed­nu či dvě před­cho­zí ge­ne­ra­ce. Du­še před­ků mo­hou být sta­ré i ně­ko­lik ti­sí­ci­le­tí. Při­čemž čas pev­nost ta­ko­vých va­zeb ni­jak ne­na­hlo­dá. Ta­to spří­z­ně­ní jsou stá­le pří­tom­ná. Za­tím­co pro vět­ši­nu Če­chů je ta­ko­vý Pře­my­sl Otakar I. pou­hým stí­nem dáv­né his­to­rie. Ma­lij­ský pře­dek Sun­dža­ta Ke­i­ta z při­bliž­ně stej­né­ho ob­do­bí je ži­vou sou­čás­tí in­te­lek­tu­ál­ních i emo­ci­o­nál­ních svě­tů nejen mno­hých Ma­lij­ců, ale i dal­ších (západo)Afričanů.

Mý­ty, dě­ji­ny, sou­čas­nost se pro­stu­pu­jí na­pří­klad v dí­le Ca­yi Makhélé. Konž­ský au­tor ži­jí­cí ve Fran­cii vy­chá­zí ve své tvor­bě nejen ze svých vlast­ních ko­ře­nů af­ric­kých, ale do­ká­že se zá­ro­veň snad­no na­po­jit na iden­ti­ty ka­rib­ské ne­bo slo­van­ské. Kom­plex­ní po­jí­má­ní vlast­ních ko­ře­nů, vlast­ní iden­ti­ty, ne­má nic spo­leč­né­ho s tri­ba­lis­mem ne­bo na­ci­o­na­lis­mem. Na­o­pak je pro­je­vem hu­ma­nis­mu. Af­ri­ka je je­ho ko­léb­kou. Což ne­ní frá­ze, ný­brž sku­teč­nost. A to na­vzdo­ry vál­kám a ná­si­lí, ji­miž ten­to kon­ti­nent pro­chá­zí.

Na­še ev­rop­ská pa­měť bý­vá pří­liš krát­ká. Af­ri­ča­né do­ká­žou na­o­pak ve­li­ce in­ten­ziv­ně pro­ží­vat mi­nu­lost v pří­tom­nos­ti. Je je­jich ne­u­stá­lou sou­čás­tí. Pro­to si ně­kdy ne­ro­zu­mí­me. Když ho­vo­ří o trau­ma­tech z dob pro nás tak vzdá­le­ných (a za­po­me­nu­tých) ja­ko jsou ot­ro­kář­ství ne­bo ko­lo­ni­a­lis­mus, má­me mnoh­dy po­cit, že dnes ži­je­me úpl­ně v ji­né do­bě, v níž ne­má smy­sl vra­cet se tak hlu­bo­ko do his­to­rie. Pro Af­ri­ča­ny je to na­o­pak před­po­klad po­cho­pe­ní dneška a ucho­pe­ní bu­douc­nos­ti. Je na ča­se to po­cho­pit a sla­dit si vzá­jem­ně čas.

Ko­ře­ny jsou v Af­ri­ce vi­di­tel­né, vní­má­me je mnoh­dy z ev­rop­ské per­spek­ti­vy až spek­ta­ku­lár­ně. Ze zku­še­nos­tí však vím, že bý­va­jí hlu­bo­ce pro­ži­té. Pro­mí­ta­jí se do způ­so­bu ob­lé­ká­ní, úče­sů, do­plň­ků, oz­dob, ska­ri­fi­ka­ce, mlu­vy… A i když glo­ba­li­za­ce ty­to pro­je­vy po­stup­ně stí­rá, ne­zba­vi­la se jich do­ce­la. Ko­ře­ny se ne­brá­ní mo­der­ním ino­va­cím. Je­jich dáv­né pro­je­vy mo­hou ko­exis­to­vat s tě­mi mo­der­ní­mi, ma­jí dar pro­mě­ňo­vat se v ča­se. Pro pří­klad uve­du slav­nou gam­bij­skou uměl­ky­ni, So­niu Jo­bar­teh. Po­chá­zí z jed­né z nej­vá­že­něj­ších ro­din gri­o­tů, tra­dič­ních vy­pra­vě­čů, kte­ří se po sta­le­tí do­pro­vá­ze­li na ko­ru. Te­dy pou­ze muži, že­nám byl ten­to hu­deb­ní ná­stroj za­po­vě­zen. So­nia je prv­ní.

