O kořenech se v umění mluví většinou tak, jako by šlo o archiv, o bednu s individuálními či kolektivními vzpomínkami, odkud lze podle potřeby vytáhnout symbol, motiv nebo staré dobré hodnoty a recyklovat je pro dnešní publikum. Jenže kořeny nejsou rekvizitář, ani dekorace. Kořeny rostlin rostou v temnotě, prorůstají půdou, hledají vodu, naráží na kámen – uhýbají, sílí, někdy zahnívají a jindy prorazí i tam, kde bychom to nečekali. A právě proto je řeč o kořenech v umění nepříjemná. Jakmile ji začneme brát vážně, přestane být nostalgická a začne být radikální.
Radikalita je kořenění – pozdně středověký pojem „radikální“ pochází z latinského „radix“ čili kořen. Slovo vzniklo z indoevropského základu „*wrād-“ stejně jako německé „Wurzel“, anglické „root“, švédské „rot“ či francouzské „racine“ (vše znamená kořen). Radikalita tedy nesmí zůstat na povrchu, ale začít hlouběji.
Moderní kultura si zamilovala představu nomáda: umělce jako volné bytosti, která nepatří nikam než do svého vlastního světa, a právě proto prý vidí víc než ostatní. Jenže právě tady bývá skryt omyl. Umění nevyrůstá z beztíže. Vyrůstá ze situovaného života. Jak psal Raymond Williams, „každá lidská společnost má svůj tvar, své záměry, své významy. Každá lidská společnost je vyjadřuje v institucích, umění a učení.“
Radikalita začíná tam, kde si člověk přestane hrát na nomáda bez minulosti, bez závazků, bez půdy pod nohama. Umění nestojí nad dějinami, ale přebývá v nich; není mimo společnost, ale uvnitř jejího zápasu o smysl. Proto radikalita zároveň zpochybňuje představu suverénního autorství – přes naše kořeny se na tvorbě podílí i neviditelné společenství těch, s nimiž jsme spojeni dějinami. Jsme vždy spoluautorkami a spoluautory.
Proto je podezřelé pokaždé, když někdo začne hovořit o umění jako o univerzální, čisté a nadčasové kategorii. Takový jazyk bývá ve skutečnosti násilný, partikulární kulturní formu prohlašuje za měřítko všeho – jako se to stalo v evropském kontextu antice, na niž se tak rádi stále odkazujeme i v divadle. Univerzalistický přístup není radikální, protože překládá cizí zkušenost do vlastních pojmů. Kolonizuje. A nejzvrhlejší je, když to ještě nazývá porozuměním, jako v některých podobách hermeneutiky. Máme pocit, že naše vlastní kořeny jsou všeobecné. Jenže ve skutečnosti začínáme odněkud čili z osobního místa, jež je roztažené k druhým, ale není s nimi totožné. Proto má cenu přiznat místo, z něhož hovoříme; přiznat, že naše umění má své dějiny, své instituce, své mocenské vazby, své ekonomické podmínky, své publikum, své iluze. Tak je možné tvořit pravdivě – pátrat po vlastních kořenech kriticky, reflexivně.
Lidstvo samo
Je zajímavé, že ve slovanských jazycích slovo kořen vychází z jiného základu, indoevropského „*ker-“. Spíše než základ, z něhož vycházíme, jako v případě „*wrād-“, označuje tento slovní kořen (!) dynamický proces, rašení, růst. Najdeme ho i v latinském „creatio“, jež se nám vrátilo přes angličtinu jako kreativita. Zatímco latina či angličtina chápe kořeny spíše jako pevný bod, ze kterého se vychází (jako radikálové a reformisté v politice), slovanské jazyky pojímají kořenění jako sílu k růstu. Je to životní síla a kontinuita, propojující člověka s lidmi minulosti, současnosti i budoucnosti; raně slovanský bůh Rod byl personifikací tvořivé síly vesmíru.
