Ko­ře­ny ma­jí pod­le Slov­ní­ku spi­sov­né­ho ja­zy­ka čes­ké­ho la­pi­dár­ní de­fi­ni­ci: „pod­zem­ní čás­ti rost­li­ny upev­ňu­jí­cí ji v ze­mi.“ Ko­ře­ny mů­že mít lec­cos – od zu­bu přes příkrov až po ide­o­lo­gii. Ko­ře­ny mo­hou mít i slo­va, rov­ni­ce. Na­ra­zí­me-li na blud­ný ko­řen, ztra­tí­me ori­en­ta­ci, má­me-li tu­hý ko­ří­nek, jsme vi­tál­ní. Jít ke ko­ře­nu vě­ci zna­me­ná ana­ly­zo­vat pod­sta­tu si­tu­a­ce. Zkrát­ka a dob­ře – ko­řen je zá­klad, pod­sta­ta, pů­vod. Bez ko­ře­nů ne­by­lo by li­dí, zví­řat ani svě­ta. Po­tře­bu­je­me je všich­ni.

V ro­ce 1977 se za­čal ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých vy­sí­lat se­ri­ál Ko­ře­ny pod­le kni­hy Ale­xe Ha­ley­ho, jenž za ni do­stal Pu­li­t­ze­ro­vu ce­nu. By­la to roz­sáh­lá sá­ga o ži­vo­tě ot­ro­ka jmé­nem Kun­ta Kin­te, une­se­né­ho v osm­nác­tém sto­le­tí do se­ver­ní Ame­ri­ky, a o ži­vo­tech je­ho po­tom­ků, me­zi něž se Ha­ley po­čí­tal. Kun­ta vy­růs­tal v gam­bij­ské ves­ni­ci Džu­fu­reh v pro­stře­dí pl­ném lás­ky, po­cho­pe­ní a tra­dic. Br­zy ale do je­ho svě­ta pro­nik­li bí­lí li­dé – tu­ba­bo­vé. Se­tkal se s ni­mi nej­pr­ve ja­ko se zá­had­ný­mi by­tost­mi, kte­ré uná­še­jí dě­ti, oplod­ňu­jí af­ric­ké dív­ky a na­ru­šu­jí svět, kte­rý byl Kun­to­vi do­mo­vem. Na­ko­nec byl za­jat i on a pře­ne­sen do No­vé­ho svě­ta, kde měl na svo­ji identi­tu za­po­me­nout a být po­sluš­ným ot­ro­kem.

Se­ri­ál ve své do­bě ne­byl jen te­le­viz­ním hi­tem, ale spo­le­čen­ským ze­mětře­se­ním, kte­ré do­nu­ti­lo Ame­ri­ku po­hléd­nout do zr­ca­dla od­rá­že­jí­cí­ho rá­ny bi­čem a oko­vy. Pří­běh Kun­ty Kin­te­ho uká­zal, že vy­rvat člo­vě­ka z je­ho rod­né hlí­ny a pře­sa­dit ho do ci­zí ze­mě pod no­vým jmé­nem ne­sta­čí k to­mu, aby se pře­tr­ha­ly je­ho ne­vi­di­tel­né vaz­by s mi­nu­los­tí. Boj o jmé­no se stal sym­bo­lem bo­je o lid­skou dů­stoj­nost. I když mu pá­ni vnu­ti­li identi­tu „To­by­ho“, v hlou­bi je­ho nit­ra stá­le bu­ši­lo srd­ce hr­dé­ho man­din­ské­ho vá­leč­ní­ka. Ko­ře­ny jsou pro vy­ko­řis­ťo­va­né pře­de­vším vnitř­ní kot­vou, kte­rá jim brá­ní, aby se v bou­řích bez­prá­ví roz­ply­nu­ly.

Po téměř půl­sto­le­tí na­lé­ha­vost pří­bě­hu ne­vy­pr­cha­la. Za­tím­co my dnes v zá­pad­ním svě­tě sen­ti­men­tál­ně „pá­t­rá­me po ko­ře­nech“ v ge­ne­a­lo­gic­kých ar­chi­vech, abychom si po­tvr­di­li vlast­ní vý­ji­meč­nost, až pří­liš snad­no pře­hlí­ží­me ty, kte­rým ko­ře­ny prá­vě teď ak­tiv­ně vy­tr­há­vá­me. Od ne­rost­ných na­le­zišť v Af­ri­ce přes pra­le­sy Již­ní Ame­ri­ky až po trosky Blíz­ké­ho vý­cho­du dál fun­gu­je bru­tál­ní me­cha­ni­ka vy­ko­řis­ťo­vá­ní, kte­rá li­di mě­ní v pou­hé zdro­je a je­jich do­mov v ko­lon­ky zis­ku.

Na­še po­hod­lí je čas­to vy­kou­pe­no tím, že ně­kde jin­de ně­kdo ji­ný prá­vě na­ra­zil na ten nej­hor­ší blud­ný ko­řen – na vy­hná­ní z vlast­ní pů­dy a ztrá­tu iden­ti­ty ve pro­spěch glo­bál­ní­ho tr­hu, ge­o­po­li­tic­kých zá­jmů ne­bo na­ci­o­na­lis­mu (ja­ko tře­ba Uj­gu­ro­vé). Po­kud za­po­mí­ná­me, že na­še sta­bi­li­ta zá­vi­sí na pod­lo­ží, jež jsme ji­ným roz­du­pa­li, pak jsme to my, kdo sku­teč­ně ztra­til ori­en­ta­ci. Bez uzná­ní práv těch, kte­rým jsme ko­ře­ny vy­rva­li, je totiž i na­še vlast­ní hle­dá­ní pů­vo­du jen prázd­nou pó­zou člo­vě­ka, kte­rý si­ce zná jmé­na svých před­ků, ale za­po­mněl, co zna­me­ná být člo­vě­kem.