Ji­ná pře­tvo­ře­ní a ma­ni­pu­la­ce s ko­ře­ny zra­ňu­jí a na­rá­že­jí na sil­ný od­por. Sta­lo se to před čtyř­mi le­ty na za­há­je­ní di­va­del­ní­ho fes­ti­va­lu Bu­ja Sans ta­bou v Bu­jum­bu­ře. Or­ga­ni­zá­to­ři pře­vlék­li tra­dič­ní bu­be­ní­ky do sou­čas­ných ob­le­ků a by­lo zle. Li­dé tu­to změ­nu ne­u­nes­li a teh­dej­ší roč­ník mu­sel být zru­šen. Bu­ben je v Bu­run­di stá­le ne­do­tknu­tel­nou sou­čás­tí vlast­ních ko­ře­nů a iden­ti­ty.

Vní­má­te umě­ní ja­ko pro­stor pro ve­řej­nou de­ba­tu o pů­vo­du a iden­ti­tě?

V pří­pa­dě sou­čas­ných af­ric­kých a ka­rib­ských dra­ma­tur­gií a di­va­del sto­jí de­ba­ta o pů­vo­du a iden­ti­tě na jed­nom z před­ních míst. Je­den z nej­in­spi­ra­tiv­něj­ších mužů Af­ri­ky, ma­lij­ský spi­so­va­tel a et­no­log Ama­dou Ham­pâ­té Bâ, moud­ře do­po­ru­čo­val se vždy ohléd­nout, když se člo­věk cí­tí ztra­cen v pří­tom­nos­ti a hle­dá ces­tu vpřed. To je zá­klad­ní před­po­klad zdár­né­ho smě­řo­vá­ní lid­stva, na kte­rý bo­hu­žel trestu­hod­ně dlou­ho­do­bě za­po­mí­ná­me.

Af­ri­ča­né by­li dlou­ho de­fi­no­vá­ni ja­ko po­tom­ci ot­ro­ků. Ja­ko ti pa­siv­ní, pod­daj­ní. Dnes se čím dál víc ob­ra­ce­jí ta­ké k pře­do­t­ro­kář­ské, před­ko­lo­ni­ál­ní mi­nu­los­ti a hr­dě se hlá­sí k hr­din­kám a hr­di­nům, kte­ří na­o­pak se zlo­či­ny pro­ti lid­skosti bo­jo­va­li. Mno­ho ta­ko­vých po­stav, zejmé­na žen­ských, na­jde­me v hrách ka­rib­ských au­to­rů a au­to­rek, ja­ko jsou na Mar­ti­ni­ku na­pří­klad Ina Césaire, au­tor­ka hry o Ro­sa­nie So­leil ne­bo Ber­nard Lagier (Lu­mi­na So­phie). O ne­o­hro­že­ných že­nách hait­ské re­vo­lu­ce pí­ší Hai­ťa­né Ar Gu­ens Je­an Ma­ry (Défi­lée) ne­bo Je­an d´Amérique (Sa­ni­te Bélair). Osu­du ja­majské bo­jov­ni­ce Nan­ny se vě­nu­je Ava Gail Gar­di­ner.

V Ka­ri­bi­ku je vzhle­dem k po­hnu­té his­to­rii otáz­ka ko­ře­nů a iden­ti­ty zá­sad­ní, zá­ro­veň bo­lest­ná a kom­pli­ko­va­ná. Řek­la bych, že je jed­ním ze zá­klad­ních mo­to­rů tam­ní sou­čas­né li­te­rár­ní a di­va­del­ní tvor­by. Ob­rať­me na­ši po­zor­nost na­pří­klad k Mar­ti­ni­ku. Na­jde­me zde ta­ko­vá jmé­na ja­ko Ai­mé Césaire či se­st­ry Nar­da­lo­vy, kte­ří for­mu­lo­va­li zá­kla­dy né­gri­tu­de. Hnu­tí, kte­ré re­ha­bi­li­to­va­lo af­ric­kou identi­tu a hod­no­ty a ovliv­ni­lo pře­mýš­le­ní li­dí o svém pů­vo­du, o svých ko­ře­nech, nejen na os­t­ro­vech, ale pře­de­vším v zá­pad­ní Af­ri­ce a di­aspo­rách.

