Uva­žo­va­li jste ně­kdy o Ja­ně z Ar­ku ja­ko o po­pstar své do­by? Ja­ko o že­ně, kte­rá by moh­la vál­co­vat so­ci­ál­ní sí­tě a in­spi­ro­vat da­vy fa­nouš­ků? Ja­ko o že­ně, kte­rá re­de­fi­no­va­la gen­de­ro­vé i spo­le­čen­ské ste­re­o­ty­py? Jest­li ne, ale ta myš­len­ka vás za­u­ja­la, mů­že­te své no­vě na­by­té před­sta­vy kon­fron­to­vat s prv­ní in­sce­na­cí no­vé­ho ko­lek­tiv­ní­ho ve­de­ní Ha­Di­va­dla.

Ne­chy­bí v ní bož­ské hla­sy a vi­dě­ní, lí­té bo­je s An­g­li­ča­ny a ani je­jí mu­čed­nic­ká smrt. Přes­to v po­pře­dí sto­jí mla­dá že­na skrom­né­ho ven­kov­ské­ho pů­vo­du, kte­rá se – na jed­né stra­ně dí­ky pří­z­ni­vým okol­nos­tem a na dru­hé dí­ky své aser­ti­vi­tě a hou­žev­na­tos­ti – sta­ne iko­nou sto­le­té vál­ky. Tak se triu Ja­na Va­ver­ko­vá, Jus­ti­na Gre­co­vá a Jan Do­le­žel ko­lek­tiv­ně se po­dí­le­jí­cím na tex­tu, re­žii i dra­ma­tur­gii po­ved­lo pře­nést his­to­ric­kou po­sta­vu s čes­ký­mi re­á­li­e­mi ne­sou­vi­se­jí­cí (po­miň­me je­jí kon­tak­ty s na­ši­mi hu­si­ty, kte­ré se v in­sce­na­ci ni­jak ne­te­ma­ti­zu­jí) do tva­ru, kte­rý mů­že funkč­ně pro­mlou­vat i k sou­čas­ným mla­dým li­dem. Nut­no do­dat, že nejen funkč­ně, ale ta­ké es­te­tic­ky a emoč­ně. In­sce­na­ce vás ne­ne­chá ani jed­nou bě­hem dvou ho­din vy­dech­nout, a po­kud se vy­zná­te v sou­čas­né po­pu­lár­ní hud­bě, tak si i do­ce­la hez­ky za­zpí­vá­te.

Au­tor­stvo in­sce­na­ce při­stou­pi­lo ve svém ztvár­ně­ní k roz­dě­le­ní Ja­ny z Ar­ku do tří po­stav: Ja­na Pan­na, Ja­na Vá­leč­ni­ce a Ja­na Mu­čed­ni­ce. Kaž­dou z nich ztvár­ňu­je ji­ná he­reč­ka – Mag­da­le­na Kun­to­vá, Ema Lo­vec­ká a Ši­mo­na Ho­ry­no­vá. Všech­ny jsou stá­le na je­viš­ti a kro­mě to­ho, že po­stup­ně jed­na stří­dá dru­hou, jak se od­ví­jí je­jí pří­běh, suplu­jí v je­ho prů­bě­hu Ja­ni­ny vnitř­ní hla­sy, ty ne­bož­ské, je­jí ne­jis­to­ty, spo­ry sa­my se se­bou, do­dá­vá­ní si od­va­hy. Kaž­dá ze tří Jan je zá­ro­veň ge­ne­tic­ky spo­je­na s jed­nou sou­čas­nou po­po­vou iko­nou: Pan­na s La­nou del Rey, Vá­leč­ni­ce s Char­li XCX a Mu­čed­ni­ce s Bil­lie Ei­lish. Ne­bu­du se sna­žit před­stí­rat, že mám ty zpě­vač­ky na­po­slou­cha­né, ale je zjev­né, že je­jich fan­klu­by do­sta­nou řá­do­vě bo­hat­ší zá­ži­tek. Dů­le­ži­té je, že spo­je­ní stře­do­vě­ké dív­ky bo­ju­jí­cí nejen s an­g­lic­ký­mi žol­dá­ky, ale ta­ké s před­sud­ky vlast­ní­ho ná­ro­da, s pa­tri­ar­chá­tem, a pře­de­vším kon­zer­va­tiv­ním klé­rem, se sou­čas­ný­mi po­po­vý­mi di­va­mi, kte­ré ta­ké svým způ­so­bem pře­kro­či­ly či pře­kra­ču­jí za­ži­té kul­tur­ní man­ti­ne­ly, pře­ta­vu­je tra­dič­ní „nud­nou“ le­gen­du do pro­vo­ka­tiv­ní ro­vi­ny sym­bo­lu 21. sto­le­tí. Ob­zvlášť in­spi­ra­tiv­ní je pří­běh Bil­lie Ei­lish, kte­rá svou slá­vu vy­bu­do­va­la po­dob­ně ja­ko Ja­na ze­zdo­la, na na­hráv­ce vy­tvo­ře­né své­po­mo­cí a mi­mo vel­ká na­hrá­va­cí stu­dia, jen s po­mo­cí Soundclou­du a In­stagra­mu.