Mýlí se nacionální šovinisté jako Alexandr Dugin, kteří v konzervativním novopohanství populárním v Rusku zneužívají této symboliky pro neofašistické ideje (říká se tomu rodnověří a není to nic jiného než rasismus usilující o nadvládu). Slovanské dědictví kořenů nepředstavuje jen pokrevní vazby, ale odkazuje na lidstvo samo, všelidské společenství, kreativitu, neustálý pohyb, společný růst a prospívání.
Dub jako slovanský protějšek severského Yggdrasilu („stromu života“, jenž je v germánské mytologii spíše pevným základem světa než tvůrčí silou) je symbolem věčného návratu z „věčné pastviny“ podsvětí, jeho kořeny jsou převodníkem energie, která proudí mezi generacemi. I proto si východní církve uchovaly raně křesťanský symbol pučícího kříže, z něhož vyrůstají listy a květy. Kristus je novým kořenem, z něhož lidstvo raší obnovené, živé, tvůrčí. Namísto radikalismu jako hledání pevné teoretické půdy pod nohami je východní zakořeněnost pátráním po vztazích a touhou růstu.
A tak člověk, který pátrá po kořenech, používá je ve svém umění, přetavuje je do díla, zároveň kriticky reflektuje nejen svůj původ, ale i dějiny, současnost a budoucnost, která se nabízí jako pokračování toho, co žijeme. Tato sebekritická činnost musí být ze své podstaty otevřená a svobodná, jako každá kreativita a růst, a umět se tvůrčím způsobem vyrovnat s překážkami, které jedince oddělují od druhých. Jako by se v lidské duši shromažďovaly zástupy, jak člověk šplhá po různých úrovních individuální a kolektivní zkušenosti. Noří se do kolektivních traumat, do osobní paměti, do společenských nerovností světa, v němž žije. Objevuje solidaritu se slabými, zranitelnými, čerpá sílu z lásky k lidstvu. Mám moc rád český archaismus „úsoba“, který naposledy v kontextu umění používal, pokud se nemýlím, F. X. Šalda. Úsoba je pro mě něco jiného než osoba – je to uspořádané, kritické vědomí sebe sama v celku.
Jenže kořeny umění nejsou pouze kulturní, umění není jen výraz společnosti, ale i živé bytosti, která má tělo, instinkty, touhu. Každé umění je také produktem živočišného druhu Homo sapiens. Nejde o biologický redukcionismus – znamená to prostě, že člověk nikdy netvoří jako čisté vědomí. Je vždy tělesnou bytostí, která se nemůže odříznout od přírody, i kdyby si to sebevíc přála.
Právě proto je tak důležité brát vážně řeč, nikoliv jako soustavu znaků, ale jako událost těla. Americký ekolog David Abram ve své knize Kouzlo smyslů připomíná, že jazykový význam je primárně „expresivní, gestický, poetický“, „fyzicky a senzoricky rezonantní“. Báseň má blíž k dechu než ke schématu, hlas člověka nelze úplně oddělit od ptačího zpěvu nebo nočního vytí vlka. Možná dává smysl číst ptákům a stromům, protože i kdyby nerozuměli slovům, jelikož neznají lidského jazyka, vnímali by výraz, melodii, rytmus… Takto chápané umění přestává být luxusním provozem vzdělané kulturní vrstvy a navrací se ke svým kořenům – jako forma lidské účasti na živém světě.
Umění není bez kořenů, bez radikality není svobodnější. Je jen lehčí. A lehkost není totéž, co svoboda. Často je to jen jiná forma závislosti: na trhu, na instituci, na reputaci, na algoritmu, na rychlé čitelnosti, na nekonečné produkci novosti. Umění pak sice neustále mluví o experimentu, ale ve skutečnosti se pohybuje v úzkém koridoru očekávání. Musí být dost současné, dost srozumitelné, dost odvážné, dost grantově popsatelné, dost viditelné. A tak místo kořenů pěstuje značku.