S pro­ce­sem kre­o­li­za­ce, ne­u­stá­lé­ho mí­še­ní kul­tur a no­vým ná­zo­rem na mno­ho­čet­nou ka­rib­skou identi­tu při­šel poz­dě­ji Edou­ard Glissant. V je­ho sto­pách dnes nej­vý­raz­ně­ji krá­čí ji­ný slav­ný a in­spi­ra­tiv­ní Mar­ti­ni­čan, Pa­trick Cha­mo­i­seau. Myš­len­ky o Tout-mon­de, Vše­hosvě­tě, ve kte­rém se jed­not­li­vé, roz­díl­né kul­tu­ry vzá­jem­ně ne­po­tí­ra­jí, ný­brž mí­sí a jed­na dru­hou pod­po­ru­je, ma­jí po­ten­ci­ál uzdra­vit ten­to až pří­liš roz­bi­tý a roz­há­da­ný svět. Pro­to je tak dů­le­ži­té vy­jít ze své kom­fort­ní zó­ny a vy­hle­dá­vat ka­rib­ské au­to­ry a au­tor­ky a otevřít se je­jich ná­zo­rům, ima­gi­na­ci a na­u­čit se sku­teč­ně mys­let na ce­lý svět, na lid­stvo ja­ko ta­ko­vé, nejen na ty, kte­ří jsou mý­mi sou­se­dy, kte­ří se mi po­do­ba­jí, je­jichž kul­tu­ru ob­sáh­nu a tro­chu znám.

Na­še střed­ní Ev­ro­pa, při bliž­ším ohle­dá­ní, je po­dob­nou kři­žo­vat­kou kul­tur a iden­tit, ja­ko Mar­ti­nik. Na tom­to os­t­ro­vě se ve slo­vě ko­ře­ny po­tká­va­jí po­tom­ci pů­vod­ních oby­va­tel Ta­í­nů a Ka­li­nagů s Af­ri­ča­ny ze zá­pad­ní a střed­ní Af­ri­ky; Be­ni­nu, Kon­ga, Se­ne­ga­lu, Gha­ny… spo­leč­ně s In­dy a Sy­řa­ny, Číňa­ny… a sa­mo­zřej­mě Ev­ro­pa­ny. Po­tom­kům prv­ních osad­ní­ků a plan­táž­ní­ků se ta­dy ří­ká bé­ké a je­jich vliv na chod ze­mě je stá­le znač­ný.

Vů­bec prv­ním, kdo otáz­ku roz­ma­ni­tos­ti kre­ol­ské iden­ti­ty uči­nil té­ma­tem di­va­del­ním, byl Ber­nard Lagier ve své hře Já, kre­ol­ský pes (Moi, chi­en cré­o­le, do češ­ti­ny pře­lo­žil Voj­těch Šar­še). Své kost­liv­ce ze skří­ně ro­din­ných ko­ře­nů, mar­ti­nic­kých iden­tit vy­táh­la např. Ale­xan­dra Dé­g­li­se ve své hře Os­t­ro­vy Ra­fa­e­ly (Les Iles de Ra­pha­ël, do češ­ti­ny pře­lo­ži­la Ka­te­ři­na Ne­veu). Obě hry, stej­ně ja­ko dal­ších de­set čes­kých pře­kla­dů her z Mar­ti­ni­ku na­jde­te v ne­dáv­no vy­da­né an­to­lo­gii na­zva­né Os­t­ro­vy a kon­ti­nen­ty (vy­šla v ro­ce 2025 v na­kla­da­tel­ství Aco­ria).

Ja­kou od­po­věd­nost pod­le vás v tom­to smě­ru uměl­ci ma­jí? Exis­tu­jí pod­le vás té­ma­ta, ke kte­rým má „prá­vo“ mlu­vit jen ten, kdo je osob­ně pro­žil?

Pod­le mé­ho le­gi­ti­mi­ta mlu­vit o ně­ja­kém té­ma­tu ne­sou­vi­sí ani tak s osob­ním pro­žit­kem ja­ko s vlast­ní schop­nos­tí to­to té­ma do­sta­teč­ně ob­sáh­nout, po­cho­pit a pře­dat. Je dů­le­ži­té ujas­nit si po­zi­ce, z nichž mlu­vím, ne­pře­pí­nat své mož­nos­ti, mlu­vit za se­be, ne za dru­hé, ne­vnu­co­vat své mí­ně­ní a ne­tvá­řit se ne­zpo­chyb­ni­tel­ně. Kdy­by Eva Steh­lí­ko­vá mě­la prá­vo mlu­vit k nám stu­den­tům jen o di­va­dle, kte­ré osob­ně sa­ma pro­ži­la, pak bychom se zjev­ně ne­do­zvě­dě­li o an­tic­kém di­va­dle zho­la nic. Mar­tin Hil­ský by dnes byl od­bor­ní­kem na úpl­ně ji­né di­va­dlo než alž­bě­tin­ské atd. Va­ro­vá­ním jsou zá­ro­veň li­dé, kte­ří rá­do­by za­svě­ce­ně tvr­dí, že vě­dí: jak je ta arab­ská kul­tu­ra straš­ná, pro­to­že pře­ce jez­dí kaž­do­roč­ně na do­vo­le­nou do re­zor­tu do Egyp­ta. Fran­couz­ská te­a­t­ro­lož­ka Pé­nélo­pe De­cha­four mi ta­ké vy­prá­vě­la, jak je­jí stu­dent­stvo v rám­ci se­mi­ná­ře od­mít­lo číst a in­ter­pre­to­vat za­da­né hry af­ric­kých au­to­rů a au­to­rek prá­vě z dů­vo­du vlast­ní ne­le­gi­ti­mi­ty. Ta­ko­vým ná­zo­rům, při­znám se, ne­ro­zu­mím. Mys­lím si, že jsou nemé­ně ne­bez­peč­né ja­ko ty zmí­ně­né „do­vo­len­kář­ské“.

My všich­ni, kte­ří se sna­ží­me dlou­ho­do­bě sou­stav­ně pro­pa­go­vat af­ric­ké a ka­rib­ské li­te­ra­tu­ry, di­va­dla a dra­ma­tur­gie (a pár nás tu je: Mi­le­na Fu­čí­ko­vá, Jo­van­ka Šo­to­lo­vá, Mí­la Ja­ni­šo­vá, Voj­těch Šar­še…) jsme ob­čas v Če­chách ně­ko­mu po­de­zře­lí pro to, čím se za­bý­vá­me. Lo­ni v Avig­no­nu jsem bě­hem jed­né de­ba­ty o před­sta­ve­ních af­ric­kých a ka­rib­ských tvůr­ců by­la do­kon­ce svěd­kem slov­ní­ho na­pa­de­ní mo­de­rá­tor­ky, jed­né z prů­kop­nic tvor­by af­ric­kých dra­ma­ti­ků a dra­ma­ti­ček ve Fran­cii, Syl­vie Cha­la­ye. Jed­na účast­ni­ce de­ba­ty s af­ric­ký­mi ko­ře­ny ji oso­či­la z to­ho, že ja­ko „bě­loš­ka“ ne­má prá­vo o af­ric­kých tvůr­cích mlu­vit.

Otáz­ka le­gi­ti­mi­ty je dnes vel­mi křeh­ká věc. To, že bý­vá ně­kdy zpo­chyb­ňo­vá­na, je ale lo­gic­ké. Sou­vi­sí to se sou­čas­nou sna­hou o na­rov­ná­vá­ní vzta­hů me­zi Ev­ro­pou a Af­ri­kou. A to je pro­ces, jak­ko­li bo­les­ti­vý, kte­rý bychom mě­li vzít váž­ně na všech úrov­ních na­še­ho ži­vo­ta.

Jak pod­stat­ný a ur­ču­jí­cí je ve va­ší tvor­bě ja­zyk ja­ko sou­část iden­ti­ty a ko­ře­nů? Vní­má­te tvor­bu v ur­či­tém ja­zy­ce ja­ko kul­tur­ní ne­bo po­li­tic­ké ges­to?

Tex­ty sou­čas­ných af­ric­kých a ka­rib­ských dra­ma­ti­ků a dra­ma­ti­ček bý­va­jí po­e­tic­ké a zá­ro­veň po­li­tic­ké. Ja­zyk je pro­střed­kem po­ezie i ná­stro­jem po­li­ti­ky v oněch hrách. Spous­ta af­ric­kých a ka­rib­ských au­to­rů a au­to­rek si aspoň jed­nou v ži­vo­tě po­lo­ži­la otáz­ku: V ja­kém ja­zy­ce vlast­ně psát? V ma­teř­šti­ně, kte­rá je vý­ra­zem hr­dos­ti na svůj pů­vod, svo­je ko­ře­ny, jas­ným sig­ná­lem iden­ti­ty, pů­so­bí zvu­ko­ma­leb­ně, krá­sou svých slov a ob­ra­tů, ně­kdy těž­ko pře­lo­ži­tel­ných, ale mlu­ví jí jen ome­ze­ný po­čet mluv­čích? Ne­bo ja­zy­kem ko­lo­ni­zá­to­ra, kte­rý je ja­zy­kem vnu­ce­ným, ne­ná­vi­dě­ným i ob­di­vo­va­ným, avšak prak­tic­kým, pro­to­že slou­ží k šir­ší­mu do­ro­zu­mě­ní, mů­že sná­ze ces­to­vat? Kaž­dý tu­to otáz­ku ře­ší po svém.

Lo­ni ze­snu­lý keň­ský dra­ma­tik, pro­za­ik a ak­ti­vis­ta Ngu­gi wa Thiong´o chtěl změ­ny ve své ze­mi re­a­li­zo­vat mj. pro­střed­nic­tvím hr­dos­ti na svůj vlast­ní ja­zyk. Keňa­nům je stá­le od dět­ství vště­po­vá­no, že an­g­lič­ti­na je nad­řa­ze­ný ja­zyk, ja­zyk vzdě­lá­ní a in­te­li­gen­ce a ve ško­le jsou dě­ti tres­tá­ny za to, že mlu­ví svý­mi rod­ný­mi af­ric­ký­mi ja­zy­ky. Ngu­gi wa Thiong´o, tře­ba­že i on psal zpr­vu v an­g­lič­ti­ně, po­čát­kem osm­de­sá­tých let an­g­lič­ti­nu opus­til a za­čal psát ve své ma­teř­šti­ně, kte­rou je ki­ku­j­šti­na. Ostat­ně o je­ho ná­zo­rech na Ja­zyk af­ric­ké li­te­ra­tu­ry si zá­jem­ci mů­žou pře­číst v je­ho stej­no­jmen­né sta­ti, kte­rá je sou­čás­tí sbor­ní­ku Po­st­ko­lo­ni­ál­ní­ho myš­le­ní II (vy­da­lo na­kla­da­tel­ství tran­sit, 2011).

Ač­ko­li Ngu­gi wa Thiong´o tvr­dil, že an­g­lič­ti­na ne­ní af­ric­ký ja­zyk, je­ho ně­kte­ří ko­le­go­vé či ko­le­gy­ně z fran­ko­fon­ních af­ric­kých ze­mí jsou na­o­pak to­ho ná­zo­ru, že jed­ním z af­ric­kých ja­zy­ků je fran­couz­šti­na. Psát fran­couz­sky však pro ně zna­me­ná ten­to ja­zyk ne­u­stá­le po­kou­šet, ata­ko­vat vý­ra­zy v do­mo­ro­dých ja­zy­cích, ohý­bat ho pod­le nich gra­ma­tic­ky. Tak­to fran­couz­šti­nu bo­xo­val So­ny La­bou Tan­si, dnes bychom moh­li říct, otec za­kla­da­tel mo­der­ní­ho způ­so­bu di­va­del­ní­ho psa­ní v zá­pad­ní fran­ko­fon­ní Af­ri­ce. Všich­ni ti, kte­ří se k ně­mu pří­mo či ne­pří­mo dnes vzta­hu­jí, zejmé­na Ko­f­fi Kwa­hou­lé, Ca­ya Makhélé, Kos­si Efoui ne­bo Gusta­ve Akak­po, Aris­ti­de Tar­nag­da při­stu­pu­jí k ja­zy­ku po­dob­ným způ­so­bem. Kos­si Efoui do­kon­ce v tom­to pří­pa­dě ho­vo­ří o „hle­dá­ní vlast­ní svo­bo­dy v kap­se s ka­pes­ní­kem“.

