Proč je stále tak šokující, že ženy chtějí žít ve světě, kde rovnoprávnost není jen slovo? Reflexe inscenace DVACETjedna.

Z knižních počinů se zaměřením na fotografii, které vydal Divadelní ústav – Institut umění (dnes Národní institut pro kulturu), vystupují dvě monumentální knihy.

Glosa o smutné paralele mezi pražskou a londýnskou grantovou podporou.

Divadlo, filmy, hudba, literatura a seriály. Klasická celoroční strava mi opět dopřála řadu nepřeberných chutí, z nichž některé byly vskutku lahodné.

Letošní rok mě oslovily především společensky angažované projekty Divadla Setkání a Karola Fila. Zmínit ovšem musím také film Nebudu nenávidět: Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností.

Přiznejme si to rovnou: letošní kulturní nadílka by vydala na několik životů. Premiéry se střídaly s vernisážemi, ediční plány praskaly ve švech.

Opojení a povzbuzení jsem letos nacházela především v galeriích. Ovšem i do divadla je dobré tu a tam zajít, třeba na novinku skupiny JEDL.

Vánoce jsou obdobím klidu, míru… A také front, přejídání a vyčerpávajících debat o tom, co je opravdový kulturní zážitek.

Jak se zdá, po zveřejnění návrhu magistrátních kulturních dotací na rok 2026, respektive u víceletých dotací od roku 2027 dál, i letos končí kalendářní rok diskusemi o tom, jak město Praha financuje umění a kulturu.

Otevřela jsem kalendář a k mému zděšení na mě ze stránek civěly především čmáranice typu ležííím, nemluvííím.

Rodina je prý základ státu. Přesněji řečeno, v československém zákoně o rodině se v roce 1963 objevila teze, že: „rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti“.