Právě zde je třeba vrátit se k otázce lidu, a to bez populismu i bez pohrdání. Martin Buber napsal, že umění musí „kořenit v lidu“. To ovšem neznamená přizpůsobení se většinovému vkusu ani podbízení se popularitě. Naopak. Znamená to, že umělecké dílo roste ze společného ducha a života. Umělkyně či umělec lidu neudělují ducha (nevzdělávají jej), ale dokážou artikulovat něco, co je v kolektivní zkušenosti sice přítomno, avšak dosud nevysloveno. Jinými slovy: ne servilita vůči publiku, ale věrnost hlubší vrstvě sdíleného života. Nevěřím, že tohle si široké publikum nenajde…
Někdy říkáme, že kultura je duchovní záležitostí, že umělci pracují v duchovní oblasti podobně, jako třeba náboženství. S tím lze souhlasit, ale pouze s vědomím předchozího. Jak napsal anarchista a Buberův blízký přítel Gustav Landauer: „Duch je uchopení celku v živoucí obecnosti; duch je spojení odděleného, věcí, pojmů i lidí; duch znamená v dobách přechodu entuziasmus, nadšení, skutečnost, boj; duch je čin a budování.“ Čili duch není abstraktní, metafyzický, intelektuální. Duch neutíká ze světa k „věčenému“. Není to mlha nad skutečností. Je to vazba, spojení odděleného. Proto může být duch i materiální. Může se týkat těla, práce, vztahů, řeči, smyslů – všeho, s čím především v divadle přímo pracujeme. A právě proto může být umění duchovní činností, aniž by bylo náboženským kýčem nebo útěkem do nadsvětského.
Vykořenění a bezduchost
Bezduchá je ta kultura, která všechno rozložila na procedury, evaluace, výkony, statusy a sítě, ale ztratila schopnost spojovat. Nomádská kultura. Landauer to řekl ještě tvrději: „Tam, kde je duch, tam je společnost. Tam, kde je bezduchost, tam je stát.“ V umění bychom dnes mohli dodat: tam, kde je duch, tam je vztah; tam, kde je bezduchost, tam je jen provoz. Jen management forem, produkce, která potřebuje stát s jeho institucemi, dotačními programy a pobídkami, aby mohla žít. Takové umění nezná underground, podzemí, do něhož se lze stáhnout ve chvílích nejistoty a ohrožení podobně jako geofyty – sněženky, bledule, tulipány či narcisy – stahují veškerou svoji energii, živiny a životní sílu pod zem, aby přečkaly nepříznivé období. Kořeny pak jsou nejen kotvou, ale biologickou powerbankou.
Naproti tomu umění, které není radikální a nedokáže takto své kořeny využívat, je podobno epifytům, které si hledají hostitele, na nichž se usadí a z nichž žijí. Mohou být velice krásné, jako třeba orchideje nebo bromélie, a dokonce mohou i prospívat společenství tím, že poskytují útočiště jiným (v broméliích žijí například tropické šípové žáby). Ale když zemře rostlina, k níž jsou připojeni, padají do temnot anebo visí jako „kostlivci“ bez života v korunách stromů a pomalu se rozpadají. To je osud umění bez radikality – které bez podpory státu nemá kam se stáhnout a jak přežít. A tak se buď přizpůsobí novým okolnostem, anebo straší mezi větvemi kolaborujících.
Pokud tedy tvrdíme, že žijeme v době vykořenění, je možné souhlasit jen tehdy, pokud to nechápeme jako nostalgii po časech, které nikdy nebyly. Toto vykořenění může být klidně tradicionalistické, národovecké, zabývat se dějinami. Ale vykořeněné umění, neradikální umění je pouhým tokem obrazů, další produkcí afektů, další dekorací systému. Proti tomu radikální, kořenící umění znovu otevírá možnost vztahu. Ke světu. K druhým. K zemi. K minulosti, která není mrtvá. K budoucnosti, která není jen marketingový příslib.
Kořeny jsou úkol. Vyžadují přiznat si, že umění je zároveň kulturní i biologické, historické i tělesné, společenské i duchovní. Návrat ke kořenům ne proto, abychom znovu instalovali staré modly, ale našli mízu. Protože jedině zakořeněné může růst. A jen to, co roste, může být skutečně živé. A má se také kam stáhnout, pokud mu svět diktuje podmínky, na něž nelze přistoupit.