Ob­louk me­zi 15. a 21. sto­le­tím vy­ja­dřu­je už slo­vo BRAT na kru­ci­fi­xu v zád­ním plá­nu scé­ny. Brat zna­me­ná v měst­ské an­g­lič­ti­ně spra­tek, fakan, ně­kdo upřím­ný, bez­pro­střed­ní a dr­zý, ale ta­ky špi­na­vý, trap­ný a ne­do­ko­na­lý. A ta­ky je to ná­zev vi­rál­ně vel­mi úspěš­né­ho al­ba Char­li XCX. Zob­ra­zit Ja­nu ja­ko bez­pro­střed­ní­ho faka­na se vše­mi je­ho ne­do­ko­na­lost­mi, kte­rý ale svou upřím­nos­tí do­ká­že na­jít ces­tu k da­vům je­mu po­dob­ných, je sro­zu­mi­tel­ný tvůr­čí tah. A když se nad­to ak­cen­tu­je je­jí bez­po­hlav­nost (opa­ko­va­ně pro­ná­še­nou repli­kou „ne­pa­t­řím k žád­né­mu po­hla­ví“), pro­po­ju­je se br­něn­ská ver­ze le­gen­dy s ne­dáv­nou der­ni­é­ro­va­nou in­sce­na­cí Já, Johan*a au­tor­stva Char­lie Jo­se­phi­ne v di­va­dle Ko­me­die, kde by­la ne­bi­nár­nost ti­tul­ní po­sta­vy ak­cen­to­vá­na.

Br­něn­ská ver­ze ne­má tak ja­ko ta praž­ská am­bi­ce při­spět do dis­ku­se o in­klu­zi růz­ných po­hla­ví ne­bo ne­bi­nár­ní ře­či do „spo­leč­nos­ti“ – jak­ko­li ab­surd­ně to bo­hu­žel zní. Sou­stře­dí se pře­de­vším na té­ma oby­čej­né­ho mla­dé­ho člo­vě­ka a hle­dá­ní je­ho mís­ta ve spo­leč­nos­ti a mož­nos­tech ovliv­ňo­vat je­jí dal­ší smě­řo­vá­ní, ne­chat v ní za­znít svůj hlas. V tom­to bo­dě se in­sce­na­ce pro­po­ju­je s dal­ší­mi „young adult“ di­va­del­ní­mi dí­ly, o nichž tu po­sled­ní do­bou píšu až po­de­zře­le čas­to. Po­tvr­zu­je se tím nicmé­ně fakt vět­ší po­tře­by mos­tu me­zi od­kvé­ta­jí­cí­mi mi­le­ni­á­ly (a jis­tě i star­ší­mi ge­ne­ra­ce­mi) a na­spe­e­do­va­ný­mi nejmlad­ší­mi ge­ne­ra­ce­mi, kte­ré jsou na jed­nu stra­nu mno­hem dál než my (mlu­vím za mi­le­ni­á­ly) v tech­no­lo­gi­ích, na stra­ně dru­hé však stá­le na­rá­že­jí na po­de­zří­va­vost ohled­ně je­jich zku­še­nos­tí.

