O divadle lze uvažovat jako o ekosystému. Tento je ale nezřídka zavinut sám do sebe a pro svou sebestřednost tu a tam zapomíná na okolní živý a neživý svět. Což je paradox, neboť umělci se rádi prohlašují za hlas národa a svědomí společnosti. Jedním ze současných problémů, kterého se jen někteří tvůrci bez ostychu dotýkají, je klimatická krize.
V posledních letech se sice divadla více zaobírají přírodními náměty, tím ale většinou jejich ekologická angažovanost končí. Inscenace věnující se našemu vztahu k životnímu prostředí, a to i ty pro nejmenší diváky, má či mělo na repertoáru snad každé progresivnější české divadlo. Mnohé festivaly a instituce se snaží téma otevírat a analyzovat, například Institut umění – Divadelní ústav, Pražské Quadriennale, AMU nebo Národní divadlo. Přesto jsou to ještě pomalé a opatrné kroky. A především nemám pocit, že by běžný provoz většiny scén a souborů podléhal nějaké jiné podřízenosti než ekonomické.
Přitom existují tři vrstvy, jak je nutné na problematiku nahlížet:
1. Jaká díla vznikají.
2. Jak díla vznikají.
3. Jak jsou veřejnosti prezentována.
První bod jsem již zmínila výše a není o něm asi pochyb: v divadlech je potřeba otevírat aktuální problémy, což snad už nesporně klimatická krize je. Potřebné je ale také s diváky komunikovat po představeních, pro děti a mládež připravovat edukativní workshopy a podobně. A v ideálním případě i vycházet z divadelních budov ven.
Především je ale nutné „jít příkladem“, není tedy možné inscenace s ekologický posláním připravovat bez zřetele k udržitelnosti – musíme se například naučit prověřovat dodavatele materiálů na výrobu scén a kostýmů, používat LED osvětlení a energeticky úsporné spotřebiče, necestovat na pracovní cesty a zájezdy letadly a dostatečně nevyužitými dopravními prostředky, podporovat vznik zero waste projektů, recyklovat rozsáhlé fundusy. Téměř každý z nás asi dokáže předchozí výčet ještě dlouho doplňovat.
Ani třetí bod není tak obtížné naplnit slovy, jelikož nejvíce vychází z našeho života a dotýká se ho. Všichni víme, že je nutné třídit odpad, nekupovat balenou vodu, zbytečně netisknout, nepoužívat kapsle do kávovarů, svůj dům řádně zateplit a uklízet šetrnými prostředky. Ovšem v české divadelní realitě to vypadá odlišně, mnohé scény jsou zaplaveny propagačními brožurami, které by stejně dobře mohly existovat v digitalizované podobě, málokde najdete koše na tříděný odpad pro diváky, málokterá divadelní kavárna dbá na nabídku fair trade a ekologických produktů ve vhodných obalech. Je tedy důležité, aby se v tomto bodě zapojilo také diváctvo a po tvůrkyních a tvůrcích požadovalo angažovanost i ve skutečném životě, respektive ve společně sdíleném prostoru divadla a světa.
Biblí udržitelného divadla je The Theatre Green Book, její zkrácenou verzi přeloženou do češtiny si můžete prostudovat na stránkách Národního divadla: GREEN BOOK 3_00_short_CZECH. A právě s dramaturgyní ND a propagátorkou udržitelnosti v umění, Ninou Jacques, přineseme koncem listopadu rozhovor. Ve druhém čísle DÍLA se ale potkáte i s dalšími umělkyněmi a umělci, které a kteří si plně uvědomují, v jakém stavu se náš svět právě nachází a není jim to tak úplně jedno. Tak tedy čtěte, inspirujte se a nově i poslouchejte. Jelikož si začátkem adventu nadělíme dárek, a to první podcast s poetickými a přírodními texty Radka Štěpánka a hudbou Cermaque.
Téma druhého čísla najdete v rozhovoru Mária Piatriková: Zpomalení znamená také poustevnictví, anketě Divadlo a ekologie a Divadlo a ekologie / Díl druhý, eseji G. Landauer: Buďme hrdiny!, reflexích Dívat se podél cesty – dokumentárně a Divadlo v přírodě, příroda v divadle, kontextových článcích Propadnout myceliu a Rostliny jako hlavní postavy, glose Ekologie v mainstreamovém filmu a básni Muž v Soulu.