Spe­ci­fic­ký pří­pad tvo­ří kre­ol­šti­na. Ja­zyk-mí­še­nec, jenž mí­sí růz­né ja­zy­ko­vé vli­vy, do­mo­ro­dé, af­ric­ké, ev­rop­ské. Ja­zyk-vzdor, kte­rý měl kdy­si bý­va­lé ot­ro­ky ochrá­nit před bě­lo­chy, kte­ří mu ne­ro­zu­mě­li. Ja­zyk-iden­ti­ta, byl mnoh­dy tou je­di­nou in­ti­mi­tou, sku­teč­ným vlast­nic­tvím bý­va­lých ot­ro­ků, no­vý­mi ko­ře­ny.  Dnes kre­ol­šti­na za­ží­vá svo­ji re­ne­san­ci. Ne­ní jen jed­na kre­ol­šti­na. Hait­ská kre­ol­šti­na je ji­ná než ta gu­yan­ská a na Gu­ya­ně se jí mlu­ví ji­nak než na Mar­ti­ni­ku ne­bo na Ré­u­ni­o­nu. Ta­ké kre­ol­šti­na bý­va­lých ot­ro­ků je od­liš­ná od té, jíž mlu­ví bé­ké. Ně­kte­ří dra­ma­ti­ci, ja­ko na­pří­klad Ali­ba­bar Ke­n­jah z Mar­ti­ni­ku, pí­šou jak ve fran­couz­šti­ně (opět pro­klá­da­né kre­ol­ský­mi vý­ra­zy), tak v kre­ol­šti­ně. Au­tor­ské sdru­že­ní ve Fort-de-Fran­ce, ETC_Caraïbe, kte­ré je hlav­ním di­va­del­ním hy­ba­te­lem na os­t­ro­vě, vy­hla­šu­je kaž­dé dva roky ce­nu za nej­lep­ší kre­o­lo­fon­ní hru. Je­jí­mi lau­re­á­ty jsou kro­mě Ali­ba­ba­ra Ke­n­ja­ha ta­ké Da­nie­ly Fran­cisque, Mad­ja­nie Leprix ne­bo Ar Gu­ens Je­an Ma­ry. Kre­ol­šti­na se vy­u­ču­je na tam­ní An­til­ské uni­ver­zi­tě (pře­de­vším zá­slu­hou Da­vi­da Kha­ti­la). Do kre­ol­šti­ny se pře­klá­da­jí kla­sic­ká i sou­čas­ná dí­la svě­to­vé­ho re­per­toá­ru (za všech­ny zmiň­me úsi­lí mar­ti­nic­ké­ho pře­kla­da­te­le Ju­de­ho Du­ran­ty).

Ali­ba­bar Ke­n­jah tvr­dí, že kre­ol­šti­na­mi mlu­ví de­set mi­li­o­nů li­dí na svě­tě. Po­dob­ně ja­ko čes­ky. Když jsem mu vy­prá­vě­la pří­běh češ­ti­ny a ná­rod­ní­ho ob­ro­ze­ní, ve­li­ce ho to za­u­ja­lo. I ta­to zku­še­nost je ně­co, co nás Če­chy upro­střed kon­ti­nen­tál­ní Ev­ro­py spo­ju­je s os­t­ro­va­ny na Mar­ti­ni­ku. A ne­ní je­di­ná.

Jsou pro vás ko­ře­ny spí­še mís­tem, od­kud vy­chá­zí­te, ne­bo ně­čím, co te­pr­ve hle­dá­te?

Jak jsem již na­zna­či­la v úvo­du, všech­ny tři způ­so­by per­fekt­ně se­dí na tvor­bu af­ric­kých a ka­rib­ských dra­ma­ti­ček a dra­ma­ti­ků. A nejen jich. Au­to­ři a au­tor­ky dru­hé a dal­ší ge­ne­ra­ce ži­jí­cí v di­aspo­ře po své iden­ti­tě pá­t­ra­jí mož­ná ješ­tě s vět­ším na­sa­ze­ním a na­lé­ha­vos­tí. Kam pa­t­řím? Do Ev­ro­py ne­bo Af­ri­ky? – To jsou pro ně exis­ten­ci­ál­ní otáz­ky. Ta­ko­vým pří­kla­dem mů­že být Pen­da Di­ouf, úspěš­ná fran­couz­sko-se­ne­gal­ská dra­ma­tič­ka, kte­rá pod­nik­la svou ces­tu za ko­ře­ny ve hře Pis­tes (Sto­py). Ko­neč­ně, i u nás v Če­chách vy­rost­la ge­ne­ra­ce, kte­rá se ke svým af­ric­kým ko­ře­nům tvůr­čím způ­so­bem hlá­sí a pá­t­rá po nich. V tom­to smě­ru do­po­ru­ču­ju ke zhléd­nu­tí dvě je­di­neč­né per­for­man­ce Jak vy­táh­nout ko­ře­ny Eliš­ky Mes­fin Bouš­ko­vé a Con­flu­en­ce An­ge­ly Nwag­bo.

(Au­tor­kou por­trét­ní fo­to­gra­fie je So­fie Hul­co­vá.)