Když Ja­na Vá­leč­ni­ce pře­bí­rá sym­bo­lic­ky od Ja­ny Pan­ny meč a za­ne­dlou­ho se sta­ví do če­la muž­ské­ho voj­ska, sta­ví se do ji­né ro­le, než kte­rou od ní spo­leč­nost oče­ká­vá. Muž­stvo, v če­le s ge­ne­rá­lem Je­a­nem de Du­no­is (Ra­dim Chy­ba; dá­le vo­já­ci Já­chym Sů­ra, Ji­ří Mi­roslav Va­lů­šek a Sa­ra Venclov­ská), jí sa­mo­zřej­mě dá­vá svůj di­sre­spekt na­je­vo mě­rou vr­cho­va­tou. Ja­na si je ale zís­ká­vá svou ener­gií a od­hod­la­nos­tí ne­při­pouš­tě­jí­cí de­ba­tu. Exal­to­va­ný vý­raz Emy Lo­vec­ké, mnoh­dy až na hra­ně pře­hrá­vá­ní, dis­tri­bu­o­va­ný di­vác­tvu pře­de­vším sve­ře­pý­mi gri­ma­sa­mi a mo­hut­ným ry­kem, je oprav­du str­hu­jí­cí. Člo­věk pod­ní­cen ta­ko­vým zje­vem by až vy­ra­zil z di­va­dla a za­to­čil se sou­čas­ným ne­řád­stvem. Ne­za­po­me­nu­tel­ná je v tom­to ohle­du akč­ní vá­leč­ná scé­na, při níž her­ci cir­ku­lu­jí me­zi je­viš­těm a zá­ku­li­sím, zpo­ma­le­ně před­vá­dě­jí boj a vě­do­mě pa­ro­du­jí ty­pic­ké fil­mo­vé akč­ní scé­ny.

Ne­u­stá­lé ba­lan­co­vá­ní me­zi váž­nos­tí, ko­me­dií a ba­nál­ní gro­teskou je pro in­sce­na­ci ty­pic­ké a mož­no říct i stě­žej­ní. Tě­ka­vost me­zi jed­not­li­vý­mi ná­la­da­mi, me­zi gro­tesk­ní­mi vstu­py se­ra­fi­nů (Si­mo­na Pe­ko­vá, Ma­rie Lud­ví­ko­vá, Mi­lo­slav Mar­šá­lek a Cyril Droz­da), na hra­ně se po­hy­bu­jí­cí Ja­nou Vá­leč­ni­cí zejmé­na v di­a­lo­zích s v ne­jis­to­tách zmí­ta­ným Chy­bo­vým ge­ne­rá­lem, a na­ko­nec zce­la váž­nou, s osu­dem se smi­řu­jí­cí Ja­nou Mu­čed­ni­cí, ja­ko by re­flek­to­va­la ne­jed­no­znač­nost kaž­dé­ho mla­dé­ho člo­vě­ka. A mož­ná vů­bec kaž­dé­ho člo­vě­ka. Ja­ko by tak pa­ra­dox­ně in­sce­na­ce kaž­dou hvězdu, kaž­dou iko­nu své do­by po­lidš­ťo­va­la, od­ha­lo­va­la je­jí chy­by, je­jí „brat“ pod­sta­tu. Ne­ní pro­to s po­di­vem, když v zá­vě­reč­ném sym­bo­lic­ky po­ja­tém upá­le­ní zpí­vá Ja­na Mu­čed­ni­ce pí­seň Bil­lie Ei­lish What Was I Ma­de For?, k če­mu jsem by­la stvo­ře­na? Ne­jis­to­ta iden­ti­ty až do hoř­ké­ho kon­ce je emo­ce pře­no­si­tel­ná i přes šest sto­le­tí.

V tom­to je br­něn­ská Ja­na z Ar­ku sil­nou vý­po­vě­dí o na­ší sou­čas­nos­ti, a Ha­Di­va­dlo se tak vra­cí ke svým po­čát­kům di­va­dla mla­dých tvůr­ců (nejen) pro mla­dé di­vá­ky.

Ha­Di­va­dlo – Jan Do­le­žel, Jus­ti­na Gre­co­vá a Ja­na Va­ver­ko­vá: Ja­na z Ar­ku. Re­žie a dra­ma­tur­gie Jus­ti­na Gre­co­vá, Jan Do­le­žel, Ja­na Va­ver­ko­vá, scé­na Lu­cie Her­zo­go­vá, kos­týmy Bar­bo­ra Ne­to­pi­lo­vá, hud­ba Kris­tí­na Zu­bá­ko­vá a To­máš Urík, po­hy­bo­vá spo­lu­prá­ce Lin­da Ca­ri­dad Fer­nan­dez Sa­ez. Pre­mi­é­ra 21. 11. 2025. Psá­no z re­prí­zy 3. 3. 2026 v AR­CHA+.