Divadlo, filmy, hudba, literatura a seriály. Klasická celoroční strava mi opět dopřála řadu nepřeberných chutí, z nichž některé byly vskutku lahodné.

Letošní rok mě oslovily především společensky angažované projekty Divadla Setkání a Karola Fila. Zmínit ovšem musím také film Nebudu nenávidět: Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností.

Přiznejme si to rovnou: letošní kulturní nadílka by vydala na několik životů. Premiéry se střídaly s vernisážemi, ediční plány praskaly ve švech.

Opojení a povzbuzení jsem letos nacházela především v galeriích. Ovšem i do divadla je dobré tu a tam zajít, třeba na novinku skupiny JEDL.

Vánoce jsou obdobím klidu, míru… A také front, přejídání a vyčerpávajících debat o tom, co je opravdový kulturní zážitek.

Otevřela jsem kalendář a k mému zděšení na mě ze stránek civěly především čmáranice typu ležííím, nemluvííím.

Nekulturní byl překotný vznik Národního institutu pro kulturu.

Byl to především festival Wings of Time, přehlídka choreografického, filmového a výtvarného díla Jiřího Kyliána.

Letos mi klid a rovnováhu přinesly především galerie a muzea.

Dva fotografické ateliéry v Praze a Českém Krumlově uchovávají jedinečnost a nostalgii místa, kde fotografie vznikala ručně.

Reportážní kniha polského novináře Marka Rabije pojednává o jedné bangladéšské textilní továrně a vypovídá o našem podílu na vykořisťování tamního obyvatelstva.

Divadlo Setkání Terezy Dostálové a Tobiáše Nevřivy ohledává českou krajinu. Naposledy v performativní procházce Lovci mají oči pro pláč.

Divadelní fotografie se může stát nejen dokumentem, ale dalším stupněm inscenace. V takové performanci navazujeme na staletí „partneřiny“ se světlem, která začala už ve starověku.