Druhý román Douglase Stuarta vypráví o násilí, sociální vyloučenosti, nepečující rodině i lásce.

Proč je stále tak šokující, že ženy chtějí žít ve světě, kde rovnoprávnost není jen slovo? Reflexe inscenace DVACETjedna.

Přiznejme si to rovnou: letošní kulturní nadílka by vydala na několik životů. Premiéry se střídaly s vernisážemi, ediční plány praskaly ve švech.

Ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo v Praze adaptaci novely Krysař Viktora Dyka, Nepřítele lidu Henrika Ibsena a drama Pozdě příchozí současného dramatika Jordana Tannahilla.

Pokud jste nikdy neslyšeli o PiNKBUSu, pak jste nejspíš zaspali jednu z nejunikátnějších divadelních vln.

Reflexe inscenací Krásný nový den spolku Pomezí a Kéž bych na tebe po posledním tanci zapomněl palestinského umělce AbuJabera.

O dvou inscenacích Pravidla úklidu z A studia Rubín a Máma z Divadla pod Palmovkou.

O dvou zahraničních inscenacích, které pojednávají o mateřství: #Motherfuckinghood a Medea´s Children.

Rodina je prý základ státu. Přesněji řečeno, v československém zákoně o rodině se v roce 1963 objevila teze, že: „rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti“.