Pre­mi­é­ra: Di­va­dlo kr­ve

Mla­dý muž a sta­rá že­na. Ne­bo to je na­o­pak?

In­sce­na­ce Di­va­dlo kr­ve je ex­tra­va­gant­ní vý­po­vě­dí o hle­dá­ní se­be sa­ma ve svě­tě, kde jsou hra­ni­ce iden­ti­ty ne­u­stá­le pře­pi­so­vá­ny. Frag­men­tár­ní a osob­ní vy­prá­vě­ní dvou vý­raz­ných, ge­ne­rač­ně vzdá­le­ných osob­nos­tí ote­ví­rá té­ma­ta tě­les­nos­ti, pů­vo­du a ne­u­stá­lé­ho pře­hod­no­co­vá­ní. Hle­dá­ní na tě­le i v ja­zy­ce.

He­reč­ka a zpě­vač­ka Ha­na Frej­ko­vá identi­tu te­ma­ti­zu­je ja­ko pro­ces ne­u­stá­lé­ho pře­pi­so­vá­ní: „Ko­ře­ny nejsou ně­co da­né­ho, ale ně­co, co se zno­vu sklá­dá v ře­či a pa­mě­ti.“ On­dřej Macl ve své bás­nic­ké, ese­jis­tic­ké i per­for­ma­tiv­ní tvor­bě chá­pe ja­zyk ja­ko pro­stor se­be­po­zná­ní a pro­mě­ny: „Abych mohl být pl­ně člo­vě­kem, je pro mě lá­ka­vá ne­bi­na­ri­ta ne­bo ob­je­vo­vá­ní vlast­ní žen­skosti.“

Ve scé­nic­kém pro­sto­ru in­sce­na­ce tvůr­ci pra­cu­jí se sym­bo­li­kou kr­ve, kte­rá je no­si­tel­kou dě­dič­nos­ti, pa­mě­ti a tě­la. Krev ne­ní pou­ze bi­o­lo­gic­kým ma­te­ri­á­lem, ale ob­ra­zem a ma­te­rií, kte­rá pro­po­ju­je mi­nu­lost s pří­tom­nos­tí a tě­lo se slo­vem. Pro­stor se stá­vá ži­vým or­ga­nis­mem, v němž se in­tim­ní vý­po­vě­di stře­tá­va­jí s vi­zu­ál­ní ob­ra­zi­vos­tí na hra­ně re­a­li­ty.

„Před­sta­va, že exis­tu­jí jen dvě po­hla­ví, je spí­še kul­tur­ní kon­struk­cí než bi­o­lo­gic­kou nut­nos­tí.“

Ju­di­th But­ler

Kon­cept, text a re­a­li­za­ce: Len­ka Dom­brov­ská, On­dřej Macl a Ha­na Frej­ko­vá

Účin­ku­jí: Ha­na Frej­ko­vá a On­dřej Macl

Scé­no­gra­fie: Eri­ka Majdi­šo­vá

Film: Jan Mo­tal

Hud­ba: Cer­ma­que

Svět­lo a zvuk: Ro­bert Ště­pá­nek

In­sce­na­ce bu­de uve­de­na v rám­ci fes­ti­va­lu WILD!

Vznik pod­po­řil Stát­ní fond kul­tu­ry, Na­da­ce Ži­vot uměl­ce a Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce.